-
text antonín kocábek
foto sony music
Plný šatník převleků
Image Davida Bowieho coby chameleona střídajícího žánry, měnícího masky i alterega nepotvrzuje nic lépe než jeho nahrávky. Prošli jsme proto celou jeho diskografii, která vypráví jeho příběh nejvýstižněji. A vybrali z ní alba, u nichž přeskakovat znamená být sám proti sobě.
Příliš mnoho všeho
David Bowie (1967)
Pocta kolegům
Hunky Dory (1971)
Poprvé pokořená
hitparádaAladdin Sane (1973)
Berlínský začátek
Low (1977)
Méně experimentů
Scary Monsters(and Super Creeps) (1980)
Zpátky s Enem
Outside (1995)
rockový návrat do formy
The Next Day (2013)
Hrdinové u zdi
„Heroes“ (1977)
Překvapivý trhák
Let’s Dance (1983)
Když nahrávka uzraje
Heathen (2002)
Zatopeno pod kotlem
Station To Station (1976)
Nejlepší Bowie
The Rise And Fall Of Ziggy Stardust And The Spiders From Mars (1972)
Základ pro gotiky
The Man Who Sold The World (1970)
U mnohých interpretů je debut už nikdy nepřekonanou nahrávkou. Bowie, kterému v době vydání bylo teprve dvacet, k nim ale rozhodně nepatří. Jako celek působí jeho první album poměrně nesourodě, přeskakuje z tradičně znějících valčíků ke skladbám postaveným na dřevních elektronických efektech, od prostoty folkové akustické kytary k bohatým aranžím s dechy i smyčci, a vedle silných míst má i ta zcela nudná. Deska vyšla mimochodem ve stejný den jako ikonický Seržant Pepř jisté čtveřice z Liverpoolu.
Nahrávka vrací zpěváka k optimistickým, a místy až euforickým popovým melodiím a vznikla bez producenta Tonyho Viscontiho, ale zato s věhlasným baskytaristou Trevorem Bolderem a ještě věhlasnějším klávesistou Rickem Wakemanem. Je tu i několik skladeb, které jsou zjevnou poctou kolegům – ostatně jména Bob Dylan či Andy Warhol se objevují i v jejich názvech. I s odstupem je album řazeno k Bowieho nejlepším a dost často se v historických žebříčcích objevuje mezi stovkou nejlepších alb vůbec.
Po Ziggym Stardustovi už album Bowie nahrával jako hvězda, recenzní hodnocení se přibližovala maximu, a poprvé také album
vyskočilo na první místo britské hitparády. Rockověji pojaté skladby ale bodovaly i v USA, Francii, Holandsku či Švédsku. Singl The Jean Genie pak po léta patřil k jistotám koncertních setlistů. Na albu se nachází i svérázná coververze Let’s Spend The Night Together z repertoáru Rolling Stones a klávesista Mike Garson do dalších skladeb vnášel i prvky jazzové avantgardy či brechtovského kabaretu.„Berlínská trilogie“, kterou Low otevírá, je mezi Bowieho alby zcela zásadní. Provází ji producentský návrat Tonyho Viscontiho, ale i spolupráce s Brianem Enem, který na albu hraje na klávesy i zpívá. Při sborech navíc vypomohl i Iggy Pop, kterému Bowie v té době produkoval dvě alba. Do Berlína se zpěvák přestěhoval hlavně kvůli potřebě zbavit se své drogové závislosti, ale tamní prostředí ještě více ovlivnilo jeho hudební spády, ve kterých zásadní roli hrály i Enovy syntezátory. Mnohem později se pak často objevovaly názory, že album předběhlo dobu a definovalo směr, který je dnes označován jako post-rock. Pitchfork ve svém historickém žebříčku album označil za nejlepší desku sedmdesátých let.
Potom, co se zpěvák dočkal za berlínskou trilogii skvělého ohlasu kritiků, ale zároveň výrazně menších prodejních úspěchů, rozhodl se na čtrnáctém albu „ubrat“ na experimentech. Výsledkem byla první místa v hitparádách v Británii, Austrálii, Novém Zélandu a Francii, a to aniž by pokleslo nadšení publicistů. Nahrávka na pomezí nové vlny a popu, předznamenávající taneční trend následujících desek, je dodnes zábavná a svižná, a ani s odstupem nezní zastarale. Zpětně pak nechybí hlasy, že šlo o poslední v řadě z Bowieho zásadních alb.
Album bylo původně označováno jako
1. Outside, neboť se počítalo s jeho pokračováním, a znamenalo po šestnácti letech obnovení spolupráce s Brianem Enem. Od počátku se jednalo o velmi ambiciózní projekt. Koncepční, moderní, kompletně vzniklý až ve studiu, ale s devatenácti skladbami a pětasedmdesáti minutami však poněkud nakynutý. Mnoho posluchačů také iritovaly mluvené vsuvky a elektronicky zvukově upravované skladby, které po popově tanečních letech znamenaly ve své podstatě návrat k rocku a melancholickým baladám. Některé skladby později s oblibou používali režiséři jako David Fincher či David Lynch do svých filmů.Zatím předposlední, v pořadí dvacátá čtvrtá studiová deska Davida Bowieho vyšla po desetileté pauze, obalem parafrázuje svého dávného předchůdce „Heroes“ a do minulosti se bez patosu ohlíží i v jednotlivých skladbách. Je zase po letech rockovější, místy i ostřejší, bez experimentů, takže dávní Bowieho fanoušci ji brali jako návrat do formy. A nominace zároveň na Mercury Prize, Grammy i Brit Awards hovořily jasně.
Bowie a Eno přizvali kytaristu Roberta Frippa a rozhodli se album, vydané už na den přesně devět měsíců po svém předchůdci, natočit přímo u Berlínské zdi. Brian Eno se autorsky podílel i na titulní skladbě, která dnes patří ke zpěvákovým nejslavnějším, a zřejmě by bylo dost těžké spočítat, kolikrát byla použita ve filmech, reklamách a coververzích. Kritici opět jásali a udělovali čtyři až pět hvězdiček z pěti, ale komerčně nahrávka už tak úspěšná nebyla, a obzvláště v USA se jí příliš nedařilo. Součástí názvu alba jsou uvozovky, což má vyjadřovat ironii. A vydavatelský slogan použitý při vydání „Je tu stará vlna, je tu nová vlna, a je tu David Bowie“ patří dnes už ke klasickým citátům.
Se sedmi miliony prodaných kusů jde v diskografii Davida Bowieho o komerčně nejúspěšnější album, které na první místa žebříčku vyskočilo v celé řadě zemí a ve většině evropských se vešlo v nejhorším do první pětky. Čtvrté bylo i v USA. Nejvíc byl překvapen sám zpěvák, protože ho ani v nejmenším nepovažoval za prvoplánově přístupné, a naopak měl pocit, že razí novou cestu v dějinách popu. K tomu mu měl pomoci i přizvaný bluesrockový kytarista Stevie Ray Vaughan. Na album byla zařazena i nová verze písně China Girl, kterou Bowie původně napsal pro Iggyho Popa, a i ona přispěla k označování tehdejší autorovy hudby jako post-disco. Kritici už jásali méně – a to ještě netušili, že komerční úspěch povede Bowieho následně hned k celé sérii podprůměrných nahrávek.
Po zvukově novátorské a převážně elektronicky tepající nahrávce Earthling a naopak poklidné a poloakustické desce Hours došlo na sugestivní album se skvělou atmosférou, které své kvality odhaluje až s odstupem. Velkorysost potvrzuje řada hostů od Pete Townshenda přes Davea Grohla po francouzské Air, vedle desítky vlastních skladeb došlo i na coververze Neila Younga a Pixies a po letech se tu také znovu zjevuje dávný producent Tony Visconti. Výsledkem byly dva miliony prodaných kusů a po letech zas úspěch jak u posluchačů, tak u kritiky. „Heathen je člověk jedenadvacátého století, jenž nevědomky ničí a který necítí přítomnost Boha,“ komentoval stěžejní téma nahrávky sám autor.
Z původních doprovodných muzikantů už v sestavě nezůstal vůbec nikdo a sám zpěvák si prý z nahrávání nepamatuje prakticky nic, neboť jeho kamarádské vztahy s bílým práškem, který dovede slušně zatopit pod kotlem, a přesto se mu neříká „uhlí“, tehdy zrovna vrcholily. Přesto se ovšem opět jedná o zásadní zásek, u kterého se někteří nebáli sáhnout ani ke stoprocentnímu hodnocení. Titulní skladba zabírá více než čtvrtinu nahrávky; Bowieho začali v té době hodně inspirovat Kraftwerk a Neu! a od funku a soulu postupně směřoval k elektronickým vlivům. V textech se zas začala projevovat posedlost mytologií, Aleisterem Crowleym a Fridrichem Nietzschem. Slavné „berlínské období“ už číhalo za rohem.
Majstrštyk. Je spíš výjimkou, když desku někdo nepovažuje za autorovu nejlepší. Konceptuální nahrávka s příběhem fiktivní rockové hvězdy byla komerčně úspěšná (v Británii získala Platinovou desku za 1,5 milionu prodaných kusů) a později vyšla i jako koncertní film. Hudebně se jedná o glamrockově rozmáchlou kritiku společnosti, dobově vnímanou jako kontroverzní, včetně diskusí o interpretově sexuální orientaci. Na obálce je fotografie domu v londýnské Heddon Street, kde byla ke 40. výročí v roce 2012 albu instalována pamětní deska.
Třetí Bowieho album je z rodu těch, které jedni považují za skvělé a jiní jen za nadprůměrné, ale nikoli patřící mezi zpěvákův „top ten“. Navzdory baladickým skladbám se tu objevují i názvuky tvrdších rockových poloh a při vydání se objevovaly spekulace, zda znamená příklon k tehdy populárnímu hard rocku. I když z odstupu dnes zní vlastně docela krotce. Právě tohle album bývá často citováno jako první vlaštovka glamrockové vlny a zpětně ho jako svoje oblíbené často označovaly gotické a darkwave kapely.
Silly Boy Blue
Life On Mars?
The Jean Genie
Sound And Vision
Fashion
Hallo Spaceboy
The Stars
Beauty And The Beast
Let‘s Dance
Slow Burn
Wild Is The Wind
Ziggy Stardust
The Man Who Sold The World (1970)
Mnohé reakce se nesly v duchu, že „od důchodce už nikdo nic nečekal. Přispělo k tomu i důsledné utajení data vydání, takže o to více pak překvapení vyznělo. Zpěvák navíc naprosto rezolutně deklaroval, že k albu nebudou žádné koncerty. Jak ale ukazuje letošní novinka Blackstar, smířenost a vyrovnanost The Next Day rozhodně neznamenala poslední slovo Davida Bowieho.
headliner 4/4
1
1
Předchozí článek:
9+1 podoba ikonického Davida
Další článek:
Marpo