-
text Ondřej Bezr (iDNES.cz)
foto archiv
michala PavlíčkaMichal Pavlíček
Mlátit do kytary až do konce
7
Výročí
1
-
Sice s oblibou říká, na co všechno „už je starej“, ale když zavedete s nadcházejícím šedesátníkem Michalem Pavlíčkem řeč na kytary nebo se ho zeptáte na budoucnost – plánuje na roky dopředu – zalesknou se mu oči a o překot vypráví. Jako ten malý kluk, co si kdysi toužil podat ruku s Jeffem Beckem.
Michal Pavlíček sice oslaví šedesátku, ale jen z výčtu jeho hudebních aktivit je zřejmé, že klidnou sezónu před sebou teď rozhodně nemá.
Máme začátek roku. Co tě v něm čeká?
Začal bych kulatinami, které budu slavit
17. února ve Foru Karlín. Bude to happeningový koncert, kde budou kamarádi z muziky, Stromboli, Výběr, BSP. Koncert vymyslel a organizuje můj syn Michal a bude to dárek nejen pro mě, ale i pro fanoušky. Nechceme z toho dělat nějakou oslavnou megalomanskou poctu, spíš by to měl být dobrý večírek. Dokonce i s dechovým orchestrem, Hudbou hradní stráže a Policie ČR. Hosté budou vesměs z řad těch, se kterými jsem v minulostispolupracoval, ovšem s jednou výjimkou: na dvě věci jsem pozval Andreje Šebana, se kterým jsem ještě na koncertním pódiu nestál. A těším se na to, protože Andrej je obdivuhodný kytarista.
A dál?
Následovat bude turné Stromboli, které se bude víc vázat k desce Fiat Lux, takže z ní budeme hrát víc věcí než při prvním comebackovém turné. Pak bude turné s Monikou Načevou a Smyčcovým kvartetem Pavla Bořkovce po divadlech. Bude se jmenovat Možnosti tu ještě sou… Chtěl bych připravit tři nové věci. Pro mě je spolupráce s Monikou zásadní, hodně si rozumíme, jak lidsky, tak v estetickém pohledu na muziku, takže nás
7
Výročí
2
-
Výběr pořád nemůže sám sobě házet šutry pod nohy úvahami, že už neuděláme lepší desku než byla ta první
to spolu hodně baví. Navíc to je pro mě úplná oáza, skočit z toho uřvanýho bigbítovýho nářezu, kdy ti z Marshallu plápolají nohavice džínsů, do téhle jemné akustické komunikace.
Mluvilo se taky o tom, že rok 2016 by měl být „rokem Pražského výběru“.
S ním budeme přes léto hrát celou festivalovou sérii na Hradech, na které budeme hlavně těžit z minulých hitů. Ale podzim by měl být ve znamení nové desky. A už se s tím nebudeme mazlit. Nemůžeme pořád sami sobě házet šutry pod nohy úvahami, že už neuděláme lepší desku než byla ta první. To prostě nejde a člověk se s tím musí vyrovnat. Do následujícího koncertu v O areně, který bude 4. prosince, pak budeme chtít aspoň pár věcí z té nové desky připravit k živému hraní. První část tohohle velkého koncertu by měla být se symfonickým orchestrem.
Máte už vymyšlenu nějakou koncepci alba?
Muzika asi problém nebude, Michal i já píšeme, Vilém taky něco přihodí, dokonce myslím, že i Jirka Hrubeš něco připraví.
A texty? Kdo je bude psát?
Pár jich už máme od Ringo Čecha. Uvidíme, jestli z toho ale něco vezmeme. Musíme se nějak sjednotit. Náš pohled na svět může být v lecčem odlišný a je třeba tomu dát zajímavý obsah. I kdyby to zase byly nějaké bláznivé říkanky jako Zubatá nebo temné polohy jako Snaživec. U Výběru nikdy nevíš…
Vraťme se ještě na chvíli ke Stromboli. Jak jsi s odstupem s comebackem spokojen? Stálo to za to?
Já myslím, že jo. Reakce na desku byly velmi pozitivní. Za svůj opravdu zlatý nápad považuju oslovení Vlasty Třešňáka jako textaře, protože díky němu se vyprofiloval obsah desky, který mi byl blízký, mohl jsem se pod něj
S tím Ringem Čechem jsi mě překvapil. Nebude problém, že evidentně stojí ve svém politickém angažmá na výrazně jiné straně než vy, tedy hlavně nejpolitičtější z vás, Michael Kocáb? Dá se to obejít?
Texty, co jsme od něj dostali, jsou sarkastické, taky přisprostlé, ale politický obsah nemají. Jak říkám, nevím, jestli z nich něco použijeme. Z mého pohledu bychom určitě neměli moralizovat. Musíme tu desku udělat přirozenou, nekřečovat se do nějakých póz. Náš věk by sice mohl svádět k nějaké „rozumnosti“, ale podle mě by si Výběr měl uchovat svoji přirozenou „prdlost“ a dravou jiskru.
7
Výročí
3
-
Když je člověku šedesát, je dost riskantní si říct – teď jsem si udělal jeden comeback a za deset let udělám další
A spokojenost s koncerty?
Ty nás začaly hodně bavit. Původně jsme měli odehrát jen pevně danou sérii koncertů, ale ono se to dost těžko zastavuje. Nechce se nám to pustit k vodě. Když je člověku šedesát, je dost riskantní si říct – teď jsem si udělal jeden comeback a za deset let udělám další. Zvlášť když je člověk „bypassník“. Takže já si ty koncerty chci užívat. Dokud to baví nás i lidi, tak na tom pódiu budu mlátit do kytary do poslední chvíle.
Co na Stromboli chodilo za publikum?
Většinou asi fanoušci, pamětníci, i když tam pár mladých ze zvědavosti taky zašlo. Asi nás znali od rodičů. Ono dost záleží na
podepsat a hlavně mě velmi inspiroval při skládání hudby. S texty pro Stromboli jsem totiž vždycky zápasil. Buď jsem sahal po Morgensternovi, nebo jednotlivě oslovoval různé lidi. Ale tady je textová linka čistá, sjednocená. A myslím, že se v tom našla i Bára.
7
Výročí
4
-
Když to baví nás i lidi, tak na tom pódiu budu mlátit do kytary do poslední chvíle
analogový zvuk. Nová deska samozřejmě už prošla digitálem, ale přesto je tam taková zvláštní snaha trošku toho analogu do jejího zvuku dostat.
Elpíčko je vlastně fetiš. Pro kytaristu
ovšem nevětším fetišem bývá kytara. Platí to i pro tebe?To stále graduje! Můžu ti říct, že kult kytary je pro mě zásadnější a zásadnější! Vnímám daleko víc mystérium toho nástroje. Dřív to byl takový objekt, jehož prostřednictvím jsem se dostával do transu a až tak příliš jsem nedával důraz na kvalitu nástroje. Ale teď jsem ve věku, kdy si uvědomuju, co to znamená, když držím v rukou opravdu mistrovské dílo, které ti při pouhém doteku „podá ruku“ a ty se jenom neseš. Léta jsem byl soustředěný hlavně na obsahovou stránku hraní. Teď je pro mě obsah samozřejmě zásadní taky, ale jak čím dál víc zraju, a můj věk lze považovat za kytaristovo dozrávání, najednou si víc uvědomuju právě to mystérium nástroje. Je to vášeň. Nejsem sběratel kytar, to musím dodat. Ale když už si občas nějakou koupím, jdu opravdu do vyšších sfér, to jsem nikdy předtím nedělal.
Kytaristé říkají, že když si koupí nový nástroj, dostávají víc nových nápadů. Je to pravda?
Samozřejmě. Každý nástroj je jiný, každý tě jinak provokuje. Jeden tě donutí na něj víc „zpívat“, jiný ti dovolí si na něj zařvat jak zběsilec… Ta inspirace je zásadní. Ovšem i velmi dobrá kytara se ti může časem „přejíst“. Už
Nová deska Stromboli vyšla i na vinylu. Co to s tebou udělalo? Máš vůbec gramofon?
Mám. No, je to vzpomínka na tu dávnou dobu, kdy člověk poslouchal desku, a přitom si prohlížel obal a obracel ho v ruce ze strany na stranu. To byl obřad. Ale na těch starých deskách je hlavně pořád ještě skvělý
tom, v čem vyrůstáš. Ale stejně si myslím, že u nás je jiné prostředí než venku. Nestěžuju si, ale vnímám, že venku o rockových legendách většina mladých muzikantů dobře ví. V Anglii když prostě někdo začne hrát na kytaru, ví, kdo je Hendrix a kdo je Clapton. To je přirozená tradice. U nás mám pocit, že kdyby ses zeptal mladých muzikantů, málokdo bude vědět, kdo je Hladík nebo Pavlíček. Vidíš to právě na těch koncertech, kde hraješ pro lidi svého věku nebo maximálně tak o deset let mladší. Ale ono je to i tím, co hrají rádia. Venku slyšíš na normálních stanicích třeba Led Zeppelin, ale u nás? Jsou tu dvě bigbítové stanice a na ostatních Pražský výběr nebo Stromboli nemají šanci. Ale opakuju, není to stěžování, jen konstatuju, že se trochu přerušuje kontinuita.
7
Výročí
5
-
Kapela číslo jedna
na světě pro mě byli a dodnes jsou Led ZeppelinVnímáš i vizuální stránku kytary?
Ono je to samozřejmě propojené. Ale když bude nějaká kytara hrát jako stradivárky, tak mi bude úplně jedno, jestli bude odřená a ošklivá, to je až tak třetiřadý efekt. Ale je fakt, že některé kytary jsou prostě nádherné i jako předměty. Stratocastery a lespauly jsou vlastně už dávno absolutně nadefinované nástroje. Jako housle v symfonickém orchestru. Ty budou vypadat a znít stejně i za tisíc let, pokud se lidé do té doby nevyvraždí. Přestože se neustále vymýšlejí moderní typy, ty klasické tvary a zvuky Fendera a Gibsona jsou tak dokonalé, že už na nich není co vylepšovat. Taky si všimni, že to sice spousta mladých kytaristů zkouší s různými moderními typy, ale většina kytaristů bez ohledu na věk a napříč žánry hraje na oblíbené stratocastery a lespauly.
se mi to párkrát stalo. Tak jsem ji odložil, hrál na jinou, a k té původní jsem se vrátil třeba až po delším čase. A když se ti začnou dostávat do rukou opravdu hodně kvalitní nástroje, je také zajímavé zjištění rozdílu, jak jsi pracoval s tóny před pár lety a jak teď. Mnohdy to je, jako kdybys přesedlal ze škodovky do ferrari.
7
Výročí
6
-
Narozeniny Michala Pavlíčka
Pod názvem Pět tuctů Čombeho vystoupí Michal Pavlíček na oslavu šedesátých narozenin 17. 2. v pražském Foru Karlín. Narozeninovou oslavu pro něj chystá jeho syn Michal. Vystoupit by na ní měla podstatná jména, se kterými Michal Pavlíček za svou kariéru spolupracoval. Na scéně se objeví i dechový orchestr či Hudba hradní stráže a Policie ČR.
V roce 2014 v létě ses setkal s Jeffem Beckem po jeho pražském koncertě. Co to pro tebe znamenalo?
Jako kdyby se ve mně probudil ten malý kluk, co doma držel ty obaly desek, snil o světě muziky a chtěl mlátit do kytary. Takovýhle flash jsem měl v hlavě. Podal jsem si ruku s člověkem, kterého si celý život opravdu hodně vážím. Nejen proto, jaké vysílá kytarové emoce, ale i jako neopakovatelného světového unikátu. Bylo to splnění snu, prohodit s ním pár slov.
Máš ještě někoho, s nímž by ten „malý Michal“ v tobě takhle zarezonoval?
Určitě bych zaplesal, kdybych si mohl dát pivo s Petrem Gabrielem nebo s Pagem a Plantem. Protože čím víc o tom přemýšlím, kapela číslo jedna na světě pro mě byli a dodnes jsou Led Zeppelin. Jejich první tři desky určily zásadně světový vývoj. Mám rád Beatles pro jejich silné melodie i ten bláznivý seržantovský svět. Mám rád Stouny, viděl jsem teď jejich koncert z Hyde Parku, který mě odvázal, a ti staří pardálové mě přesvědčili, jakou pořád mají sílu. Ale to, jak se u Led Zeppelin snoubil ten „guitar hero“ a zároveň šílený progres a psychedelický snový svět, to je pro mě pořád neuvěřitelné.
A máš ve světě i nějaké mladší oblíbence? Tedy mladší, než jsi ty sám?
Poslouchám třeba Björk, to je dobrý příklad. Tahle napůl experimentální scéna, která bortí mantinely a vybočuje z mainstreamu, je mi blízká. Samozřejmě, ne každý úlet se musí
podařit, ale ty její se mi líbí. Musí to být opravdu svérázná osobnost. A z těch ještě mladších? Bubeník Miloš Meier mi každou chvíli podstrčí nějakou svoji oblíbenou tvrdou partičku jako Muse nebo třeba Slipknot, a i když ty masky nejsou můj šálek, občas se mi ta muzika zalíbí. Ale že bych se vysloveně ztotožňoval s vývojem současné scény, to říct nemůžu. Nijak ji do hloubky nesleduju, nicméně to, co slyším občas z éteru, mi připadá na jedno brdo a některým trendům moc nerozumím. Chybějí mi tam výraznější a osobitější nápady. Obecně ale mám rád britskou scénu. Teď jsem třeba viděl poslední klip Coldplay. Jejich věci se mi docela líbí, ale tohle mě nějak ze židle nezvedlo. Nicméně připouštím, že to může být i generační problém. Prostě už jsem na to starej.
7
Výročí
7
Předchozí článek:
Everything Everything
Další článek:
Imagine Dragons