Kapr, který ve vás doroste
Psát recenzi desky kapely Václava Havelky je pro mě asi tak pohodlné, jako rozkrývat hypochondrické mánie mého ex-švagra. Pravdě se nevyhnu, ale bude to smrdět.
Když vidím Vaška na pódiu, trochu přivřu oči a vidím ho s pokorou a úsměvem obsluhovat v čajovně Dahab vedle pražského Roxy. Chodili jsme tam pro zklidňující atmosféru pokaždé, když jsme v Roxy hráli, mezi zvukovkou a koncertem. Pak oči doširoka otevřu a zase zavřu. Vidím táborskou instrumentální, těžce alternativní kapelu, do které Havelka přišel a pozvolna ji přetransformoval ve svůj vlastní projekt. Tehdy jsem nevěděl, co si o tom mám myslet, ale byla jiná doba a z Tábora se do světa jezdí hůř, vím o tom své.
Znovu zavírám a vybavuju si akademickou emo-folkařinu, na půl cesty mezi učesaným Nickem Cavem (oxymóron?) a něčím, co mi není až tak sympatické. Otvírám po pár letech, z kapely je trio, rochní se v čemsi, co vizuálně evokuje neškodný duhový okultismus a neo-hipízáckou psychedelii. Klečící, extatický Václav s očima v sloup ždíme z kytary tu jedovaté, onehdy medové feedbacky, rytmika přede noiseovým blues obatikované mantry a je to víc nahlas a víc ‚dirty‘, než kdy předtím. Problém je jenom, že se tomu blbě věří. Teda mně.
Vaškovi už totiž dávno intelektuální umělecká Praha zobe z rukou všechno, do čeho ponoří ruce. Možná proto, že ho zná trochu jinak než já. Aby bylo jasno, tohle není invektiva a pokus o deklasování toho, na čem roky systematicky pracuje. Jen je třeba navodit atmosféru. To je vlastně i případ Kapra. Je to deska, která neustále buduje atmosférický most někam. Fragmenty by mohly skvěle fungovat jako pojivo bezdějového artového filmu.
Taky mě u poslechu několikrát napadl ikonický seriál True Detective. Z mého pohledu jsou dvě nejlepší věci předposlední Consider Death a bez debat kakofonické finále Petr Humpal. Tady totiž nejlíp funguje paralela mezi repasovanými Please The Trees a hlukařskými polobohy A Place To Bury Strangers. Obě kapely spojuje zvukový inženýr Chris Koltay, který v Detroitu, ve studiu High Bias Recordings, s Please The Trees Carp živě nahrával.
Ta síla animální ‚live‘ nahrávky a svobodného experimentování s nezvladatelným zvukem i hlukem je největším kouzlem téhle desky. Vyloženě irituje snad jenom instrumentální blbost S.E.K. Za silnou považuju i trojici songů Missing Feeling Nothing, Suite F a Not This Way. Problém je trochu v tom, že znám sonické fígle, které používají, i strukturu a formu, poměrně uspokojivě suplující dvojrozměrnost reálné skladatelské invence. Jenže o tu tady stejně moc nejde.
To nejsou wrestlingové bitky o refrény a sloky, nominace do televizní nebo rádiové popové extraligy. Ano, Havelka má jednu polohu a jednu stupnici, ze které neuhne a po nějaké době začne vadit, jenže patří mezi ty frontmany, jejichž hlas si zapamatujete, ať je sebenedokonalejší. Prostě – Please The Trees patří mezi jeden z mála našich současných exportů, za který se nemusíme stydět, mají svoje odježděné a odehrané, zkrátka nic umělého v procesu dobývání hudebního světa, což je nadstavba, která je nesmírně cenná.
V době Stroyů a podobných nesmyslných prefabrikátů, nastrkovaných jako vzorek mladé reprezentace naší světovosti a muzikálnosti, vlastně za Please The Trees a Carp děkuju. Jo, a bacha, ta deska je grower. A klip k Suite F od Igora Zacharova považuju zcela vážně za jeden z nejlepších, co jsem v druhé půlce letošního roku zatím viděl.
