Piešťanský festival Grape oslnil nejen hudbou, ale také vizuální identitou. Bavil, ale také rozdával zbytečné strkance, když kvůli bouřce končil předčasně.

text Ondřej Čížek

foto Welin Nagyova, Lousy Auber

Co člověka s vizuálním cítěním zaujme na slovenském Grapu především, je jeho dotažená identita. Grafik Palo Bartoš se ve znamení psychedelie pustil do ledovcových písmen odrážejících toxicky vyhlížející barvy. Na hlavním plakátu působí jakoby pár vteřin před definitivním rozpuštěním, před proměnou v osvěžující studenou směsku. Čistá jednoduchá práce a precizní provedení, které jde ruku v ruce s aktuálními trendy, ale zároveň má sílu dokonale vystihnout atmosféru extrémního léta 2015. Má dokonce sílu na to, aby se jeho barevné psycho odlesky promítaly do skvěle padnoucí módní kolekce, kterou Grapu na míru připravuje ZOOT a která mizí prakticky těsně poté, kdy jsou první smečky návštěvníků vpuštěny do areálu. Nebál bych se v tomto ohledu Grape označit za aktuální slovensko-českou jedničku na poli vizuální sebeprezentace. Nebojí se být módní a zároveň si budovat vlastní osobitost.

Přestože se oči odvrací od originálního merche a obrací se na hlavní stage, jistá provázanost tu zůstává i nadále. Jsem přesvědčený, že právě oxfordská art kytarovka Foals v době vydání svého opusu Holy Fire prostřednictvím vlastní image zavedla nebo minimálně výrazně podtrhla oblibu v pečlivě volených barevných kombinacích, v abstraktních symbolech, v senzitivním mixování odkazů na východoevropské kultury. Tak, aby to na promo fotkách a přebalech singlů nebylo příliš přepálené, ale spíš decentní, autentické a cool.

Celou její performanci dokresluje zavěšený backdrop s nasupenými indickými kobrami

od výtvarného mága Leifa Podhajského. Jasný vrchol festivalu je to i z toho důvodu, že Foals znějí a vystupují animálně, jejich koncert je smršť silných melodií podávaných s dravou energií. Jsou kapelou, která sebejistě přerostla škatulku indie kytarovka a stala se z ní útočná formace, což spolehlivě dokládá i její emoční palba na Grapu. Nechybí hrubost tepajícího singlu What Went Down, nechybí ale ani krutá něha z Late Night. Jediným problémem tak může být publikum a jeho tradiční neznalost anglických textů. Nicméně nic nenasvědčuje tomu, že by se frontman Yannis Philippakis na Slovensku cítil obdobně nepatřičně jako před lety Alex Turner, tahoun mocnějších rivalů z Arctic Monkeys, na českém Rock For People.

Lekci z komunikace mezi zpěvákem a posluchači by ostatně mohl s přehledem udat Kuba Kaifosz z žižkovského gangu Wild Tides. Člověk by nevěřil, nakolik osvěžující bude po celé sérii opakujících se frází „Are You With Us?!“ slyšet pozoruhodně expresivního zpěváka a (bez ironie) vynikajícího textaře hlásit věci typu: „Nejsem moc dobrej festivalovej frontman, proto ani neřeknu ahoj ve vašem jazyce“ anebo „Tahle písnička je pro všechny, co nesedí na zemi jak totální čuráci“. Anebo: „Díky moc všem, vždycky jsme si chtěli zahrát na Pohodě.“

Drzostí, ale zároveň hráčskou hravostí a sebekontrolou ostatně na Grapu baví i Triggerfinger. Na první pohled a poslech je vlastně těžko uvěřitelné, že tohle stařecké belgické trio, jež dává schválně na odiv snad všechna rocková klišé vesmíru, může naživo předvést

Letiště Piešťany,

14.–15. srpna 2015

natolik procítěnou maximalistickou show, která zesměšní sebetroufalejší bouřku. Třeba taková MØ už na to v sobotu večer ale bohužel nestačí. Její řemeslně prvotřídní popový cirkus nejprve půvabně doprovází blesky, po půlhodince se ovšem už musí kompletně balit. Zuřivá bouřka se vrací a je jasné, že tentokrát chce být o poznání intenzivnější než při svém prvním razantním vstupu.

Právě teď jsme v bodu, kdy je záhy (alespoň na hodinu dvě) zapomenuta fascinace vizuálem i programovou skladbou festivalu. Stovky návštěvníků v dešti prchají do stanového městečka, desítky jich zůstávají na pozici ve velkém stabilním stanu. Zpívá se, občerstvení funguje i nadále, zábava pokračuje. Tedy do té doby, než se dovnitř vřítí akční týmovka s názvem Security, jejímž úkolem je posluchače za každou cenu vytlačit z areálu do stanového městečka. Někteří její členové vypadají jako vystrašení teenageři, v čele bohužel stojí zavalitý typ, který spíše nese

známky vymazanosti. Okamžitě opusťte tento stan a celý areál, není to tu bezpečné, lépe vám bude venku v bouřce, blesk rozdýcháte, pak si dáte sprchu. A hlavně bacha na vodiče, ano?

Sobotní večer přináší do dění na Grapu drama a především citelný twist, který s sebou zase nese jisté prvky rozčarování a smutku a zase rozčarování. Druhý den je při pohledu na bledé tváře jasné, že se nejspíš bude mluvit a psát o tom, jak byl pátek parádní, ale sobota fatální. Není tomu tak, nicméně jasné je, že pokud chce Grape být TEN velký festival, musí se své krizové momenty naučit zvládat pružněji a, řekněme, elegantněji. Pohoda si prošla skutečným infernem, a přesto si svou uvolněnost a pohodu vlastní zachovala, ba ji ještě posílila. V tomto ohledu obdržel Grape skutečně jen drobný pohlavek. Nicméně i tak by bylo fajn si z něho do příště odnést pár velkých ponaučení.