text Lucie Drugdová

foto archiv kapely

Hrajeme, co žijeme

Před pětadvaceti lety si o nich prý mysleli, že jsou něco jako fotbalový tým CSKA Moskva. Skupina Sto zvířat byla totiž průkopníkem hudebního stylu, o kterém tehdy u nás věděl málokdo. Ostřílená ska kapela letos slaví čtvrtstoletí, a tak jsme si s jejím zakladatelem Honzou Kalinou popovídali o písních, které už raději nehraje, vztahu k jediné ženě v partě, zážitcích ze zahraničních turné a zbrusu novém albu.

Udržet kapelu v takové formě, aby i po pětadvaceti letech lidé šíleli, zpívali a bourali ploty, když začne hrát svůj set, je pořádné umění. Honza Kalina a jeho Sto zvířat to dokázali. „Naše síla je v tom, že nejsme jako skupiny, jejichž zpěvák si někde k něčemu čichá a ostatní jinde popíjí a nebaví se spolu. My jsme totiž opravdová parta,“ říká. Na letošní oslavy, které vyvrcholí 22. 10. ve velkém sále pražské Lucerny, si tahle banda připravila krom turné také nové album Ministerstvo mýho nitra.

Dva roky od vydání poslední desky přichází Sto zvířat s novým albem. Bylo vytvořené speciálně na oslavu blížícího se pětadvacátého výročí?

My jsme hlavně nechtěli nějakou obyčejnou Bestofku nebo „živák“ z Lucerny, protože obě varianty na mě působí spíš jako dojezd kariéry, kdy ty svíčky na dortu už sotva sfouknete. Přišlo nám tedy mnohem lepší nahrát úplně novou desku a já si tak můžu zase namlouvat, že to zvládnu jen jedním fukem.

Ani Ministerstvo mého nitra nevybočuje z plejády dvojsmyslných názvů desek. Snažili jste se do něj dostat politický nádech, nebo je o vaší sebereflexi?

Ať už to bylo Rozptýlení pro pozůstalé, nebo Postelový scény, vždy vytáhneme nějaké spojení, které je pomyslnou červenou nití, jež se albem táhne. Teď jsme se snažili právě kvůli pětadvacetinám kapely podívat nejen za

Hudba mi nakonec vždycky zachránila zadek

Přece jen je lepší podzim života než jaro smrti

Jaké je tedy hlavní poselství a myšlenka desky?

To je dobrá otázka, jelikož my sami si ještě nejsme úplně jisti. Jedna písnička na albu se jmenuje Dvacet pět! a zpívá se v ní o tom, že lepší je být starý než mladý. Čímž si ale vlastně také nejsme úplně jistí. Asi z toho tedy nakonec vyleze ten strach z blížícího se stáří, ale na druhou stranu také fakt, že

sebe, ale i do sebe. No, a jelikož některým z nás bylo letos padesát, tak se samozřejmě zamýšlíme, jestli to celé mělo vlastně smysl, proto to nitro. Spojení s ministerstvem nám pak připadalo jako slogan, který by se mohl pamatovat. Takový klasický zvířecí naschvál.

Co jste objevil při pohledu do vlastního nitra?

Že mi celých těch pětadvacet let s kapelou, kvůli které jsem už potřetí ženatý, za to rozhodně stálo. Hudba mi totiž nakonec vždycky ten zadek zachránila, a když bylo nejhůř, tak prostě zafungovala. Daleko raději bych tedy dneska slavil pětadvacet let a v kapele hrál padesát. Je zvláštní, že to vychází přesně na polovinu.

Říkal jste, že se bojíte blížícího se stáří, navíc oslava vás čeká na podzim, v září vychází vaše nové album a singl z něj se jmenuje Struny podzimu. Nechcete tím naznačit, že se cítíte v podzimu své kariéry?

Upřímně bych se raději cítil na sklonku léta. Samozřejmě si nedělám iluzi, že budeme hrát padesát let, a ne každá parta vydrží ve stejné sestavě jako Visací zámek, což strašně obdivuju. Ze zakládajících členů jsme ve Zvířatech už jen já a Jana Jelínková, ale tím, že jsme nabrali hodně mladých muzikantů a přišla nová krev, člověk musí zůstat stále ve střehu. To je vlastně strašně super, jelikož se všechno vyvíjí a kapela nestárne celá. Vidím tedy, že podzim kapely se blíží, ale zatím máme ještě babí léto. Nakonec, přece jen je lepší podzim života než jaro smrti...

ještě pořád dokážeme hrát ty na první poslech pro někoho jednoduché písničky. Ale i když je tam pořád ta druhá doba, což nám někteří vyčítají, hrajeme už pro několikátou generaci. Mám hlavně radost, že jsme se nezbláznili, nějak výrazně neztemnili a naše hudba je pořád ta přiblblá řachanda, která nás dělá Zvířatama.

Umíme řvát, ale vzájemně si sebe vážíme

Zvířecí koktejl bude mít letos příchuť funku a latiny? Proč zrovna tyhle dva styly?

Posledních pět alb vznikalo tak, že Tomáš Belko napsal texty a já na ně pak udělal hudbu. A teď nemyslím, že bych mu chtěl sloužit. Naopak mi třeba vyjde veselá písnička s příšerně smutným textem. Ale paradoxně je pro mě jako pro autora hudby mnohem svobodnější, když mám text před sebou, než kdybych si měl sednout k pianu a jen tak koukal do blba. Když se tedy objevila písnička Průvod, jejíž sloky měly třicet řádků, řekl jsem si, že ji musím nějak funky odrapovat a nějak to z toho vylezlo.

Asi pro každou ze svých desek byste našel nějaké nej. Čím je výjimečná tahle jubilejní?

Myslím, že jsme si s málokterým cédéčkem takhle vyhráli. Hlavně tedy s doplňujícími

zvuky. Sehnali jsme zvuk indické ulice nebo sirénu z Alcatrazu, což v písničce, která se jmenuje Vězení, pochopitelně funguje skvěle. Navíc nám bylo nedávno často vyčítáno, že opouštíme zvířecí značku, takže myslím, že tahle deska je návrat ke kořenům a potěší ortodoxní fanoušky.

V devíti lidech ale muselo být při nahrávání hodně věcí, o kterých jste se dohadovali…

U nás ty rozepře vznikají už ve zkušebně, kdy se hádáme, štveme se, ale pak díky tomu ušetříme dva nahrávací dny. V tolika lidech se totiž nemůžeme sejít ve studiu, kde stojí tisíc korun jedna hodina a teprve si u kytarky říkat, co tam vlastně dáme. Takže v rámci přípravy si každý může říct, co ho štve a udělal by jinak. Já pak zažívám obrovskou satisfakci, když se písnička, u které ostatní nejvíc prudí, stane největším hitem.

Skladba o prvním představování se rodičům své slečny, při kterém zjistíte, že jste vlastně chodil i s její mámou, je bohužel pravdivá

Plánujete nějaké podobné překvapení i na oslavu v pražské Lucerně 22. října?

To tehdy byla výborná éra. Fakt se nám podařilo přivést slepého bluesmana nebo Eltona, za které se převlékl jeden z nás. Jenže podobné věci zaberou strašně času a energie. Navíc bych také chtěl, aby oslava v Lucerně byla poděkováním všem, kteří kapelou prošli, a vzal bych to tentokrát maličko navážno. Ne že budeme poplakávat, ale mihne se tam plejáda všech lidí, kteří kapelou prošli, a hostů, jež jsme za ta léta poznali a jsou nám blízcí. Například Márdi z Vypsané fiXy.

Ve Sto zvířatech se už vystřídala spousta lidí. Zpěvačka Jana Jelínková je ale jedinou ženou, která zůstala po vašem boku od založení skupiny. Jaký k ní měla a má vztah mužská část kapely?

Na začátku byly zpěvačky tři, ale my s oblibou říkáme, že je Jana vyštípala. Ale spíš to ty dvě další nezvládly psychicky a nevydržely ani do prvního koncertu. Jinak náš vztah k Janě se hodně měnil a já hlavně myslím, že jsme jí asi zničili život. Jana je totiž svobodná matka. Na druhou stranu ale zase má kolem sebe pro svou dceru osm strýčků. Neříkám, že jsme nějaká parta Mirků Dušínů, ale znám kapely, které se o vlastní zpěvačce bavily hrozně hnusně, samozřejmě, jen když vedle nich neseděla. My raději než nějakou namyšlenou fiflenu máme Janu, se kterou na sebe sice umíme řvát, ale vzájemně si sebe vážíme. Symbolické je třeba i to, že když někam jedeme autem, ona sedí v řadě

A která je pro vás černým koněm nové desky?

Jmenuje se Smí Honza ven? a album uzavírá, protože má nekonečný refrén. Vzdali jsme v ní poctu třem našim nejoblíbenějším písničkám od cizích autorů a myslím, že se opravdu povedla. Každopádně poprvé není na desce žádná pomalá skladba. Možná, že z dokazování, že jsme furt mladí, jsme se nakonec báli zahrát něco klidnějšího a psali spíš písně k tanci než k podřezávání se.

V mládí jste fanoušky i novináře nachytávali na různé převleky, třeba za Eltona Johna.

U jaké skladby se to stalo?

Dodnes si pamatuju, jak odmítali nahrát Alice se dala na pití a dneska, když ji hrajeme na festivalech, se na ně vždycky jen tak s úsměvem kouknu. Je to už osm let taková naše společná hra, kterou si užívám.

pěkně uprostřed a má nás kolem sebe. Takže i přesto, že všude slýchám řeči o tom, jak ženská rozhádá kapelu, jedním z hlavních důvodů, proč Sto zvířat ještě funguje, je právě Jana Jelínková, která nás dá vždycky dohromady.

Vaše partnerky na ni musely strašně žárlit, ne?

My jsme si našli partnerky z devětadevadesáti procent právě díky tomu, že jsme muzikanti. Všechny naše manželky tedy Janu znaly prakticky dřív než nás a věděly, že s námi vystupuje od začátku. Neberou jí tedy jako konkurenci, ale kámošku, které hlídají dítě, aby mohla na koncertě zpívat. Když máme třeba soustředění, manželky popíjej u bazénu, my hrajeme zavření v garáži a děti po sobě venku házejí kamení. Tahle symbióza je pro mě strašně důležitá.

Kromě soustředění a hraní po republice jste ale v devadesátých letech také hodně cestovali. Co se vám vybaví, když se řekne Sto zvířat na turné v Americe?

Pro mě je Amerika kaleidoskop. Taková kostka, na které z jedné strany vidíte, jak furt sedíme v autě, z druhé motely, pak zase krásná místa, která jsme navštívili, naše koncerty nebo třeba to, jak jsme měli pořád chuť na pivo a bylo ho málo. Bavilo nás, že jsme vůbec nehráli pro Čechy, jelikož koncerty pořádal Američan, který nám tam vydal i desku. Líbilo se nám, že nás takhle hodil do vody. Na Manhattanu nám dali

japonskou předkapelu, která hrála dvakrát lépe než my, ale lidé na nás koukali jak na bohy. Ten Patrick jim totiž o nás navykládal, že přijela nejlepší česká kapela. Po návratu jsem ale nebyl schopný tohle všechno zpracovat, takže mě čekaly dva měsíce válení a zpracování zážitků.

Dvacet šest koncertů odehraných v řadě muselo být ohromně náročné. Dostali jste potom ještě někdy takhle zabrat?

Ne. Amerika byla něco neuvěřitelného. Tehdy jsem hrál na bicí a na rukou měl takové mozoly, že bych zvládl bubnovat snad tisíc hodin v kuse.

Nemáte v plánu se za velkou louži ještě někdy vrátit?

Teď už je nás víc a hlavně máme dohromady hodně dětí. Spíš si třeba uděláme dvoudenní výlet do Německa nebo zkusíme Holandsko.

Na letní festivaly ale jezdíte pravidelně celá ta léta. Dokáže vás vlastně ještě něco překvapit, nebo už je spíš berete jako takovou rutinu?

Zaráží mě, že na nás lidé pořád reagují, jelikož na festivalech hraje spousta kapel, které jsou mediálně profláklejší nebo zrovna na úplném vrcholu. Ale my stejně vždycky přijdeme a docela to zbouráme, což mě neuvěřitelně těší. Když si kameraman, poté co točí dvacátou kapelu, začne podupávat nohou, ochranka se usmívá a v hledišti začnou fanoušci bourat plot, to jsou ty atributy navíc.

Velká část úspěchu se určitě ukrývá v cynických a tragikomických textech Tomáše Belka. Jak moc jsou příběhy založené na realitě?

Tomáš si nosí pořád zápisníček a zaznamenává si každou hlášku. Vím třeba, že na Silvestra Jana viděla sněhuláka, který neměl hlavu, a zakřičela: ‚Jé, někdo zabil sněhuláka.‘ Tomáš pak napsal písničku A někdo zabil sněhuláka, k čemuž sice vytvořil úplně jiný příběh, ale je tam tenhle slogan. Nebo Jana měla jednu kamarádku se dvěma dětmi a ta vyprávěla, jak stále dělají všechno kontra – jedno posadíš a druhé sleze. No a tak jsme měli písničku Dvojčata, kterou jsme ale raději po září 2011 přestali hrát, protože nám to přišlo jako zbytečná provokace, kdyby si pod textem někdo představil úplně jiný význam.

Za zajímavou z tohoto hlediska jste označil skladbu Podpaží, jejíž slova vyznívají protinacisticky. Jaké byly reakce okolí?

Lidé nám na začátku říkali, že je super, že jsme nahráli písničku proti hajlování a my absolutně nevěděli, o čem je řeč. Nejlepší vlastně je, že tohle je přesně ten případ, kdy to Tomáš takhle ani nemyslel a dav si význam sám dosadil, což se mi nakonec strašně líbí. Skladba nikdy nechybí v našem repertoáru, fanoušci ji zpívají, a že vyznívá protináckovsky je samozřejmě jenom dobře.

Je nějaký text, ve kterém se poznáváte vy sám?

Bohužel ano. Míval jsem mladší přítelkyni

a Tomáš složil píseň, která se jmenuje Poprvé. Skladba je o prvním představování se rodičům své slečny, při kterém zjistíte, že jste vlastně chodil i s její mámou. Já myslím, že třeba i Dáma s čápem je napsaná Janě přímo do pusy, jelikož to rozhodně není ženská, která by se lehce seznamovala. Takže dostáváme dobré kapky.

Existuje vlastně vůbec něco, z čeho byste si ve svých skladbách srandu nedělali?

Pro kapelu asi ne, ale pro jednotlivce ano. Vzpomínám, že třeba Rozptýlení pro pozůstalé, které se lehce dotýká smrti, bylo tenkrát dost na hraně, jelikož měl někdo problémy s možným úmrtím v rodině. Ale pak jsme si přečetli slogan o tom, že opravdové umění se musí na rozdíl od kýče umět podívat smrti do tváře, a šlo se do toho. V životě ale nejsme tak cyničtí a jsme roztomilejší. Jenže zase ne o moc, takže bych řekl, že hrajeme to, co žijeme.

Název vaší skupiny vnikl také z textu, a to o dívce, která se během dne měnila v různá zvířata, jež v sobě měla ukrytá. Jaké tvory jste během své kariéry v sobě našli vy jako kapela?

Na úplném začátku, kdy jsme půl roku v kuse cvičili, to byl takový outloň váhavý, což je zvířátko, které si čtyřikrát sáhne na větývku, než se jí chytne. Potom přišly první koncerty a sláva. Všechno skvěle šlapalo, takže jsme se změnili v geparda, možná dokonce páva. No a po umělecké

Ska kapela Sto zvířat vznikla v roce 1990 ze studentského rock‘n‘roll bandu a dodnes patří mezi stálice letních festivalů. Za svou pětadvacetiletou kariéru procestovala tahle parta se svou „řachandou“ spoustu zemí. V Americe, kde odehrála šestadvacet koncertů v řadě, dokonce vydala i album. Prošla mnohými personálními změnami a dnes hraje v sestavě Jan Kalina (zpěv, perkuse), Jana Jelínková (zpěv), Jan Šobr (elektrická kytara), Jiří Hanzlík (saxofon), Petr Hostinský (klávesy), Pavel Herzog (trubka), Willem Versteeg (baskytara), Mikoláš Nop (bubny), Martin Líska (pozoun) a o texty se stará Tomáš Belko. V září kapele vychází nové album s názvem Ministerstvo mýho nitra.

erekci to šlo zpět do klídku, kdy se občas zrychlilo a občas zpomalilo, prostě takové zebry. Po vydání alba Ty vole na základní škole jsme se však rázem přehoupli zase do namyšleného páva, který ale ten ocas otevírá postupně a já doufám, že zavírat se bude také tak pěkně pomalu. Období turné v Americe a cestování nastala proměna do holuba hřivnáče, který dolétne, nafoukne se a pak se prsí. Já byl úplně stejný případ, dokonce přede mnou utíkali kamarádi, aby mě nemuseli poslouchat. No a posledních osm let, kdy hrajeme v této sestavě, jsme taková lví smečka, protože když by měl být fanoušek pakůň, umíme na něj zaútočit a pak ho hnát až za lvicí Janou, která už mu ten krk prokousne.

Kdybyste měl obrázek, jak jste si kapelu maloval na začátku, a teď se na něj podíval, jak se skupina na kresbě liší od její dnešní podoby?

Vy si děláte legraci, ale já si ji vážně namaloval a ten výkres mám doma schovaný v umolousaném sešitu z roku 1990. Je tam, jaké bude mít Jana vlasy, naše kostýmy, prostě takových pár blbečků, a ono se vlastně nic podstatného nezměnilo. Furt hrajeme v černém, jelikož černá zeštíhluje, máme tam za sebou mrakodrapy, takže se snažíme i to výtvarno na scénu dostat. Myslím, že kapela samozřejmě vykvetla, ale jinak jsme zůstali pořád stejní.

Představte si, že by těch pětadvacet let někdo natočil jako film a vy k němu měl

udělat trailer. Co by v něm bylo?

Pojal bych ho trapně a kýčovitě jako velkoměstskou detektivku. V traileru by celá naše parta šla takovou starou zástavbou. Z každého baráku by vždycky postupně vycházel jeden z nás, v ruce měl míchaný drink, až bychom se nakonec sešli vedle sebe úplně všichni. Nemuselo by ani nutně svítit slunce, vlastně by klidně mohlo i pršet.

K napsání hitu Poprvé inspiroval Tomáše Belka vztah Jana Kaliny s mladší přítelkyní.

Píseň Podpaží, které dali protinacistický význam až posluchači.

Skladba Struny podzimu z nového alba Ministerstvo mýho nitra.