text Jarda Konáš

foto Universal Music

Jeden z nejcharismatičtějších zpěváků planety za pár týdnů vydá již třiatřicátou studiovku. Ba co víc, v prosinci oznámil termíny turné a Praha mezi nimi nechyběla. Dříč, profesionál, talent, ale i rebel, provokatér a dandy. Zkrátka Elton John. Takhle se proslavil.

„Když jsem kdysi slyšel Little Richarda a Jerry Lee Lewise, bylo rozhodnuto. Od té chvíle jsem chtěl dělat přesně to, nic jiného,“ prozradil kdysi zpěvák o prvotním impulzu, který ho dostal k hudbě. Na tom, aby se stal hvězdou, pracoval už od samého dětství.

Byly mu čtyři roky, když dokázal na piano hrát první skladby. Jen tak, od ucha. Většinou valčíky, protože rock‘n‘roll byl ještě v plenkách (Elton John se narodil v roce 1947), ale když v sedmi letech začal chodit na hodiny klavíru, rychle dostal do ruky další žánry, a ačkoli rodiče měli trochu jiné představy o synově budoucím povolání, otec – voják – chtěl syna dát studovat práva nebo bankovnictví, učitelé okamžitě vycítili Eltonovu výjimečnost. I když, Eltonovu… tehdy se jmenoval ještě Reginald Kenneth Dwight. Může to znít neuvěřitelně,

ale již jako jedenáctiletý získal stipendium na Královské hudební akademii, kam dalších pět let poctivě docházel a drtil Chopina. Jenže pak uslyšel výše zmíněné ikony rock‘n‘rollu a naprosto tomu žánru propadl.

Kariéra se rozjíždí

Ještě jako puberťák začal hrát na piano po hospodách. Nikdo mu tehdy neřekl jinak než Reggie a on ochotně za nějaký ten peníz zahrál třeba Raye Charlese. Zároveň ale začal pracovat na vlastní tvorbě, a když v patnácti letech založil kapelu Bluesology, sáhl na klepadlo brány s nápisem hudební průmysl. Skupina totiž fungovala skvěle coby profesionální formace, které využívaly nahrávací

společnosti ve studiu i hudebníci na turné. V padesátých a šedesátých letech panovala trochu jiná situace, než na jakou jsme zvyklí dnes. Muzikanty nedoprovázela na štacích celá kapela ani kamiony s technikou, pokud nešlo o vyložené superhvězdy. Pro manažery nebo zastupující společnosti bylo výhodnější kontaktovat kolegy na druhé straně oceánu, aby, s mírnou nadsázkou, zařídili vše potřebné, zatímco dotyčný zpěvák vystoupí z letadla jen tak s kufrem v ruce. Protože se Bluesology zaměřovala na soul a R & B, doprovázela po Británii například Američany The Isley Brothers nebo Majora Lanceho.

Elton John ale už tehdy pokukoval po sólové dráze, kterou nastartoval ještě před svými dvacátými narozeninami. Může za to setkání s textařem Bernardem Taupinem. Jejich spolupráce zafungovala okamžitě a trvá, stejně

jako společné přátelství, dodnes. A přitom vše začalo vlastně obyčejně, Elton John tehdy jen odpověděl na inzerát v časopise NME. Pro nás je důležité, že v roce 1967 složili první společnou píseň a jen o pár měsíců později Reginald Kenneth Dwight přijal nové jméno Elton John.

„Nahrával jsem tehdy svou první věc,“ vysvětlil John v jednom rozhovoru „a řekli mi: Víš, měl by sis vybrat nějaké jiné jméno. Reg Dwight, no, rozumíš, není to prostě dostatečně atraktivní. A já s tím souhlasil, dokonce jsem se nemohl dočkat, až si to jméno změním. Reginald, to evokuje ryze konzervativní padesátkovou Británii.“

Když na konci šedesátých let vydal Elton John debutovou desku Empty Sky, vstupoval na scénu jako uznávaný studiový muzikant. Měl otevřené dveře do klubů, kontakty na promotéry i lidi z labelů. Nejen že tvůrčí

tandem John / Taupin fungoval až neuvěřitelně plodně (během patnácti měsíců vydal zpěvák tři dlouhohrající desky), Johnovy písníčky začala poměrně rychle točit rádia na obou stranách Atlantiku. To vedlo k tomu, že již v roce 1970 odehrál svůj první americký koncert a poměrně záhy zůstal mezi domovskou Británií a Amerikou široce rozkročen. Ve Státech nahrál další desku, a dokonce začal skládat pro Hollywood. Považte, že mu tehdy nebylo ani pětadvacet let.

Zlobivá hvězda

V sedmdesátých letech už byl Elton John milionář a hvězda západní pop music. Založil vlastní label The Rocket Record Company, pro který si sám vybíral umělce, a není bez zajímavosti, že značka funguje dodnes, vydala například Eda Sheerana. Dále pak zpěvák v té době piloval svou image, začal vystupovat v bohatých kostýmech, barevných brýlích, pouštěl se do odvážnějších témat v textech (dodejme, že měl již za sebou svou první bestofku) a rozhodně nešetřil na výpravě. Když se v polovině sedmdesátých let pustil do rockovější polohy, na scéně vyprodaného stadionu Wembley použil do té doby nevídanou světelnou show a vystoupil převlečený za Sochu svobody, Kačera Donalda nebo Mozar­ta. A pouhých pět let od svého prvního samostatného koncertu získal Elton John svou hvězdu na hollywoodském Chodníku slávy.

Paradoxně v době své největší slávy zároveň bojoval s kritiky, kteří extravagantního zpěváka považovali jen za obyčejný rock‘n‘roll

Na druhou stranu tisk už tehdy dobře využíval coby nástroj propagace. Věděl, jak s novináři komunikovat, věděl, co říkat, aby se o něm psalo co nejvíce. A rád touto cestou provokoval. Když s ním v roce 1976 časopis Rolling Stone otiskl rozhovor, mohli se čtenáři dočíst perlu, kterou milovníci muzikantských hlášek citují dodnes: „Myslím si, že lidé by měli být, co se sexu týče, hodně volnomyšlenkářští. Ale některé věci ať raději zůstanou za čárou, třeba soulož s kozou.“

V tom samém rozhovoru na sebe navíc Elton John prozradil, že je bisexuál. Potvrdil tak

s přidanou šaškárnou. V následujících dekádách se s publicisty sblížil více, ale tehdy zaujímal defenzivní postoj. Prohlásil například: „Nejsem každého šálek čaje, ale kritika občas může být bolestivá. Mějte uznání. Jsem dobrý pianista, dobře zpívám, skládám dobré písně. Pokud se vám nelíbí, v pohodě, ale dejte mi s tím pokoj.“

dlouhodobé domněnky, které mezi fanoušky i lidmi z branže kolovaly, ale co si budeme přiznávat, tehdy opravdu k podezření z jiné sexuální orientace stačilo málo. A nejkřiklavěji odívaný zpěvák v tehdejší popmusic k tomu přímo vybízel.

Možná se jen snažil odlákat pozornost od mnohem závažnějšího problému, kterým tehdy trpěl, a sice drog. Ve velkém tehdy bral kokain, různé prášky, a navíc se u něj začaly projevovat zažívací komplikace, které později vedly až k bulimii. Jen pár měsíců před rozhovorem pro Rolling Stone se zpěvák totiž předávkoval a začal dlouhý maraton léčeben a sezení s psychology. „Občas, když letím přes Alpy, podívám se dolů a říkám si: Hm, to vypadá jako všechen ten kokain, co jsem kdysi vyšňupal,“ prohlásil později s provokativním humorem sobě vlastním.

V sedmdesátých letech byl možná Elton John zlobivá hvězda, která v usedlém středním proudu schválně dělala vlny kvůli své orientaci nebo drogové závislosti, pravdou ovšem zůstává, že po sobě zároveň nechal výjimečné nahrávky a kolaborace. Hostoval například na Lennonově sólovce Walls and Bridges, za což se mu ex-Beatle odvděčil nechtěně smutným milníkem. Když Elton John v roce 1974 hrál v Madison Square Garden, vystoupil Lennon na pódium, aby si zazpívali společnou píseň Whatever Gets You Through The Night. Šlo o poslední velký koncert, na kterém se kdy John Lennon objevil, následovala jen komorní vystoupení pro pár přátel a pak dlouhá pauza, na jejímž konci čekala předčasná smrt.

Větší, vážnější, bohatší

V osmdesátých letech už Elton John víceméně patřil mezi popovou šlechtu. Suverénně vyprodával stadiony, vydával úspěšné studiovky a pouštěl se do experimentů, protože prostě mohl. Hostoval například na desce Rock The Nations heavymetalových Saxon. V osobním životě se trochu usadil, dokonce si vzal zvukařku Renatu Blauelovou. Neubránil se však nařčením, že svatba byla jen zástěrkou, jelikož stále sílily spekulace o Johnově homosexualitě. Hodně tomu přidávala i kauza deníku The Sun, který opakovaně přinášel články o zpěvákových kratochvílích s londýnskými prostituty. Vše musel vyřešit až soud, který nakonec dal v roce 1987 za pravdu zpěvákovi a texty označil za lživé.

Druhou nepříjemností pak byla ztráta hlasu. Tou si prošel během australského turné v roce 1986 a krátce poté mu lékaři museli odoperovat z krku a hlasivek několik polypů, což vedlo k nenávratné změně zpěvu. Elton John na dva roky musel zastavit studiovou práci i většinu vystupování, což pro zpěváka, který během posledních pěti let vydal sedm desek, znamenalo zásadní brzdu.

S o to větší vervou se pak vrátil na scénu. Jeho deska Sleeping With The Past z roku 1989 je nejúspěšnější v celé dekádě, a stejně se mu podařilo ji hned další studiovkou The One o tři roky později překonat. Elton John právě v tento moment prožíval svůj druhý kariérní vrchol, neboť se vrátil do hitparád a pozic v prodejních žebříčcích, na které naposledy dosáhl v první polovině

sedmdesátých let. Zároveň se po třiadvaceti letech vrátil k filmové hudbě, a rovnou fenomenálním způsobem. Jeho soundtrack k Disneyho kreslenému filmu Lví král získal tři nominace na ceny Americké filmové akademie a jednu proměnil ve vítězství, čímž Elton John v roce 1995 vstoupil do výjimečného klubu umělců oceněných Grammy i Oscarem.

Jen o dva roky později si připsal na konto další smutný rekord. Když jeho blízká přítelkyně princezna Diana zemřela při autonehodě, požádal Elton John svého tvůrčího parťáka Bernieho Taupina, aby přepsal jejich přes dvacet let starou píseň Candle In The Wind. Zkušený textař tak učinil v obdivuhodném čase a Elton John novou verzi skladby hrál na Dianině pohřbu. O tom, co se dělo se skladbou dál a na jaké mety dosáhla, jsme se raději rozepsali v samostatném boxu. Jisté je, že Eltonovi vydělala spoustu peněz, které následně zpěvák rozdělil mezi charitativní spolky založené právě princeznou Dianou.

Globální bojovník

Konec devadesátých let a nástup nového tisíciletí pro Eltona Johna znamenal už příjemný status globální celebrity. Stárnoucí muzikant se kromě standardního natáčení desek věnoval i filmové hudbě a nově také charitě a občanským aktivitám. Přiznal svou homosexualitu i to, že od roku 1993 žil s reklamním a filmovým tvůrcem Davidem Furnisherem. Společně pak lobovali za legalizaci registrovaného partnerství a následném umožnění sňatků mezi osobami stejného

pohlaví, čehož oba nadšeně využili a byli mezi prvními registrovanými a o několik let později oddanými páry v Británii.

Stejně urputně se Elton John věnoval boji proti HIV a AIDS, o jejichž riziku mluvil otevřeně již od osmdesátých let. Zajímavé ovšem je, že s podobnou vervou upozorňoval na rizika nových médií a do internetu se čas od času pustil velmi rázně. „Internet může za to, že se dnes lidé nesetkávají mezi sebou a nehrají, raději sedí u počítače a na něm si nějakou hudbu sami naklikají. To může být fajn, ale z dlouhodobého hlediska to s hudební kariérou nejde moc dohromady. Mluvíme o věcech, které mohou změnit svět, které mohou změnit hudbu, ale dokud lidi sedí doma na zadku, tak se to prostě

Elton John – Candle In The Wind
(pohřeb princezny Diany)

Jsou to dost radikální slova, Elton John v rozhovorech na podobné téma rovnou říká, že by lidé měli jít do ulic, pravdou ovšem je, že i on sám není žádný zpátečník a web k propagaci využívá velmi dobře. Záhy po oznámení práce na nové desce Wonderful Crazy Night, která vyjde 5. února, pověsil na svůj YouTube kanál první singl Looking Up. Ten začal kolovat sociálními sítěmi prakticky hned a nadšení fanoušci jej považují za to nejlepší, co nahrál od posledního skutečně výrazného singlu Are You Ready For Love z roku 2003. Že obě písně zazní i živě i 26. listopadu v pražské O areně, o tom nemusí být pochyb. A že se kromě koncertu můžeme těšit i na novou desku, dokládají samotná Eltonova slova: „Je to pro mě radostná nahrávka. Jako kdybych se vrátil do sedmdesátých let. V té hudbě budou hodně cítit sedmdesátky, hodně věcí je tou dobou ovlivněných, ale zároveň se zvukem, který nám umožnil až rok 2015.“

nestane. Doufám, že další hudební vývoj roztrhá internet na kousky. Docela by mě zajímalo, jaké umění by se tu najednou vyrojilo, kdybychom, řekněme, na pět let internet úplně vypnuli.“