Hudební časopis zdarma ke stažení

App Store Google Play

Novinky

Co se děje

Redakční tipy

Headparáda

Ve studiu

5 otázek pro... KLARA

Co poslouchá...

Erik Tabery

Čerstvé (z)boží

Mirka Miškechová

Headliner 1/3

Meky Žbirka

Headliner 2/3

Procházka Abbey Road

Headliner 3/3

Pete Brown

Fenomén 1/4

Pár jsou dva

Fenomén 2/4

Pár jsou dva

Fenomén 3/4

Pár jsou dva

Fenomén 4/4

Pár jsou dva

TOP

Zapojte se

Rozhovor

Sto zvířat

Fenomén

Hacienda

Enface

CocoRosie

TOP

7 nejlepších komiksových obalu

Téma

Vypsaná FiXa vs. Wohnout II

Rozhovor

Eagles of Death Metal

Story

Duran Duran

TOP

Genius loci

Headliner

Foals

Rozhovor

Patrik Rytmus Vrbovský

Pohled

Ako sa žije sídliskový sen

Story

Please the Trees

Hlášky

Keith Richards

Rozhovor

War on Drugs

Song Story

Kate Bush

Vzpomínka

Romek Hanzlík

Anketa

Stalo se 3

Rozhovor

Joe Bonamassa

Story

Twisted Sister

Enface

Mucha

Čerstvé (z)boží

Inheritance

Insider

Veronika Douglas

Story

Kurt Cobain

Rozhovor

Lavagance

Enface

Shinedown

Test

H-D Kvíz

Rozhovor

Derrick Morgan

Story

David Gilmour

Ženský element

Lauren Mayberry

Televize

Videorama

Výročí

Kalendárium

Hip Hop

Elementy ulice

Klasika 1/2

Teď vážně

Klasika 2/2

Jarmila Novotná

Folk

Bez cancáku

Hard & heavy

Ocelové srdce

Jazz a blues

Bluesbar

Indie

Ty kytary!

Alternativa

Kroky podzem

EDM

MDMA

Mluvené slovo

Nechte si vyprávět

Odjinud

Mimochodem

Recenze

Recenze měsíce

Recenze

Recenze 17. 9. 2015

  •  
     

    rec

    Oval
     

    enze

    RectangleRectangleRectangleRectangleRectangleRectangleRectangleRectanglePolygon
     
     

    9

    GraphicLine

    recenze

    1

  • Oval

    zpet

    PolygonPolygonPolygon

    HALSEY

    BADLANDS

    GraphicLine
    EPS
    PDF
    PolygonRectangle
     

    Ghost

    Jeden hit není album

    Halsey zpívá o své generaci a ctí elektropop. Výsledek je ale tuctový.

    Halsey se ve skutečnosti jmenuje Ashley Nicolette Frangipane, je jí dvacet, je z Washingtonu a deska Badlands byla jednou z nejočekávanějších novinek na zámořské alternativní popové scéně. Během jediného roku totiž zpěvačka prošla proměnou z dívky, která nahrávala písničky v přítmí svého pokojíku, v umělkyni, jež má dobrou nahrávací smlouvu, dělí se o pódium s Imagine Dragons či The Kooks a své koncerty za oceánem bez potíží vyprodá během pár minut.

    Halsey se k davům svých fanoušků prodrala přes internet, což je způsob ryze moderní i dostatečně ženský. Lana Del Rey nebo Lorde to udělaly stejně. Písnička Ghost, která je na debutové desce poslední, se stala hitem během několika dnů a o zpěvaččin podpis na smlouvě usilovalo rovnou pět velkých nahrávacích společností. Vybrala si Astralwerks, která spadá pod Universal Music.

    Badlands je co do zvuku elektropopové album. Samo o sobě to obvykle přináší svízel v tom, že zvuk je poměrně prázdný, jelikož je bytostně syntetický. Halsey však tento hendikep společně se spolupracovníky zvládla. Část jejích skladeb je po zvukové stránce ošetřena tak, že působí téměř monstrózně, a část je skromnější, což nicméně v kontextu alba nevadí, naopak to působí vedle rozmáchlých zvukových ploch osvěžujícím dojmem.

    V důsledku písně tvoří sourodý celek, který nesází na melodično, ale v popovém hájemství vyzdvihuje spíše atmosféru a aranže. Do toho konceptu zapadá i pěvecký výraz zpěvačky, jenž není tak charakteristický, jako ho mají třeba Lana Del Rey nebo Lorde, s nimiž se může co do stylu srovnávat, je však neobyčejně příjemný, má v sobě klid a nadhled.

    Halsey na to navíc jde generačně. V nejzajímavější písni na desce zpívá o mládeži vychované v Americe devadesátých let (New Americana), v dalších zase o smutku z rozchodu (Colors), muzice (Castle), lidských slabostech (Hold Me Down) nebo osobě, která je s námi, ale neangažuje se v našich citech (Ghost). Jinými slovy je to po textové stránce emotivní album, ve vztahu k poněkud odosobněné elektropopové instrumentaci možná až moc.

    Badlands zní sice docela zajímavě, průlom na ženské popové scéně ale neudělá a Halsey se bude muset ohánět, aby s druhou deskou průměrný debut alespoň obhájila.

    GroupGraphicLine

    JAROSLAV ŠPULÁK (PRÁVO)

    text

     
     

    1. Castle

    2. Hold Me Down

    3. New Americana

    4. Drive

    5. Roman Holiday

    6. Colors

    7. Coming Down

    8. Haunting

    9. Control

    10. Young God

    11. Ghost

    PolygonPolygon
    Polygon
     
     

    9

    GraphicLine

    recenze

    2

     
     
  • Oval

    zpet

    PolygonPolygonPolygon

    The Fratellis

    Eyes Wide, Tongue Tied

    GraphicLine
    EPS
    PDF
    PolygonRectangle
     

    Thief

    Ještě v pyžamu

    Někdejší skotská naděje se stále neprobrala ze zimního spánku.

    The Fratellis u nás možná nemají velkou fanouškovskou základnu, ale to neznamená, že nestojí za pozornost. Naopak. Vždy uměli vtipně žonglovat s kytarovými žánry a odlehčeně je podávat širšímu publiku, což jim zajistilo nejen úspěšné koncerty a slušný prodej desek, ale jejich hudbu využívaly třeba i reklamní společnosti.

    Z novinky je cítit dlouhá pauza, kterou si kapela dala. Poslední studiovka vyšla v roce 2009 a kdo ví, jestli by se The Fratellis vůbec k další práci dokopali, kdyby se předloni nerozhoupali alespoň k turné pro britské fanoušky. Naštěstí se to stalo a nová deska je tady. Nicméně… trochu nudí.

    Ne že by nabízela vatu, Jon Fratelli si i po letech drží autorský standard, jenže kapela působí stále ospale a bez šťávy. Typickým příkladem je ucouraná Rosanna, kterou snad muzikanti nahrávali ještě v pyžamu.

    Samozřejmě, jsou na albu lepší kousky, třeba Impostors nebo Thief svižná tak, jak si The Fratellis všichni pamatují, jenže to jsou spíš výjimky potvrzující pravidlo celé desky. Tedy že se kapela ještě neprobrala ze zimního spánku a nebýt rozpoznatelného Jonova hlasu, nikdo by ani netušil, že poslouchá zrovna The Fratellis.

    GraphicLineGroup

    Jarda Konáš

    text

     

    1. Me and the Devil

    2. Impostors (Little by Little)

    3. Baby Don‘t You Lie to Me

    4. Desperate Guy

    5. Thief

    6. Dogtown

    7. Rosanna

    8. Slow

    9. Getting Surreal

    10. Too Much Wine

    11. Moonshine

    PolygonPolygon
    Polygon
     
     

    9

    GraphicLine

    recenze

    3

     
     
  • Oval

    zpet

    PolygonPolygonPolygon

    BEIRUT

    NO NO NO

    GraphicLine
    EPS
    PDF
    PolygonRectangle
     

    No No No

    Druhý dech

    Beirut se po čtyřleté pauze vrací s albem, které se nesnaží zalíbit.

    Multi-instrumentalista Zach Condon, mozek a duše newyorského projektu Beirut, zažil umělecký průlom jako úplný mladíček a v pouhých devětadvaceti letech vydává již čtvrtou desku. Předchozí řadovka The Rip Tide slavila masivní úspěch a slušně si vedly i první dvě nahrávky, které se svého času svezly s trendem indie rocku ovlivněným folklorem. Uplynulé čtyři roky o kapele nicméně nebylo prakticky slyšet. Zach Condon během nich procházel krušným obdobím života, když bojoval s celkovým vyčerpáním organismu a vyrovnával se s rozvodem. V rozhovorech přiznává, že v něm za tu dobu narostl silný tvůrčí blok a nebyl si jistý, zda se vůbec vrátí k muzice. Těžkosti ale s podporou kapely nakonec překonal.

    Pozadí vzniku novinky se promítlo i do jejího zvuku – syrového a minimalistického. Z devadesáti procent vše táhnou piano, perkuse a basa. Oblíbené dechy tentokrát stěží hrají druhé housle. Jako by si Condon chtěl vychutnat letmý polibek vytoužené múzy a nezatěžovat se žádnými složitostmi. Jednoduché provedení a nedokonalosti jsou naštěstí kompenzovány frontmanovým entuziasmem a posouvají nahrávku do silně osobní roviny. Podaří-li se na ni posluchači naladit, může v její nenápadné kráse objevit spřízněnou duši. Pokud ne, nebude mít důvod se k No No No vracet. Tak výrazné okleštění produkce je od Beirut rozhodně sice pochopitelným, ale nečekaným krokem, a přízeň jejich fanoušků tak čeká zkouška.

    GroupGraphicLine

    Veronika Ondečková

    text

     

    1. Gibraltar

    2. No No No

    3. At Once

    4. August Holland

    5. As Needed

    6. Perth

    7. Pacheco

    8. Fener

    9. So Allowed

    PolygonPolygon
    Polygon
     
     

    9

    GraphicLine

    recenze

    4

     
     
  • Oval

    zpet

    PolygonPolygonPolygon

    Sto zvířat

    Ministerstvo mýho nitra

    GraphicLinePolygonRectangle
     

    Struny podzimu

    Pořád stejná písnička

    Sto zvířat na desce ke čtvrtstoletí existence neuhýbají ze svého stylu.

    Úspěch kapely Sto zvířat je jedním ze specifik tuzemské hudební scény. Z novinky Ministerstvo mýho nitra, kterou fungující továrna chytlavých písní na druhou dobu vydává k pětadvaceti letům existence, lze dobře vyčíst, v čem tkví její úspěch. Bez debat je to hráčská brilance. Sto zvířat na ní sice často kolem žánru ska, který reprezentují, jen tak krouží, Toilette Love Story o lásce mezi plastovým panáčkem a panenkou ze záchodových dveří překvapivě dobře swinguje, Průvod v sobě má funkový odpich starých J.A.R., ale základem čtrnácti písní zůstává šlapavé ska třetí vlny, o jehož pravidlech by kapela mohla sepsat příručku.

    Úskalím toho, s jakým přehledem Sto zvířat své písničky hrají a vysekávají jednu chytlavou trombónovou linku za druhou, je jejich jistá předvídatelnost. Ministerstvo mýho nitra je deskou, která nepřekvapí, což zároveň znamená, že se velmi silně opírá o druhý pilíř existence skupiny, jímž jsou texty Tomáše Belka. Ten v obležení veselých melodií opět dává průchod svému smyslu pro sarkasmus, cynismus, bizarnost a černý humor. Desku protíná téma životního bilancování, kterou Belko už v otvíráku desky vtělil do trefného sloganu: Já, dítě pražskýho jara, mám kolem krku struny podzimu. Potenciál zlidovět, i díky textu, má takříkajíc „uhozený hříčka“ Překrásná muž. Nostalgii s vtipnými odkazy na známé hity i reminiscencí na začátky kapely má „madnessovsky“ znějící závěr desky se skladbou Smí Honza ven? Co se textů týče, drží se Sto zvířat stále na vrcholu, i když ani v nich se jejich rukopis nemění. Novinka je zkrátka nadprůměrná, ale nepřekvapí.

    GraphicLineGroup

    Honza Vedral

    text

     

    1. Struny podzimu

    2. Překrásná muž

    3. Toilette Love Story

    4. Dvakrát třikrát

    5. Průvod

    6. Průhledná kočka

    7. Pět ráno

    8. Píseň proti plynatosti

    9. Jako tolikrát

    10. Vězení

    11. Knajpa

    12. Být sama

    13. Dvacet pět!

    14. Smí Honza ven?

    PolygonPolygon
    Polygon
     
     

    9

    GraphicLine

    recenze

    5

  • Oval

    zpet

    PolygonPolygonPolygon

    Iron Maiden

    The Book of Souls

    GraphicLine
    EPS
    PDF
    PolygonRectangle
     

    Speed of Light

    Svěží zvuk klasiky

    Noví Mejdni jsou sice moc dlouzí, ale chytlaví a ve formě.

    Šestnáctá studiová deska The Book of Souls je prvním dvojalbem ve čtyři dekády trvající kariéře Iron Maiden. Má nejdelší stopáž – devadesát dvě minuty, obsahuje nejdelší skladbu – osmnáctiminutový závěrečný opus Empire of the Clouds, a vyšla pět let od předchozí The Final Frontier, tedy s nejdelším časovým odstupem.

    Zpěvák Bruce Dickinson začátkem letošního roku bojoval s nádory na jazyku. V době, kdy Iron Maiden koncem loňského roku točili ve studiu v Paříži, ale o rakovině neměl tušení a zpívá skvěle jako nikdy před tím. Většina skladeb vznikala přímo ve studiu, takže mají živou energii. Nahrávka působí kompaktně a budí dojem, že se jedná o koncepční album. Není tomu tak, i když texty se většinou dotýkají témat duše a života po životě.

    Cestu do „knihy duší“ otvírá grandiózní If Eternity Should Fail, v níž Iron Maiden využívají atmosférické syntetické zvuky, které navozují až filmovou atmosféru. Téměř čtvrthodinová skladba The Red and the Black začíná trochu jako z nějakého Tarantinova filmu, místy lehce zavání skotskou lidovkou podbarvenou kytarovým sólováním a později klávesami.

    Deska pak mírumilovně plyne, až vás z nenadání rychlým tempem nakopne When the River Runs Deep. Rozezní se orientální kytarové intro titulního tracku The Book of Souls, který je podkreslený smyčci a výborně by zněl ve vrcholném dramatickém momentu nějaké rockové opery. Je to rozhodně nejsilnější skladba na desce.

    Druhý disk patří spíše hutnějším skladbám v rychlejším tempu a působí zlověstnějším dojmem. Na koncertech bude výborně fungovat typicky „maidenovská“ Death or Glory. Shadows of the Valley ve šlapavém tempu opět zdobí smyčce, silný refrén a povedené kytarové stopky. Píseň Tears of a Clown věnovali Iron Maiden památce herce Robina Williamse. Následuje sedm a půl minuty melancholie v The Man of Sorrows. A nyní klavír, jemné kytary, metličky na činelech, smyčce… a osmnáctiminutová óda na heavy metal může začít – to je závěrečná Empire of the Clouds, která je bez nadsázky mocným metalovým veledílem.

    Deska The Book of Souls je poměrně svěží a zároveň naprosto klasická. Má všechno, co fanoušci od Iron Maiden čekají, je na ní trocha zbytečné vaty, ovšem také dávka artového snažení, které se velmi povedlo.

    GraphicLine

    Iva Boková

    text

     

    Disk 1

    1. If Eternity Should Fail

    2. Speed of Light

    3. The Great Unknown

    4. The Red and the Black

    5. When the River Runs Deep

    6. The Book of Souls


    Disk 2

    1. Death or Glory

    2. Shadows of the Valley

    3. Tears of a Clown

    4. The Man of Sorrows

    5. Empire of the Clouds

    PolygonPolygon
    Group
    Polygon
     
     

    9

    GraphicLine

    recenze

    6

     
     
  • Oval

    zpet

    PolygonPolygonPolygon

    James Harries

    Until The Sky Bends Down

    GraphicLinePolygonRectangle
     

    Salvation

    Velké album

    Jak písničkář s kytarou natočil rozmáchlou popovou desku.

    Šestá studiovka britského písničkáře, který si jako základnu svého působení vybral Prahu, překvapuje od prvního tónu. Album otevírá singl Salvation, o kterém Harries vypráví historku, jak jej skládal sám v opuštěném hotelu, od něhož dostal kompletní sadu klíčů. Vzhledem k jeho sólové hudební minulosti překvapí, že skladbu uvozují „velké“ smyčce, bez rozpaků ji ihned vedou k rozmáchlému popovému refrénu, který je i díky pěveckému výrazu jedním z těch, jež okamžitě utkví. V podobném duchu se nese celá první polovina desky, na níž se James Harries suverénně oprošťuje od pověsti kluka s kytarou, a v písničkách se mu daří zúročovat, co se naučil ve své práci pro film. Svému tradičnějšímu písničkářství vyhradil až zbytek nahrávky. Rozmáchlý „filmový“ sound první poloviny desky Until The Sky Bends Down přitom není vyprázdněnou slupkou, ale ambaláží silných a často dojemných písní, jako je zmíněný úvodní singl nebo podobně monumentálně působící Shooting Star.

    I s ohledem na to, že své předchozí album Harries nahrával kompletně jen na mobilní telefon, je pro něj šestá deska velkým krokem jinam, blíž popu. I když, co se autorské invence a razance týče, nepovedlo se udržet nastavenou laťku až do samého závěru, zůstává Until The Sky Bends Down (zvlášť vzhledem k tomu, že vznikla u nás) působivou nahrávkou, která v sobě má sílu jitřit emoce i vnitřní potenciál pohnout Harriesovou hudební kariérou úplně jinam.

    GraphicLineGroup

    Honza Vedral

    text

     

    1. Salvation

    2. Your Love

    3. Shooting Star

    4. My Saving Grace

    5. Tell Me What You Have To Lose

    6. Until The Sky Bends Down

    7. Where Does The Magic Go

    8. Carolina

    9. Lay Down Beside Me

    10. The Hillside

    PolygonPolygon
    Polygon
     
     

    9

    GraphicLine

    recenze

    7

  • Oval

    zpet

    PolygonPolygonPolygon

    The Strypes

    Little Victories

    GraphicLine
    EPS
    PDF
    PolygonRectangle
     

    A Good Night‘s Sleep and a Cab Fare Home

    Lepší a lepší

    Novinka irských benjamínků je jako burácení na obzoru.

    Zatímco debut The Strypes byl jen takovým sympatickým ujištěním, že rock‘n‘roll je pro nejmladší generaci stále sexy, Little Victories už je silná deska skvěle hrající kapely. Je signálem, že do rockové mapy Británie musíme zapíchnout špendlík s nápisem The Strypes, což je obdivuhodné, když si vezmeme, že jde stále o teenagery.

    Hudebníci se do svých nástrojů opírají se vší energií a jako inspiraci si berou vše možné z ostrovní kytarové scény za posledních padesát let. Slyšíme Rolling Stones, Kasabian, Oasis, Arctic Monkeys nebo třeba i Hard-Fi, ale pořád jde spíš o zdvořilý hold, nikoli vykrádání pro absenci vlastních nápadů. Těch The Strypes naopak mají na rozdávání a umí veškerou šťávu koncentrovat do jednoho riffu nebo refrénu, který chytne a nepustí. Minimálně polovinu věcí si budete pobrukovat po prvním poslechu, ba co víc, Little Victories obsahuje pecky jako Get Into It nebo Eighty-Four, které prostě ze židle zvednou i ledovou královnu.

    Nová deska je jako blesky na obzoru. Jednoznačně patří mezi nejzajímavější ostrovní alba letošního roku, a pokud je signálem toho, jak dnes vypadá tamní kytarové podhoubí, máme se sakra na co těšit.

    GroupGraphicLine

    Jarda Konáš

    text

     

    1. Get Into It

    2. I Need To Be Your Only

    3. A Good Night‘s Sleep and a Cab Fare Home

    4. Eighty-Four

    5. Queen Of The Half Crown

    6. (I Wanna Be Your) Everyday

    7. Best Man

    8. Three Streets And A Village Green

    9. Now She‘s Gone

    10. Cruel Brunette

    11. Status Update

    12. Scumbag City

    PolygonPolygon
     
    Polygon
     
     

    9

    GraphicLine

    recenze

    8

     
     
  • Oval

    zpet

    PolygonPolygonPolygon

    Health

    Death Magic

    GraphicLine
    EPS
    PDF
    PolygonRectangle
     

    Stonefist

    Noiseové velemistrovství

    Jestli drogy existují, potom Health mají recept na něco, co bude frčet až v budoucnosti, ale už teď s tím experimentují.

    Velká škoda, že s pětibodovým hodnocením se musí opatrně, tedy alespoň pro mě v případě nového alba noise popařů z Los Angeles Health. Objektivní recenze neexistují a já bych klidně a rád těch pět dal. Berme to tedy hypoteticky tak, jako by plný počet měli. A hned vám vysvětlím proč. Jejich pozvolná transformace z neurvalého, punkem prosyceného hluku s odkazy na krabičkový industrial až k popovým končinám nebyla snadná a trvala poměrně dlouho. Už fakt, že od poslední vydané desky Get Color uběhlo k té aktuální dlouhých šest let, je mírně znervózňující, nicméně Death Magic nemohla uzrát lépe.

    Health jsou strhující naživo, ale nesmí vám příliš vadit ten extrém mezi sonickou smrští a kontrastně klidným zpěvem. Přenést divokost a trojrozměrnost jejich zvuku na desku je sakra těžké. Už od krátkého intra Victim je jasné, že máme co dělat s výjimečným materiálem nejenom v kontextu Health samotných, ale i obecně. Je čím dál tím těžší pro konzumenty nadměrného množství nové hudby, jakým jsem i já, nechat se vtáhnout, překvapit a okouzlit. Všechny triky známe. Většina se jich opakuje. Ne tak na desce Death Magic. Jako by Health s každou věcí přicházeli s novým zvukem, novou strukturou, novými konstelacemi, souvislostmi, kolizemi. Místy operují na územích, kde by je jeden nečekal.

    Flesh World (UK) je vlastně dost triviální tucka, ale pod povrchem sladkého vokálu jako by pulzovala láva, která užuž se vyhrnout ven a obtéct znepokojivý beat. Men Today je apokalypsa s lízátkem v puse. Courtship II má asi nejblíže k tomu nejlepšímu od Crystal Castles. Jako by je někdo rozebral na molekuly a poskládal zpět do podoby, která v sobě má ještě víc osudovosti a brutality zároveň. Dark Enough je čisté EBM, zadrhávané, penetrované divností, model retro 2025. New Coke má ze všech skladeb asi nejblíže k modelu současné taneční hudby, ale pořád nepaběrkuje na smetišti ojetých zvuků, a přichází naopak s novými kombinacemi. Hurt Yourself je jediný cajdák, ale stejně jako zbytek desky přeznívá z jiného světa. Jestli drogy existují (název poslední věci Drugs Exist), potom Health mají recept na něco, co bude frčet až v budoucnosti, ale už teď s tím experimentují. Death Magic je geniálně divná deska od začátku do konce s takovou přemírou čistého popu v krustě z kovových špon a špinavého asfaltu, až z toho jednomu uši přecházejí.


    Tip: Health zahrají v rámci turné k desce Death Magic 17. 10. v pražské Meet Factory

    GroupGraphicLine

    Kay Buriánek

    text

     

    1. Victim

    2. Stonefist

    3. Men Today

    4. Flesh World (UK)

    5. Courtship II

    6. Dark Enough

    7. Life

    8. Salvia

    9. New Coke

    10. L.A. Looks

    11. Hurt Yourself

    12. Drugs Exist

    PolygonPolygon
    Polygon
     
     

    9

    GraphicLine

    recenze

    9

     
     
 
×
Čtete:
2015/9
Recenze 17. 9. 2015

Recenze

Recenze 3. 9. 2015

Duel

Voxel

Naživo

Maella, eFeM, Kuba Alexa

Naživo

Jim Adkins

Naživo

Zebra Katz

Naživo

Eurotrialog

Naživo

Brutal Assault Festival

Naživo

INTERPOL

Naživo

Kings of Leon

Naživo

HALESTORM

Naživo

Grape festival 2015

Naživo

Cocotte Minute

Naživo

Trutnoff 2015

Naživo

Okoř 2015

Naživo

Adrian T. Bell, Tony Key, Ira Mimosa, Dead Sailor

Tipy

Kam vyrazit?

Tiráž

Tiráž

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.