text Honza Vedral

foto Archív Headliner

Životní událost

Dvaašedesát není věk, ve kterém kdokoli od kteréhokoli muzikanta čeká zlomové album. Meky Žbirka ale právě takové 18. září vydává. Pojmenoval ho Miro a natočil jej tam, kde nahrávala řada jeho hudebních idolů. Na adrese Abbey Road 3, St John‘s Wood, City of Westminster, London, England. Jeho příběh je fascinující.

Prvním výsledkem práce v Abbey Road Studiích byla píseň Love Shines.

Přesně si pamatuji ten okamžik před dvěma lety. Meky Žbirka stál na pódiu vyprodané pražské O areny, za zády měl obrovský symfonický orchestr a všechny diváky v hale měl obmotané kolem malíčku levé ruky. Stáli jsme nahoře, ve skyboxu, kde nejhorší zvuk v sále kompenzují jídlem a drinky zdarma, a to druhé bylo s postupujícím časem koncertu znát na všech přítomných. V jednu chvíli se ke mně přimkl chlápek jménem Rob Cass, Brit jako poleno, který má na první pohled páru, a říká: „Vidíte, to on je hvězda, ne já. Když jsme spolu byli ve studiu, tohle jsem si fakt neuměl představit.“ Ukazoval přitom na nadšené fanoušky.

Navazoval na rozhovor, který jsme dělali odpoledne předtím. Rob Cass je totiž producent z Abbey Road, studia, jež dalo zvuk

Beatles a spoustě dalším a které Žbirka „dostal“ jako dárek k narozeninám na natočení dvou písniček. Tehdy bylo zřejmé, že mezi těmi dvěma přeskočila jiskra, která neskončí u jednoho „kšeftu“.

Už jsme byli jinde, než že beatlesák přijde do studia a chce beatlesácký zvuk

„Vybrat muzikanty, nahrát a smíchat písničku, to je to nejjednodušší. Nejtěžší je nějakou umět napsat. A to Miro dovede,“ vyprávěl tehdy Cass zaníceně a spřádal velké plány, jak bude se slovenským hitmakerem komponovat písničky pro začínající britské talenty, které má ve své stáji. Možná byly jeho tehdejší vize přece jen příliš odvážné a slova pronesená na koncertě nestřízlivá. Ale ti dva zůstali ve spojení a každá další věc, na kterou mezi nekonečnými debatami o muzice, jež se pro ně staly typické, společně sáhli, byla hlubší a propracovanější. „Už jsme byli jinde, než že beatlesák přijde do studia a chce beatlesácký zvuk,“ shrnuje Žbirka.

Fanouškovské setkání

V plné síle se to ukázalo před rokem a půl, když Žbirka dostal nabídku natočit titulní písničku k filmu Fair Play a vymínil si, že to

bude znovu v Abbey Road. Skladba, která vznikla, se rychle stala možná nenápadnou, ale o to silnější položkou jeho repertoáru a dodnes zůstává záhadou, proč ji minuly všechny výroční ceny. Tak silná píseň bez úhybných manévrů, sázek na jistotu a podbízivosti totiž v tuzemské populární hudbě dlouho nevznikla. Když si na pianu postavenou baladu promítnete v nějakém hudebním programu v počítači, uvidíte její přísně logický vývoj – z ticha po absolutní gradaci, při které běhá mráz po zádech. Není v ní ani tón navíc. „Bylo to neskutečné. Miro přišel do studia a prostě ji zazpíval. Na jeden zátah, nebylo k tomu co dodat,“ vzpomíná Cass.

To už je léto loňského roku a sedíme během pauzy při nahrávání zašití někde u střechy komplexu studií Abbey Road, v místosti plné zlatých desek, plaket a dobových fotek hrdinů britské populární hudby. „Mluvili jsme

s Robem o tom, co dál. Říkal jsem mu, že bych rád udělal album v angličtině, ale že bych potřeboval pořádné texty,“ vzpomíná Žbirka na stěžejní moment vzniku celé desky. Cass tehdy přišel se jménem Pete Brown – chlapíkem, který v Británii jako jeden z prvních propojoval poezii s muzikou. A jenž se nejvíc proslavil s první superskupinou svého druhu vůbec – legendárními Cream, pro něž napsal nejen slova největšího hitu Sunshine Of Your Love.

„Cream jsem si samozřejmě koupil už jako malý kluk,“ vzpomíná dnes Žbirka, který byl vždycky zaníceným hudebním fanouškem. „Byla to populární kapela, tomu nešlo uniknout. Zejména její druhé album Disraeli Gears mělo navíc fantasický obal. Podařilo se mi ho sehnat, když jsem byl ve Francii a ušetřil si na ně peníze. Koupil jsem si tam

tehdy dvě desky – Turtles a právě Cream. Naprosto jsem nepočítal s tím, a dodnes je to pro mě naprosto nelogická věc, že zrovna s textařem téhle desky natočím celé album,“ říká fascinovaně zpěvák. Zvlášť když ho jeho producent už na začátku varoval: „Brownovi se to buď bude líbit, nebo s ním vůbec nebude řeč. Jiná možnost není.“

Brownovi se to nejenže líbilo, ale navíc se ukázalo, že dokáže psát rychle a Žbirkovi přímo do noty. „Do té doby to byla jenom teoretická úvaha, že bych mohl ještě v Abbey Road něco nahrát. Ale když se do toho vložil Pete Brown, bylo rozhodnuto. Ani jsem nevěděl, co se děje, a najednou jsem točil album,“ popisuje Žbirka situaci, kdy posílal melodii za melodií, nápad za nápadem, a přicházely mu na ně zpátky texty, ke kterým neměl co dodat.

Projevit v hudbě odvahu není legrace

S přístupem teenagera

„Odpíchli jsme se od skladby All My Days,“ vypráví o písničce, jejíž úryvek zní v premiéře z obálky tohoto Headlineru a pro album je zcela zásadní a symbolická. „Nejdřív jsem nahrál demo a Pete napsal text. Pak ho vzal Rob a přemýšlel, co s ním. Všichni na téhle desce měli naprosto volné ruce, nikomu jsem nic neříkal, ničemu jsem se nebránil,“ říká Žbirka o způsobu vzniku alba, který by jeho tuzemské spolupracovníky mohl v lecčems překvapit. Přes svou gentlemanskou povahu byl totiž dosud při nahrávání známý jako detailista, který dovede být ve studiu klidně i pes, aby dotáhl svou představu o písničce. „Co bych ale měl komu vysvětlovat v Abbey Road?“ mává dnes nad těmi historkami pobaveně rukou.

„Brown věděl, že nepíše pro osmnáctiletého kluka. Nad texty, které přinesl, jsme se nemuseli moc bavit. Přečetl jsem si je a věděl, o co jde. All My Days jsou osobní výpověď, ale taková, že může být klidně o mně. Je o člověku, který už něco prožil. Není těžké se s tím textem ztotožnit. A Rob přesně věděl, co dělá,“ pokračuje ve vyprávění, jak kolem jeho nápadů tým z Abbey Road modeloval písničky k dokonalosti.

„Možná v roce 1988 bych se vyjadřoval k tomu, že je tam výrazná disonantní kytara. Ale dneska si říkám, proč bych to dělal? Vím, že jsou to všechno možnosti, jak skladby mohou znít. Nic není špatně. A proč bych měl na desky dávat jen své osvědčené postupy? Lze to tak dělat, lze tak být úspěšný, ale nebavilo by mě to,“ vykládá Žbirka, který možná

Snad abych to pochopil v úplnosti, sedne si Žbirka za klávesy, na kterých má zrovna náhodou nastavený zvuk chorálu, což celé situaci dodá na působivosti, a do dlouhých akordů začne citlivě zpívat právě All My Days… „Vidíte? Původně to byla skoro gospelová písnička,“ pokračuje pak v rozhovoru, jako by byl tenhle krátký soukromý koncert samozřejmostí.

To, jak je ten chlap do své hudby ponořený, je pokaždé stejně fascinující.

Projevit odvahu

A právě to jej výrazně odlišuje od vrstevníků, kteří stále žijí ve stínu a obavách z vlastního katalogu největších hitů. „Projevit v hudbě odvahu není legrace. Hlavně venku, máte jeden propad a končíte,“ popisuje stres, který muzikanty jeho generace často sžírá. „Často jsem dostával návrhy, abych udělal

nemá texty na osmnáct, ale přístup a otevřenost k muzice rozhodně. „Mám doma krabici se všemi svými cédéčky. Ale chtěl jsem natočit něco, co v ní není. A u tohoto alba jsem se nakonec přistihl při tom, že nemusím řešit nic jiného než zpívání,“ uzavírá tuto kapitolu, když se o desce bavíme krátce po natáčení titulní strany Headlineru u něj doma.

Prvni singl z desky Miro vyšel ve dvou verzích. „Nesnažil jsem se přebásnit Peta Browna,“ říká Žbirka o písničkách Přišla z Londýna a Girl In The Middle. Reprezentují jeho klasičtější polohu.

třeba album love songů nebo něco podobného. Nějakou část mých posluchačů by určitě uspokojovalo, kdybych se fotil v bílém obleku u moře. Ale já se držím toho, jak se mentálně cítím. A takové album bych nevydýchal, jakkoli si umím představit jeho komerční úspěch. Proto na takové nabídky musím říct: Pardon, nehněvejte se, to pro mě není zábava,“ popisuje vnitřní puzení, se kterým muziku nejen skládá, ale také se stále noří do aktuálních hitparád a loví v nich hudebníky, kteří vyhovují jeho naturelu.

„Když si půjčím slova Paula McCartneyho, řeknu: ‚Já můžu být dědek, ale nemusí tak znít moje hudba,‘“ říká o přístupu, s nímž vznikla deska, kterou producent navrhl pojmenovat Miro, protože je to „klasa“ jméno, a jež nakonec vyjde jako dvojjazyčné dvojalbum s částí písniček převedených do slovenštiny. Žbirkovým cílem nebylo dělat revoluce a šokovat posluchače, ale zkusit si i kromě svých klasic

kých poloh něco jiného. „V tom je ten fór. Slyšet svou skladbu a říct si, že jsem jinde,“ říká.

Otázka, která napadne každého, zní stroze. Na kolik taková sranda, jako je natáčení v Abbey Road, přijde a může se to v současných poměrech na hudebním trhu vyplatit? „Je to odlišné od tuzemských poměrů,“ kýve hlavou Meky Žbirka. „Naplnilo mě to výčitkami svědomí, že budu muset být velmi pracovitý. Nebylo to výhodné, nepočítám s velkou návratností, ale tak mě to lákalo a posunulo, že mi to stálo za to,“ vysvětluje a v tu chvíli je patrné, že se do jeho věčně odlehčeného tónu přece jen vkrádá trocha vážnosti.

„Ta deska je něčím, s čím jsem už nepočítal. Když jsem s hudbou začínal, byly zavřené hranice. Dostat se do Londýna jen jako turista byla náročná představa,“ vzpomíná muzikant, který díky hudbě poprvé zářil ve společensky tuhých osmdesátých letech za úplně jiného režimu. „Ale už tehdy jsem všechna důležitá

Ta deska je něčím, s čím jsem už v životě nepočítal

dlouhodobí fanoušci budou mít v některých momentech problém jej v angličtině rozpoznat. „Usoudil jsem, že do Abbey Road se nemá přijít tak, že bych se opravoval. Měl jsem přijít připravený a jednoduše to dát. Jsou tam na to všechny podmínky, není se na co vymlouvat,“ říká Žbirka, jako by natočit písničku „načisto“ na dva pokusy bylo něco všedního. A takhle je to s ním pořád.

Stalo se to

Pár týdnů před vydáním alba sedí muzikant, který svou hudbou a mladickým přístupem dokáže překlenout a zaujmout generace, u sebe doma a těší se, až bude po téměř dvou letech příprav držet v ruce vlastní desku natočenou ve studiích Abbey Road, navíc vylisovanou na vinylu. Koncerty k ní ho čekají příští rok, mezitím bude mít premiéru muzikál Atlantida sestavený z jeho někdejších hitů. S Robem Cassem ale už teď spřádají plány, o kterých se „zatím nemluví“. Teď, než začne další kolotoč nápadů a aktivit, si ale celoživotní hudební fanoušek, který míval jednu z největších sbírek vinylů v Bratislavě, užívá okamžiku před bouří. Kroutí hlavou nad tím, že se brzy, až deska vyjde, stane svým způsobem jedním z těch, jejichž hudbu kdysi tak oddaně a nábožně hltal.

Na otázku, jaký je pocit natočit desku v nejslavnějším studiu světa, které znal díky svému fanouškovství do detailu ještě než do něj poprvé vkročil, odpovídá stále trochu nevěřícně: „Ještě jsem si na to nezvykl. Ale už je to pravda. Opravdu se to stalo.“

„Stál jsem před možností natočit album v Abbey Road, nebo vůbec. Tak jsem si vybral tu první variantu. Nebylo se už ani na co vymluvit. Měl jsem anglického textaře, producenta a skvělé hudebníky. Co jsem měl odpovědět na otázku chceš, anebo nechceš? Že to stojí moc peněz? Kdybych řekl ne, do konce života bych si to vyčítal,“ říká přesvědčivě o nahrávce, která sice vznikala živelně, ale přitom klidně, bez paniky a koncentrovaně.

Odpovídá tomu i líčení Roba Casse, který jako producent příliš neuznává různé editování, přestřihávání nástrojů a lepení chyb. Raději se soustředí na samotný výkon. Ze Žbirky podle prvních zveřejněných ukázek z desky v tomto ohledu vytáhl maximum a podařilo se mu ho dostat i do takových poloh, že i zpěvákovi

rozhodnutí dělal pocitově. Nikdy jsem si nesedl a nekalkuloval, zda se mi vyplatí to nebo to. Prostě jsem se pro něco rozhodl, šel do toho a hotovo,“ popisuje bezděčně svou životní filozofii. „Zlomové momenty vždycky vypadají jako blázinec. Co to bylo za blbost začít hrát sám a bez Modusu? To bylo ve své době naprosto nepochopitelné,“ připomíná Žbirka.

Možná se to tak nemusí zdát, ale album nahrané v od dětství vysněném studiu je pro něj osobně podobně zlomovou událostí.