-
text Vojta Libich
foto Sony Music
David Bowie
Vysvitla černá hvězda
Není pochyb o tom, že leden v hudbě bude, stejně jako titulní strana Headlineru, patřit Davidu Bowiemu. Svou pětadvacátou desku Blackstar vydává symbolicky na devětašedesáté narozeniny. V následujícím speciálu připomínáme, proč je podle nás Bowie génius. Nejdřív si ale pojďme shrnout, co zatím o chystané novince víme.
Blackstar se bude očividně pouštět spíš do vod experimentátorství
Ani deset infarktů Bowieho nedonutí, aby poslušně držel hubu a krok
Nového turné Davida Bowieho se sice s největší pravděpodobností ze zdravotních (nebo jakýchkoli jiných) důvodů nedočkáme. Ale vypadá to, že ani deset infarktů nedonutí tohle věčné enfant terrible světového popu, aby poslušně drželo hubu a krok.
Když se od něj čekal nostalgický hippie-pop pozdních šedesátých let, dal tvář a celkovou podobu extravagantnímu glam rocku, když se od něj čekal hard rock, vytvořil novou etapu soulu, když se od něj čekalo, že umře na předávkování kokainem, začal flirtovat s elektrem a vymyslel půlku sólové kariéry Iggyho Popa. Ve svých padesáti letech se začal zajímat o jungle a drum’n‘bass. Co by se slušelo teď? Bowie má ve svých osmašedesáti letech za sebou padesát tři let hudební kariéry a čtyřiadvacet alb.
Pravděpodobně by bylo vhodné natočit třeba introspektivní lo-fi akustickou desku s přemýšlivými a smířlivými nostalgickými texty o vyrůstání v londýnském Brixtonu. To by ale nesměla být řeč o Davidu Bowiem. Ignorace jakéhokoli hudebního trendu a okázalé přehlížení líbivosti jsou z nadcházejícího počinu patrné na první poslech už teď. Přesto však z výsledku jasně bliká nápis POP, kterému musíme chtě nechtě dát za pravdu. A to velkými neonovými písmeny. Nebo vlastně možná černými. Na pozadí černé hvězdy.
Na rozdíl od poslední desky The Next Day z roku 2013, na níž se Bowie s lehkostí a skoro až výsměšně držel jednoduchých forem a poměrně tradiční rockové instrumentace (i přes nebezpečně moderní zvuk celé nahrávky), se Blackstar bude očividně pouštět spíš do vod experimentátorství, ve kterých je chameleónský zpěvák jako doma. Odkazy na svoji vlastní berlínskou albovou trilogii ze sedmdesátých let a na inspiraci elektronickými vlivy německého krautrocku se to v prohlášeních kolem alba jen hemží. Koneckonců důkazem je už první singl, titulní píseň desky, ve které se z hypnotického drum’n‘bassového patternu jazzového bubeníka Marka Guiliany, frenetického saxofonu Donnyho McCaslina a dvoutónové melodie připomínající gregoriánský chorál dostáváme do skoro až tradičně bluesové „bowieovské“ střední části, aby se potom na konci téměř desetiminutového monumentálního tracku obě témata spojila v patetické finále.
Temná cesta do neznáma, kterou se David Bowie vydává, je více než patrná i z videoklipu režiséra Johana Rencka. Sledujeme v něm ženu s ocasem (podle Bowieho komentáře je prostě žena s ocasem „víc sexuální“), která v podivném mimozemském městě najde mrtvolu kosmonauta. Narážka na Majora Toma, hrdinu songu Space Oddity, se přímo nabízí. S jeho lebkou pak ve společnosti dalších žen provádí jakýsi rituál. Celým příběhem nás provází Bowie v trojroli kněze s „biblí“ černé hvězdy, pokřiveného slepce a třetí extravagantní postavy připomínající nejvíc jeho vlastní alter-ega. Do toho všeho se ve finále prolíná temná scenérie tří zmučených a ukřižovaných strašáků v poli. Jak je vidět, stejně jako v případě klipů k The Next Day, Bowie i u Blackstar k vizuálu přistupoval jako ke krátkému filmu, a to ve velice avantgardním hávu. Zpěvák se sice tentokrát nerozhodl provokovat krvavou náboženskou satirou jako v případě předešlé desky (představitelé katolické církve se tenkrát vyjádřili, že „ten bisexuální důchodce už je zase zpátky“, což patrně není nic, s čím by sám Bowie nesouhlasil), je ale vidět, že se ani tentokrát nejedná o nijak odlehčenou záležitost. Zpěvák i režisér se sice vyjádřili v tom smyslu, že rádi nechají smysl klipu otevřený interpretaci, poměrně jednoznačné jsou však narážky na mysticismus, kabalu nebo učení Aleistera Crowleyho. Především z posledního jmenovaného musí srdce nejednoho nostalgického rockového fanouška zaplesat.
Nemusí se nám líbit některé fáze tvorby Davida Bowieho, další nemusíme chápat, některé můžeme považovat za výstřelky dekadence nebo drog, jedna věc se ale britskému mágovi nedá upřít, mantinely pro něj neexistují.
O natáčení legendární desky Station To Station z roku 1976, k jejíž inovativní šílenosti je právě nadcházející album Blackstar nejčastěji přirovnáváno, Bowie prohlásil, že si prakticky vůbec nevzpomíná na nic z toho, co se dělo. Na rozdíl od tunami koksu poznamenané produkce tohoto historického klenotu bude ale Blackstar pravděpodobně dokonale promyšleným a racionálním počinem. Jako by se prorocky naplnila slova samotného autora právě z titulní písně Station To Station: „Nejsou to vedlejší účinky kokainu, myslím, že to musí být láska.“
Headliner 1/4
Předchozí článek:
Saved by the Fortune
Další článek:
Tvůrčí vrchol ve stínu Berlínské zdi