text Šárka Hellerová

foto Archiv Veroniky Douglas

dobrý koncert chci vidět třeba tisíckrát

V největším současném českém hudebním vydavatelství Universal Music má Veronika Douglas na starosti promotion alb zahraničních hudebníků. Žije život, který by se dal nazvat fanouškův splněný sen. Kasabian jí jednou v zákulisí zpívali We Are The Champions, Klaxons se před koncertem ohřívali v jejím autě a zná se s Trentem Reznorem.

Mohlo by se zdát, že to všechno prožívá díky své práci. Ale je to spíš proto, že kromě toho, že je jedním z největších profesionálů v české hudební branži, je také největší hudební nadšenec, jakého můžete potkat. V kanceláři Universal Music sedí pod nástěnkou, na které visí její fotografie s Robertem Smithem z The Cure, na dalších stojí vedle Radiohead a mnoha jiných, usmívá se, a když říká, že je ve své práci šťastná, musíte jí to věřit. Bodejť by ne, mimo nesčetných hudebních zážitků ji láska k muzice přinesla i další životní lásku, jejího manžela. O tom se dočtete na konci tohoto rozhovoru o vášni pro koncerty, vývoji hudebního trhu a setkávání s muzikanty.

Veroniko, sedíme v pražské vile Universal Music ve vaší kanceláři a vy záříte nadšením, jako byste tu byla první den. Jak jste se k této práci vlastně dostala?

Náhodou, a už začínám devatenáctý rok. Odjakživa jsem zbožňovala hudbu, takže tohle byl můj vysněný džob, nicméně nikdy jsem nad tím vlastně neuvažovala, nebo spíš jsem vlastně ani nevěděla, že takový džob opravdu existuje. Dostudovala jsem angličtinu a chtěla jsem se stěhovat do Británie. Můj kamarád Martin Červinka, který na Universalu (tehdy PolyGramu) pracoval, mi ale jednou zavolal, že se ve firmě uvolnilo místo. Tak jsem to šla zkusit. Začínala jsem na pozici televizní promotion, dohadovala jsem umělcům

Bono byl příjemný, oni jsou skoro všichni příjemní

vystoupení v televizích, zařizovala klipy a podobně. To trvalo dva roky, pak se uvolnila má současná pozice, která byla ta vysněná.

Co vás na vaší práci nejvíce baví?

Že jsem ve styku s muzikou. Je to můj největší koníček, opravdu práce snů. Když jsem to začala dělat, ztratila jsem ambice na jinou pracovní kariéru. Osobně poslouchám spoustu věcí, které Universal Music nevydává, ale z toho, co na trh přináší, mě část také baví. Je zajímavé pracovat i s tím, co sama tolik neposlouchám. Baví mě vidět to zákulisí.

S kým ze svých hudebních hrdinů jste se díky své práci setkala?

Jsem ráda, že jsem se setkala třeba s Trentem Reznorem z Nine Inch Nails.

Jaký byl?

To byla taková náhoda asi před deseti lety. Na cenách MTV ve Stockholmu si sedl k našemu stolu. Byl samozřejmě příjemný, oni jsou skoro všichni příjemní, když nenastane nějaká hodně nepříjemná situace. A samozřejmě se najdou i výjimky. Tehdy proběhl takový small talk o ničem, ale bylo to milé.

Nebo s Robertem Smithem z The Cure. Je toho za ta léta hodně, potkala jsem třeba Bona z U2.

Člověk se dostává do různých úsměvných situací, například když se srazíte na záchodě s Lanou Del Rey

Pro Björk jsem sháněla stařičkou kulmu, na kterou je zvyklá, ale zapomněla si ji doma

Co z říše snů hudebního fanouška jste ještě zažila?

Člověk se dostává do různých úsměvných situací, například když se srazíte na záchodě s Lanou Del Rey a pomáháte jí nějak usušit šatičky, které si právě postříkala vodou, a není čas se převlíknout, protože jde rovnou

Koho byste chtěla potkat?

Třeba Jane’s Addiction. To pro mě byla důležitá kapela, když jsem vyrůstala. Tak v sedmnácti mě hrozně bavila. Nikdy jsem ji neviděla naživo, ani jsem ji nepotkala. To bych si přála, i když je dnes už vůbec neposlouchám.

O některých kapelách se říká, že jsou trošku nevrlé. Třeba o Kasabian, se kterými jste se potkala opakovaně. Jak na vás působili?

Mám s nimi tu nejlepší zkušenost. Jsou zábavní. Ale je pravda, že na novináře nejsou úplně milí. Byla jsem na nějaké tiskové konferenci a na ní nebyli úplně příjemní. Spíš si ale myslím, že si z novinářů dělali trochu legraci. Já jsem je ale jednou potkala s kamarádkou v zákulisí, když právě šli na koncert. Najednou se zastavili a zazpívali přímo jenom pro nás kus písně We Are The Champions.

Prožila jste nějaké nezapomenutelné večírky s kapelami?

Dřív toho bylo víc. Když se prodávaly desky ve velkém, starali jsme se ještě víc, to se braly kapely na večeře a historky byly. Ovšem většinou nepublikovatelné, protože se hodně pařilo. Největší pařmeni, které jsem zažila, byli The Orb, kteří hráli v Jelením příkopě v Praze. V životě jsem nic podobného neviděla. Byli úplně vyřízení, pořád koukali na Pražský hrad a říkali, že to je jak hrát v Buckinghamu. Myslím, že čtyřicet osm hodin nespali a jenom kalili. Byli ubytovaní v takových nízkých domečcích u Belvederu a myslím, že je nakonec trošku zdemolovali.

na pódium. Anebo když se k vám do auta nahrnou Klaxons, aby si ohřáli úplně zmrzlé ruce, aby vůbec mohli hrát, protože na jednom ročníku festivalu Love Planet byla příšerná zima. Nebo když sháníte stařičkou kulmu, na kterou je Björk zvyklá, ale zapomněla si ji doma. Případně když Marilyn Manson trvá na tom, že si s ním musíte dát absinth a začne s vámi rozebírat českou historii. Přitom jsem abstinentka. A speciální kapitolu bizarních zážitků by zcela naplnily dvě promo návštěvy Davida Haselhoffa u nás.

Od té doby, co si Sting stěžoval, že má zlatou za 25 tisíc prodaných desek, jsme údaje o prodeji přestali na ty desky psát

Hudební průmysl v souvislosti s nižšími prodeji alb prochází krizí. Jak to ovlivnilo Universal Music?

Chvílemi to bylo těžké. Nastoupila jsem do firmy v době největší slávy, kdy se prodávaly tisíce desek. Když jsem kdysi dávala Stingovi zlatou desku za dvacet pět tisíc prodaných kusů v České republice, tak se podivil, že to je „only twenty five thousands“. Od té doby jsme údaje o prodeji přestali na ty desky psát. A dnes se zlatá deska dává za daleko méně prodaných kusů a stejně toho skoro nikdo nedosáhne. S růstem prodeje alba na digitálních médiích a hlavně streamingu už je to zase někde úplně jinde. Nedávno jsme se ale odrazili ode dna a je tu zase chuť něco dělat. Před několika lety člověk tolik neviděl smysl svého počínání, ale dnes se

soustředíme na streaming a lidé na to začínají slyšet a poslouchat. Je to takový světlý bod, všechno se zase zlepšuje. Vydavatelství budou dál existovat. Jasně, jsou kapely, které si vydají album samy, ale často už jsme viděli, že i velké hvězdy jako Nine Inch Nails odešly, zkusily to samy a pak se zase vrátily, protože servis, který vydavatelství nabízí, jim

Nejlépe se u nás prodávají starší věci a ty laděné do tvrdého rocku

nikdo jiný nedá. Trent Reznor mluvil o tom, že když tu práci dělali sami, začali se stávat obchodníky, kterými nikdy nechtěli být.

V branži pracujete téměř dvacet let. Změnil se za tu dobu přístup umělců k poskytování rozhovorů?

Ano, už je tolik dávat nechtějí, protože jejich dopad je nízký. V tak malé zemi jako je Česká republika se jim do toho opravdu příliš nechce. Dělají je jen s ohledem na budoucnost, aby třeba na koncert příště přišlo víc lidí. Prodeje desek tím moc neovlivní. Pořád stejné je to u velkých umělců, kteří rozhovory nechtěli dávat ani předtím. Třeba Sting tu byl za tu dobu asi sedmkrát a rozhovory dělal dvakrát. Jeden byl pro Marka Ebena na Plovárně. Dřív to bylo trochu jiné, jednou jsme posílali novináře na rozhovor s Metallikou až do Los Angeles. To už je dnes představa z říše snů. Já se ale příliš nedivím, že se do rozhovorů tolik nehrnou. Myslím, že si skoro nikdo nedovede představit, jaké to je být na turné. Je to opravdu hodně náročné a poslední, co se tomu člověku chce dělat, je dávat rozhovory a pomiliónté odpovídat na ty samé otázky.

Někdy umělci vyprávějí srdceryvné příběhy o tom, jak jim labely zasahují do tvorby…

Myslím, že jsou trochu nadnesené. U těch větších kapel je nemyslitelné, aby jim někdo mluvil do toho, jak to mají dělat. Navíc přece toho umělce vydáváte právě proto, co a jak dělá. Třeba síla menších nezávislých

Jaká jsou specifika českého trhu? Co tu funguje?

Prodávají se tu úplně jiné věci než třeba v Anglii. Každý trh je specifický, nemůžeme se porovnávat ani v rámci regionu třeba s Polskem. Z toho se stala hudební velmoc, prodá se tam neuvěřitelně hodně desek, a jsou to i kapely, které se u nás tolik nechytají. Třeba Florence and The Machine nebo Jessie Ware. V Polsku zbožňují takové ty trochu nezávislé holky. A zbožňují je i jejich média. Nemyslím si, že by tady všechny televize toužily zvát Florence Welch do svých pořadů, spíš ani neví, kdo to je. U nás nejlépe fungují starší kapely typu Black Sabbath a Metallica. Nejlépe se u nás prodávají starší věci a ty laděné do tvrdého rocku.

O aktuální hudbu u nás není zájem?

Nevím. V Anglii jsem viděla, že to tam tak jako já má skoro každý. Děti tam vyrůstají

kapel je v jejich nezávislosti, tak proč to narušovat. Nikdo po nich nechce, aby se z nich stali U2. Jistě, jsou nějaké obecné požadavky u mainstreamových umělců, jako že singl by měl být vhodný do rádií, ale jinak není důvod umělci říkat, jak by jeho hudba měla znít.

V Čechách není pro promotéry jistota vůbec nic, s výjimkou pár jmen, jako jsou Depeche Mode

v tom, že hudba je zásadní. Všichni moji známí, které jsem tam potkala, šli na koncert, i když třeba neměli skoro žádné peníze a týden pak jedli fazole. Tady má všechno ostatní přednost a tři sta padesát korun za koncert je moc, i když pak dáte víc za večer v hospodě.

Mění se to k lepšímu, nebo je to setrvalý stav?

Občas jsem na nějakém koncertě mile překvapená. Třeba když nedávno přišlo pět tisíc lidí na Alt-J. Ale pak jdu na East India Youth, nominovaného na Mercury Prize, a bylo tam asi tak padesát lidí. Koupila jsem

si lístek první den v předprodeji, aby náhodou nebylo vyprodáno. Když jsem na koncert přišla, tak u vchodu nikdo nebyl a museli jít pro čtečku, protože s lístkem z předprodeje tam do té doby nikdo nepřišel. V Čechách není pro promotéry jistota vůbec nic, s výjimkou pár jmen, jako jsou Depeche Mode.

Na co z alb, která budou vycházet, byste ráda upozornila?

Zbožňuji kapelu Health, jejíž deska vyšla minulý měsíc. Bude tu mimochodem i hrát, to jsem šťastná. Je to má krevní skupina, baví mě hlavně naživo, je to nářez. Ale i desky jsou skvělé. Těším se i na Lanu Del Rey. Dobře se u nás prodává Rihanna, která by měla mít desku na podzim. Nebo Ellie Goulding.

Vím, že navštěvujete opravdu hodně koncertů. Daleko nad rámec pracovních povinností, že ano?

To je pro mě z hudby nejvíc, chodím na koncerty pořád. Chodím i na věci, u kterých si nejsem úplně jistá. Deska mě třeba nebaví, ale koncert mě může překvapit, takže chodím hodně. Skoro na všechno, co tu je.

A v přilehlých zemích.

No, trošku se mi to rozšiřuje. Vždycky jsem na své oblíbence jezdila tak v okruhu čtyři sta kilometrů. Teď už létám až do Paříže, Amsterdamu a podobně. Už nevydržím sedět doma, i když je to třeba osm set kilometrů. To jsem ale měla vždycky. Ještě než jsem začala pracovat v oboru, jezdila jsem místo dovolené na Glastonbury. To byla má jediná dovolená, protože to stálo strašně moc peněz. Šetřila jsem na to celý rok.

Které koncerty pro vás byly zásadní?

Hodně důležitý pro mě byl koncert Fugazi v pražském Roxy. Byl to první koncert v tom klubu v roce devadesát dva. Byla

jsem z něho úplně hotová, protože předtím jsem u nás viděla jenom české kapely. Byl to první pořádný klubový koncert mého života. Pár měsíců nato jsem jela na rok dělat do Anglie au-pair, abych se naučila anglicky. Na lodi jsem si koupila časopis Melody Maker, o kterém jsem dřív jenom slyšela. Psali v něm, že je festival v Readingu, na němž hrála Nirvana a podobné kapely. Přijela jsem tam tehdy v neděli a festival byl už další víkend. Jela jsem na něj. Naštěstí jsem byla u takových bývalých hippíků, kteří pro to měli pochopení a dali mi výplatu dopředu, abych mohla jet. Kamarádku jsem přemluvila, aby jela se mnou. O Nirvaně nikdy neslyšela, ale když jsem jí slíbila, že s ní pak půjdu na Pet Shop Boys, jela. Pak nás zatáhla do kotle, kde nás málem umačkali. Ale tehdy jsem byla definitivně chycená. Potom to byl určitě slavný koncert Radiohead na Glastonbury v roce 1997 a jejich klubové turné po Británii o pět let později. To jsem na nich byla ve Skotsku v klubu Corn Exchange. Vidět je v klubu pro asi dva tisíce lidí je opravdu výjimečné.

Chodíte na koncerty i sama?

Jezdím i sama. Třeba loni jsem dala Kasabian na trase Berlín – Mnichov sama a nevadí mi to.

Schováváte si něco na památku?

Ne, moc ne. Ani si neschovávám všechny lístky. Ale v poslední době jsem si oblíbila vinyly. Nechávám si je podepisovat. Koupím

Má ve vydavatelství Universal Music na starosti veškeré zahraniční tituly. Je v kontaktu s labely umělců a stará se o marketing a promotion vydávaných alb. Cílem její práce je zajistit, aby se o hudební novince vědělo. Komunikuje s českými médii a zprostředkovává pro ně rozhovory s umělci, které její vydavatelství v České republice zastupuje. Běžnou náplň jejího pracovního dne tvoří především stovky mailů. „Z nich vysosávám informace o nových deskách a vymýšlím, co můžu udělat, aby lidé věděli, že vyšly,“ vysvětluje a dodává, že kouzlo její profese tkví v neustálém kontaktu s hudbou. Když má interpret, jehož Universal Music vydává, v tuzemsku koncert, je v kontaktu s tour manažerem i kapelou a stará se o hladký průběh poskytovaných interview. „Předem vyselektuji, jaké rozhovory a natáčení se mají dělat, a posílám to ke schválení labelu. Snažím se, aby se tu muzikanti cítili dobře a rozhovory proběhly v pořádku,“ říká. Z české hudební scény je její jméno spojeno s kapelou Sunshine, o kterou se za Universal Music starala, mimo jiné proto, že byla její největší fanynkou.

si vinyl desek, který mě baví, a jsem pak schopná ho dlouho zkoumat. Sednu si s ním a prohlížím ho. Když se mi líbí koncert, koupím si vinyl, a když mám možnost si ho nechat podepsat, je to bonus.

A jak tedy posloucháte hudbu, když ne z těch vinylů, které sbíráte?

Přešla jsem na streaming. Dlouho se mi nechtělo, protože jsem byla sběratelka alb a nedovedla jsem si představit, že hudbu budu konzumovat takhle. Teď mi to ale přijde úplně geniální. Cédéčka jsem přesunula do vestavěné skříně, která byla původně určená pro dvě kola, ale už je ani nevyndavám. Streamovat můžete kdykoli kdekoli na

světě jakoukoli hudbu vás napadne. To je úžasný luxus.

Povíte mi ještě nějakou historku?

Díky práci jsem se seznámila se svým manželem. Je zvukař a tour manager, a tenkrát jel se Stereo MC’s. Hráli na Pohodě, kde jsem se o ně také starala, protože tam bylo hodně českých novinářů. Po festivalu jeli z Bratislavy do Prahy a z Prahy do Londýna. Jeden ze členů týmu se tu tehdy nějak zasekl a Neil tu s ním zůstal. Hned první den jsem s ním šla na večeři a padli jsme si do noty. Druhý den odletěli, ale to už jsme si začali psát a bylo to. Nick a Cath ze Stereo MC’s nám pak byli i na svatbě.