text Václav Trávníček (MF DNES)

foto petr spurný, michal zelnik, archiv kapely

Amerika za pět korun

Na čtvrtou desku navnadili bratislavští Lavagace fanoušky klipem k singlu Make Me Smile, který pomocí dronu natáčeli v Moskvě. Zpěvák Marek Rakovický, jenž už ve třinácti brázdil Evropu s punkovou kapelou, vzpomíná, jak se tam s nimi lidi fotili a chtěli v něm hrát. Pak zvážní a vypráví, že ústřední song věnoval svému předčasně zesnulému bratrovi.

Než slovenská kapela se slabostí pro pop i kytary přišla s novým albem, trvalo to šest let. Následovník ceněné desky I Like This Temper dostal název Halfway To The Grave, vyšel na konci května a posbíral vcelku přívětivé recenze.

Co jste těch posledních šest let vlastně dělali?

Sbírali jsme nové písničky. Každá z nich má reálný základ, často emocionálně ohromně silný. Během těch šesti let jsme si toho hodně odžili, já navíc odprodukoval hromadu interpretů a naposlouchal spoustu muziky. Proto si myslím, že deska Halfway

To The Grave je jedna z našich nejlepších. I z hlediska zvuku, produkce a celkového vývoje kapely. Ostatně, s těmi předchozími jsem měl okamžitě nějaký problém, ale tuhle můžu poslouchat pořád dokola a stále se mi líbí.

Cítili jste, že nový materiál potřebuje uležet?

Přesně tak. Mezi lety 2006 a 2009 jsme za krátkou dobu udělali hodně desek. Najednou jsme zjistili, že jsme si s některými mohli víc pohrát a pořádně je dodělat. Ale tehdy nás tlačily termíny. Proto jsme chtěli s novou deskou vyjít ven, až nový materiál uzraje.

Dělám věci tak, abych se nemusel za nic stydět, kdybych náhodou zítra zemřel

Všechno, co teď dělám, se snažím dělat co nejupřímněji. Kdybych náhodou zítra zemřel, abych se nemusel za nic stydět.

Změnila vás ztráta bratra?

Já ho ztrácel postupně. Měl jsem čas na to, abych se s tím podvědomě vyrovnal, i když to pak přišlo náhle. Snad mě jeho smrt změnila pozitivně. Cítím se, jako kdybych procitl. Tohle mé procitnutí je doslovně přítomné skoro každý den. Nechce se mi dělat povrchní věci. Spokojím se s málem, ale chci, aby to bylo opravdové. Platí to jak pro hudbu, tak třeba pro vztah s manželkou.

Kdy jste se rozhodl bratrovi věnovat ústřední píseň Halfway?

Ta byla rozdělaná delší dobu, nemohl jsem ji dokončit. To se mi stává často: Nemůžu se skladbou pohnout, ale pak se mi přihodí něco v životě, a rázem je hotová. Chtě nechtě člověk občas udělá písním proroctví, aniž by to plánoval.

Hrajete ten song na koncertech?

Zatím ne, ale chystáme se.

Nebude to sebetrýznění?

Myslím, že to bude v pohodě. Já pro bráchu napsal už nějaké písničky v minulosti. Třeba Gabriel, kterou jsem myslel jako podporu. Hráváme ji dodnes a já ji zpívám bez problému. Vždycky si vzpomenu na dalajlámu. Vždyť kolik mnichů prošlo utrpením

Co symbolizuje název Halfway To The Grave?

Má dva rozměry. První je totálně doslovný. Jsme skutečně v půlce života. Mě na něm ale zajímá druhý význam.

A ten je?

Člověk se musí chovat k sobě i k ostatním tak, jako kdyby tady už zítra nemusel být. Uvědomil jsem si to, když jsem ztratil bratra.

Šest let jsme točili jenom singly a videoklipy. Na každé písničce jsme pracovali tak, jako by šlo o celou desku. Když jsme měli hotový třetí nebo čtvrtý singl, rozhodli jsme se další tvorbu uchopit jako album. Hodně nás to osvobodilo a začaly z nás prýštit nápady.

Na co jste se při psaní písniček soustředili nejvíc?

Abychom se u toho bavili my sami. Chceme být upřímní a vyjadřovat se tak, jak to cítíme. To byl hlavní záměr alba, který je podle mě jediný správný.

Také skladbu Gabriel věnoval zpěvák Lavagance svému bratrovi.

a on stejně není smutný ani nepláče. Naopak se snaží šířit pozitivní energii, lásku a soucit. Život začne a skončí. Akorát nevíme kdy.

Novinka se od předchozí desky liší, vlastně každá nahrávka Lavagance je jiná. Co je podle vás DNA kapely, které vaši tvorbu spojuje?

Vnímám tam tři principy, které se buď střídají, nebo vzájemně prolínají. Jednak hymnický, strhující, andělský moment. Potom určité okouzlení krásou, jakýsi ženský prvek. A do třetice soundtrackový svět, filmovost, která se nejvíc projevuje na koncertech. Tam je až tarantinovská. Všechno spojuje zpěvák a jeho příběhy. Jednou zažije něco hezkého, jindy se musí s něčím vyrovnat. Ale znáte to, vždyť také každý den nemáte stejnou náladu.

Jak vlastně vaše písničky vznikají?

Oproti předchozím generacím máme

ohromnou technologickou výhodu. Kolikrát si něco naťukám do telefonu nebo do iPadu a pak si to stáhnu do počítače.

Umíte noty?

Umím, ale nepoužívám je. Chodím se učit na hodiny klavíru.

Takže nápad máte v telefonu. Co dál?

Většinou je to nějaký motiv na španělku nebo na piano. Okamžitě si to přehodím do počítače, ke kterému mám připojený mikrofon, takže si do toho můžu začít rovnou zpívat. V laptopu udělám základní aranž a vznikne demo s pracovním zpěvem. Do tohoto základního tvaru pak začne vstupovat kapela. Každý z kluků něčím přispěje a výsledkem je písnička.

V jaké fázi nastupují texty?

Ty píšu samostatně. Pozoruju, co se děje kolem mě, také čtu hodně literatury v angličtině. Když mě něco napadne, zapíšu si to. Z těchto poznámek pak skládám celé texty. Když poslouchám nějaké demo, listuji si jimi, a pokud se k hudbě nějaký text hodí, zkusím ho použít. Často použiju třeba jenom sloku a podle hudby dopíšu refrén. Záleží na momentální náladě.

A co vaše angličtina? Konzultujete ji s někým?

Mám rodinu v Americe a jezdím ji pravidelně navštěvovat. Navíc můj velmi dobrý kamarád má za ženu Američanku, která vyučuje

Máte nějaký vzor v tomto ohledu?

Vzorem a motivací je skandinávský systém. Nepoužívají tam dabing a angličtina je v podstatě jejich sekundární jazyk. Tím se se svou hudbou mohou dostat mezi Anglosasy. Příkladem jsou Cardigans nebo Röyksopp. Mají sice svůj akcent, ale to nikdo neřeší.

Je po vás v zahraničí poptávka?

Docela jo, novým albem se to zase znovu

angličtinu v Praze. Jsem s ní v kontaktu. Poslední dobou už k mým textům ani nemá co dodat.

Na druhou stranu si s vámi publikum nikdy nezazpívá tak, jako s vašimi popovými kolegy...

Tenhle pocit znám, dřív jsme ho mívali. Přijde mi ale, že teď dokážu myšlenku v textu vyjádřit jednodušeji a lidé si s námi na koncertech dokážou zazpívat. Jasně, nejsme Lucie. Ale našim textům rozumí čím dál víc lidí, hlavně ti mladí.

Rusové jsou hrdý národ, a když vidí, že se v klipu procházíme jejich městem, docela na to slyší

nastartovalo. Už v minulosti jsme čtyřikrát hráli v Londýně a ve Vídni předskakovali Mando Diao. Na rakouském festivalu Frequency jsme hráli s White Lies, které tehdy ještě nikdo neznal a přišlo na ně asi sto lidí. Rok na to z nich byla obří kapela. My máme těžší cestu, kterou si musíme vybudovat. Ale to měli Rammstein také.

Aktuální klip k singlu Make Me Smile jste natáčeli v Moskvě. Jaké to bylo?

Spískal to náš kameraman Braňo Špaček. Je ročník osmašedesát a totálně

protikomunisticky orientovaný. Když na internetu viděl, jak se v Rusku vzájemně nahánějí na silnicích řidiči, řekl, že musíme jet do Moskvy. Souhlasili jsme.

Co bylo dál?

Vzali jsme s sebou dron a na ten připevnili kamerku. Nejen že nás nezatkli, ale navíc jsme zjistili, že nám Moskva seshora nabízí pohled trochu jako New York. Moscow City je nová mrakodrapová čtvrť. Lidi na nás reagovali, fotili si nás, a když zjistili, že natáčíme klip, chtěli v něm hned účinkovat. Byli

Myslím, že bychom to s rodinami a přítelkyněmi dokázali skloubit.

Moskevský klip je dotažený, stejně jako vaše starší videa nebo promofotky. Na prezentaci si dáváte hodně záležet, viďte?

Pro mě jako producenta a zpěváka je to práce, protože tohle dělat prostě musíme. Ale největší legraci zažijeme právě při focení nebo točení videoklipů. Už za sebou máme asi deset klipů, takže máme vycvičený nějaký vkus. Už zhruba tušíme, co by mohlo vypadat dobře a na co se rovnou vykašlat. Umíme si to kočírovat.

Co vy a slovenská rádia?

Dřív jsme je vůbec neposlouchali. Ale pak jsem zjistil, že i v těch nejvíc komerčních občas zahrají písničku, která je fakt super, a mezi vší tou vatou zasvítí jako drahokam.

Co z toho pro vás vyplynulo?

Napadlo nás, že by přece bylo skvělé takovou skladbu mít. V jednom období se to pro nás stalo metou. Měli jsme štěstí, protože zrovna přišla témata, která na to byla vhodná. Princip s nepřeplněnou, vzdušnou aranží rádiím vyhovuje. Dnes už zhruba tušíme, co by tak mohl být singl.

Přitom se mi zdá, že vás bere jak mainstream, tak alternativní scéna...

Hrají nás jak komerční rádia, tak alternativní. Stejné je to s účastí na festivalech. Myslím,

Může vám klip s moskevskými reáliemi pomoct na ruský trh?

Myslím, že už nám pomohl. Reálně jsme tam byli týden, kdy jsme chodili po Moskvě s reprákem a kamerou. Rusové jsou hrdý národ, a když vidí, že se v klipu procházíme jejich městem, docela na to slyší. Agentura, která se tam o nás starala, nás teď bude v Rusku nabízet.

A jste schopní se sebrat a třeba na dva měsíce odjet na turné po moskevské oblasti?

Zatím jsme něco podobného vždycky zvládli.

velmi přátelští, oslovovali nás bratři. Způsobili jsme menší rozruch, i fotografové nám dávali své vizitky. Připadalo mi to, jako když Angličané přijeli v sedmdesátých letech do USA. Našli tam ten samý svět a lidi, kteří jim rozuměli. Nikdo vůbec neřešil politiku.

že fungujeme jako určité přemostění mezi oběma hudebními světy. Vnímám to jako velkou výhodu, protože si myslím, že se to nepovede každému. Je to o to příjemnější, že se kolem sebe moc neohlížíme a tvoříme si vlastní scénu. Vždy jsem měl rád kapely, které nikam nepatřily a jely si to svoje.

Jak se vám vlastně žije v Bratislavě?

Pro nás je to ideální destinace. Vždycky jsme toužili mít profesionální studio a udělat Ameriku za pět korun. Nemáme příjmy jako lidé tam, takže jsme se s tím museli trochu poprat. Studio nás stálo hodně energie, času i peněz, ale máme ho. Když dnes přijede Američan, je z toho kolikrát úplně na větvi a nevěří, že něco takového tady může být. Ve studiu máme základnu, odkud vyrážíme do světa.

Studio leží v rozlehlém areálu za střeženou vrátnicí. Jde o nějaký bývalý vojenský areál?

Je to bývalý průmyslový areál, velký jako jedna městská čtvrť. Dřív se tam koncentroval průmysl, ale po revoluci většina podniků zkrachovala. Teď patří Babišovi, který tam mimochodem dřív, stejně jako jeho otec, chodil do práce. Naše studio je v jednom z těch starých cihlových baráků, pronajali jsme si tam celé patro.

Myšlenky na stěhování vás tedy nepřepadají?

Hodně jsem se nacestoval, takže už dokážu zhodnotit, jaká jsou čeho pozitiva. Když žijete v Los Angeles a prorazíte tam s hudbou,

má to smysl v tom ohledu, že je to už fakt velké. Jenže je velmi těžké tam bojovat o své místo na slunci.

Jak přesně to myslíte?

Hodně ambiciózních lidí ztroskotá na tom, že se začne zaobírat živobytím. V ten moment už nemají takový čas na tvorbu a sežere je to. Proto jsme se rozhodli, že zůstaneme v Bratislavě. Je fajn mít svoji základnu, třeba i mimo dění, ale s možností vycestovat tam s již hotovým dílem. Pro mě je skvělé jezdit do Ameriky už kvůli inspiraci. Napsal jsem tam hodně písniček.

Dozvěděl jsem se o vás, že jste v minulosti pobýval v portugalském Lisabonu. Co jste tam dělal?

To bylo ještě v období před Lavagance. Měl jsem hardcoreovou kapelu, s níž jsme cestovali po Evropě. V Lisabonu jsem strávil několik intenzivních měsíců. Vedl jsem tam squatterský život. Pankáči nám dali k dispozici dům po nějakém starém zubaři. Pekli jsme tam vegeburgery a každý pátek měli koncert. Bylo to skvělé. Tehdejší punková komunita mi připomíná tu dnešní hiphopovou.

Nezasteskne se vám občas po tomhle způsobu života?

Tímhle stadiem jsem si prošel, když jsem dělal v normálním zaměstnání a vydělával peníze na studio. Tehdy se mi stýskalo. Teď jsem skoro pořád zavřený ve studiu nebo na koncertech. A když mám chuť, odjedu.

Lisabonské kamarády jsem byl navštívit zhruba před rokem. Zjistil jsem, že někteří z nich se přestěhovali do Brazílie.

Jaké máte s kapelou plány na podzim?

Čeká nás turné po Slovensku a také se chystáme točit nový klip k písničce Still In Love. Pravděpodobně pojedeme do Chorvatska. Měl jsem nedávno s sebou v Americe dron, dělal jsem si nějaké záběry v Arizoně. V Chorvatsku jsme hledali lokalitu, která by se jí podobala. A zdá se, že v národním parku Krka jsme ji našli. Měl by to být lehký a vzdušný videoklip. Těším se na tu legraci, která nás při natáčení zase čeká.

Skupina vznikla v roce 2005 v Bratislavě. Po debutovém EP Back To Attraction (2006) natočila v rozmezí tří let desky Orthodox Experience (2007), Divine Darkness a I Like This Temper (2009). V posledním období se zaměřila singly, z nichž hlavně Gabriel a Princess Of The Light se staly díky rotacím ve slovenských rádiích velkými hity. Lavagance mají na kontě několik cen Aurel (obdoba českých Andělů) a v minulosti předskakovali Duran Duran, Depeche Mode nebo Mando Diao. Současnou sestavu tvoří zpěvák Marek Rakovický, kytarista Mario Smashing, basák Vincent Susol, klávesista Viliam Bujnovský a bubeník Robert Dando. Kapela se momentálně připravuje na podzimní turné po Slovensku.