text jarda konáš

foto warner music, profimedia

Je to jedna z nejzajímavějších kapitol v životě Davida Bowieho. Krátká, trvající sotva pár let. Ale přesto během ní dokázal nahrát tři zásadní desky, které později nazval berlínským triptychem, a ještě toho zatraceně hodně zažít. Vraťte se teď s námi na moment zpátky v čase.

„Jsem téhož názoru jako Günter Grass, a to, že Berlín je středem veškerého evropského dění na několik let dopředu,“ prohlásil v roce 1978 zpěvák pro časopis Vogue. Navázal tak na deset let starý rozhovor s německým spisovatelem, který v New York Times označil německou metropoli za město nejvíce odrážející realitu moderní doby. Není pochyb o tom, že místo, které se v šedesátých a sedm­desátých letech stalo centrem studené války, Bowiemu nejen imponovalo, ale zároveň jej dokázalo vybičovat k neuvěřitelným výkonům. Stejně tak v berlínské náruči našel

zpěvák přesně tu útěchu, kterou dlouho hledal, ale pro její vysvětlení je důležité vrátit se ještě o pár let nazpět.

Pryč od drog...

V první polovině sedmdesátých let žil Bowie ve Spojených státech. Kariéra tehdy byla slušně rozjetá, glamrock byl na vrcholu popularity a jeho fiktivní postavy Ziggy Stardust či Aladdin Sane žily mezi fanoušky svými životy. Na druhou stranu byl na

spisy. A když pak v televizních přenosech začal do kamer blekotat zmateně o tom, že jej unesly čarodějnice a jak by vypadal čas, kdyby týden neměl čtvrtek, bylo jasno, že se řítí do průšvihu. Mimochodem, to s tím únosem je téměř pravda, jen to nebyly čarodějnice, ale poblázněné fanynky, kterým se podařilo zpěváka v jeho kokainem omámeném stavu na chvíli uzmout jen pro sebe.

Bowie svou zoufalou situaci na dně sil a následný odraz vzhůru okomentoval v roce 1996 v jednom rozhovoru následovně: „Měl jsem z pekla štěstí, protože někde hluboko uvnitř jsem věděl, že se úplně ničím a že musím radikálně zasáhnout, abych se z toho dostal.“

První možnost ke vzpamatování přišla v roce 1975, kdy získal hlavní roli ve sci-fi filmu Muž, který spadl na Zemi. Natáčelo se v Novém Mexiku, 1300 kilometrů od města kokainu, což Bowie pojal jako šanci na rekonvalescenci a přistoupil k ní zodpovědně. Podle režiséra Nicolase Roega si držel striktně profesionální přístup a na place byl vždy střízlivý, stále však konzumoval výhradně mléko a málo spal. Podle štábu si na jedenáctitýdenní natáčení Bowie přivezl čtyři sta knih a četl vždy a všude, sotva kamery dotočily.

Po návratu do Los Angeles se ale znovu vyrojili kokainoví kamarádi a Bowie se vracel do původního zmaru. Situaci vzala do svých rukou pevně zpěvákova manželka Angela, která se rozhodla přestěhovat celou rodinu (měli malého syna Joeyho) do Švýcarska, podle jejích slov „země bez čarodějů a čarodějnic, ale hlavně bez bedňáků s pytli koksu“.

Bez přehánění se tak dá říct, že David Bowie tehdy mizel lidem před očima. Jeho závislost na kokainu v kombinaci s faktem, že odmítal pozřít cokoli kromě mléka, měla otřesný dopad na jeho tělo, které se v jednom období dostalo pod čtyřicet kilogramů váhy. Stejně tak trpěla zpěvákova psychika. Bowie, tak jako velká část jeho kolegů, tehdy podlehl kouzlu mystiky a ezoteriky, hodně četl, od Crowleyho životopisu až po kabalistické

zpěvákovi, který už tehdy přes nízký věk platil za charismatického intelektuála, vidět postupný duševní i fyzický rozpad.

Zkrátka, život v Los Angeles jej ničil. Sám Bowie o tom městě už tehdy mluvil jako o světovém centru kokainu, ale zároveň se z něj nedokázal vymotat, jelikož absolvoval hodně natáčení v zábavních hudebních pořadech, které tehdy Amerika milovala a veliký trh jich umožňoval vysílat několik týdně na mnoha stanicích.

Definitivní vale dal Bowie kalifornskému domovu po sérii tří koncertů v Los Angeles
8., 9. a 11. února 1976. Třetí večer jej totiž v šatně navštívil spisovatel Christopher Isherwood, také Brit žijící v Americe, a Bowie si nejen radostně popovídal s krajanem, ale coby velký čtenář využil chvíle k otázkám okolo díla. Isherwood patří do stejné skupiny spisovatelů jako Tennesee Williams nebo Truman Capote. Sice nedosáhl takové slávy, ale dvě jeho knihy měly na Bowieho větší dopad než cokoli jiného. Isherwood ve dvacátých a třicátých letech působil v Berlíně jako učitel angličtiny a coby homosexuální spisovatel velmi dobře poznal tehdejší umělecko-bohémskou scénu. Ta se sice s nástupem Hitlera odmlčela, ale kouzlo doby a volnomyšlenkářského ducha dokázal autor dobře popsat v částečné autobiografii Pan Norris přesedá a povídkové sbírce Loučení s Berlínem. Na obě knihy se Bowie dopodrobna vyptával a když jej Isherwood ujistil, že dekadence, volnomyšlenkářství a tvůrčí svoboda v německé metropoli panují stále, bylo rozhodnuto. Na konci toho roku už David Bowie bydlel v Berlíně jen pár kroků od místa, kde kdysi žil Isherwood.

... rovnou k chlastu

Švýcarský dům, který si Bowie s rodinou vybrali, stál v městečku Blonay na břehu Ženevského jezera a sloužil víceméně jako formální adresa, kde hlavní roli hrála výrazně nižší daňová zátěž a sem tam dům využívali jako poslední útočiště. David byl totiž na

střídačku v Berlíně a ve francouzském studiu Chateau d‘Hérouville kousek od Paříže. Jeho manželka pro změnu pracovala v Londýně a žili spolu už dlouho odděleni od lože, jen kvůli synovi. Tomu se ale oba věnovali s obrovskou láskou.

V Berlíně bydlel David Bowie s parťákem Iggy Popem nějaký čas v hotelu Gehrus. Oba měli finanční problémy, Bowie se soudil s několika bývalými manažery a Pop si zase neuhlídal účetnictví a dlužil na daních. Krátce po sobě vydali každý svou desku, nejprve Bowie Low a následovala známá sólovka kmotra punku The Idiot, a úspěch obou alb pomohl hudebníkům zlepšit finanční situaci. Pronajali si byt na adrese Hauptstrasse 155 ve čtvrti Schöneberg a David Bowie dokonce našel pro syna anglickou školu, kam malý Joey, do té doby v omezeném kontaktu s dalšími dětmi, nadšeně nastoupil.

Bowie a Pop, to byla tehdy nerozlučná dvojice kamarádů, a pokud mluvíme o berlínské etapě jednoho z nich, toho druhého nelze vynechat. Popova kariéra po rozpadu Stooges padala strmě dolů a právě Bowie situaci zachránil, když složil a produkoval prakticky celé první dvě Popovy sólovky. Prapankáč naopak hudebního intelektuála ovlivnil po textařské stránce, Bowieho strohost na berlínském triptichu, o kterém ještě bude řeč, je vyloženě zásluhou Iggyho. Navíc pomohl Davidovi najít ztracenou rovnováhu, protože se z drog dostal jako první a ještě udělal kamarádovi obrovskou službu, když jej vzal na své britské turné k desce The Idiot. Bowie, který byl do té doby středem zájmu

a vystaven obrovským nárokům, si v roli doprovodného klavíristy mohl odpočinout. „Nikdy jsem si turné tak neužil,“ vzpomínal později. „Už kvůli tomu, že na mně neležela žádná zodpovědnost. Prostě jsem jenom seděl, popíjel, pokuřoval a sledoval kapelu.“ Ian Knox Carnochan z kapely The Vibrators, která na turné předskakovala, vzpomíná na Bowieho jako na uvolněného člověka, který chodil po zákulisí a povídal si s ostatními hudebníky: „Fungoval prostě jen jako hráč na klávesy. Podle mě byl hrozně rád, že není středem pozornosti. Připadal si jako na dovolené.“

V těchto světlých chvilkách se oba přátelé, kteří si s drogami užili své, navzájem podporovali jak v osobním životě a na pódiu, tak před novináři v rozhovorech. Jenže, jak už to tak u muzikantů bývá, úplně čistí nevydrželi. Sotva se v Německu zbavili závislosti na drogách (i když sem tam stejně něco brali), spadli rovnýma nohama do alkoholu. Iggy Pop v pořadu televize VH1 nazvaném Hudební zákulisí v roce 1997 vzpomínal: „Tej­den má sedm dní. Dva dny jsme řádili jako za starejch časů, dva dny se z toho dostávali a ty tři zbylý jsme měli volno. Město se od roku 1910 moc nezměnilo (vzpomeňme na Bowieho fascinaci Isherwoodovými knihami – pozn. autora). Na ulicích vyhrávali flašinetáři s vopicema, v klubech dávali slušný travesty show. Úplně jinej svět. S Bowiem jsme skákli na véču, zašli do kina nebo čuměli na seriál Starsky & Hutch. Víc jsme k životu nepotřebovali, takhle jsme si vystačili. Když jsme se nudili, zavolal jsem správnejm lidem a buď jsme se sjeli, nebo vožrali.“

Eskapády byly zkouškou trpělivosti hlavně pro Bowieho manželku Angelu, která na své návštěvy nevzpomínala v dobrém: „V Berlíně jsem ho viděla buď ožralého, nebo pod stolem.“ Historik Christopher Hilton popisuje západní Berlín jako místo, které se v polovině sedmdesátých let stalo uspěchaným kosmopolitním městem plným odpíračů vojenské služby, studentských revolucionářů a spořádaných občanů vydělávajících hodně peněz. Ideální cíl pro dvě rockové hvězdy, které se potřebovaly na nějaký čas ztratit.

Publicista Thomas Jerome Seabrook v knize Bowie v Berlíně popisuje, že v momentech

Iggy Pop, David Bowie a Coco Schwab
ve východním Berlíně.

střízlivosti žili oba hudebníci spořádaně jako každý inteligentní člověk v kosmopolitním městě. Chodili pěšky nebo jezdili na kolech, navštěvovali trhy, výstavy, šmejdili po obchodech s deskami a po kavárnách usrkávali kafe. Občas se vydali do východního Berlína a dál na výlety do komunistického Německa, což jim hladce umožňovala tehdejší Popova přítelkyně Esther Friedmannová, dcera berlínského diplomata. Bowie, ač stále oficiálně ženat, udržoval zase poměr se svou manažerkou Coco Schwabovou, která společně s dvojicí hudebníků a malým Joeym bydlela v bytě na Hauptstrasse. Když v listopadu 1976 přijela do Berlína Angela a přistihla svého muže při nevěře, bylo jasné, že se rodina definitivně rozpadla a Bowie podal žádost o rozvod.

Seabrook ve své knize zmiňuje zajímavou historku z chvíle, kdy Bowie neudržel na uzdě svou snahu vyhnout se drogám. Jednoho večera s Iggym bloumali v Mercedesu Ponton tmavým Berlínem, a když najeli na Kurfürstendamm, zahlédli jednoho dealera, který je dříve ošidil na zboží. Dlouho váhali, jak mu to vrátit, a protože přímý střet se na britského gentlemana nesluší, sešlápl Bowie raději plyn a mohutným Mercedesem narazil do dealerova vozu. Pak kousek couvl... a vjel do něj znovu. „Vrážel jsem do něj dobrých pět, deset minut. Nikdo nás nezastavil, všem to bylo fuk,“ vzpomínal Bowie v roce 2006 na incident pro stanici BBC. Také dodal, že situace jej probudila z apatie, ve které se několik měsíců nacházel. Zhrozil se toho, co udělal, a jemu i Popovi se vrátil strach, že se vůbec nezměnili a drogy nad nimi definitiv

Berlínský triptych

Low, „Heroes“ a Lodger. Tři zásadní desky, které kromě Berlína propojoval i stejný producentský tandem Brian Eno a Tony Visconti.

ně vyhrály. Vjeli proto do podzemních garáží hotelu, kde na začátku berlínské éry bydleli, a naprosto vážně zvažovali ukončení toho všeho – kroužili pod zemí rychlostí přes sto kilometrů za hodinu a stačilo naprat to do jednoho ze sloupů. Situaci nakonec vyřešil samotný vůz, než dokázali sebrat síly k činu, došel v nádrži benzín. Incident a následné panické stavy David Bowie reflektoval v písni Always Crashing In The Same Car. Tu najdeme na albu Low a plynule se tak dostáváme k nejdůležitějšímu aspektu berlínského pobytu, a sice tvůrčí inspiraci.

Pro Bowieho, jenž byl zvyklý producenty i hudební témata střídat, to byla zásadní změna, ze které byl ale nadšený. O spolupráci s Viscontim uvažoval ještě před natáčením Muže, který spadl na Zemi, s Brianem Enem nad společným projektem dumali ještě déle. Enova bývalá kapela Roxy Music předskakovala Bowiemu v roce 1972 a už tehdy si padli oba hudebníci do oka. A když se pak tato trojice v roce 1978 sešla u nahrávání poslední společné desky Lodger a muzikanti se podívali, co za těch pár let udělali, začali o své práci mluvit jako o berlínském triptychu.

Každé album je však zásadně jiné. Low vznikalo z velké části ve Francii, v Berlíně probíhala jen postprodukce, duch německého velkoměsta už se ale velkou měrou do repertoáru promítl. Bowie se v písních loučí s Los Angeles a zároveň začíná vyprávět svůj berlínský příběh, například skrze výše zmíněnou skladbu Always Crashing In The Same Car.

Song Always Crashing In The Same Car má takřka sebevražedný příběh.

David Bowie –
Always Crashing In The Same Car

Jiná kapitola jsou „Heroes“. Fantastická deska, považovaná za jedno z nejdůležitějších alb rockové historie, vznikala už celá v Berlíně. Bowieho tým si pronajal studio Hansa, které sídlilo v tanečním sále z éry výmarské republiky. Vešlo se do něj přes sto hudebníků a akustika připomínala jeskyni, s čímž si každý producent rád vyhraje. Tuplem, když v takovém prostoru natáčí jen s Bowiem a jeho čtyřčlennou kapelou. Zpěvák později vzpomínal, že z oken sálu viděli přímo na Berlínskou zeď a na východoněmecké pohraničníky, kteří je zmateně sledovali dalekohledy nebo přes zaměřovače pušek.

„Heroes“, to je ryzí Berlín. Visconti ve své autobiografii napsal, že studio pro svou polohu přímo v centru města rozděleném zdí

umožňovalo uvolněný pracovní přístup. Když Eno potřeboval něco dodělat, vzali si Visconti s Bowiem kabáty a šli na výstavu nebo na trh, pak se vrátili, sedli k práci a vyčistit hlavu si šel pro změnu Eno s kapelou. Panovala volnomyšlenkářská atmosféra, nikdo na nikoho netlačil a nápady se zpracovaly za pochodu, o čemž svědčí fakt, že doprovodnou vokalistku Antonii Maassovou potkali až v půlce natáčení v jednom baru, kam si Visconti, který tuto historku uvádí ve svých pamětech, s Bowiem odskočili, zatímco Eno něco v Hanse míchal.

U desky Lodger už je to trochu složitější. Eno chtěl změnit prostředí a Bowie souhlasil – měl za sebou světové turné k „Heroes“ a vrátila se mu chuť cestovat. Většinu písní složil

Berlínská etapa byla stejně důležitá pro Davida Bowieho i Iggyho Popa. Ten se zmítal v marasmu po rozpadu The Stooges a právě Bowie mu hodil záchranné lano. Desky The Idiot a Lust For Life britský hudebník produkoval a složil většinu skladeb včetně těch nejznámějších riffů. Kritika tehdy Bowiemu vyčítala, že se přilnutím k Popovi chtěl vlichotit do přízně alternativního publika, u kterého měl roky zavřené dveře coby ikona nablýskaného glamrocku. Pankáči si ale Bowieho práci zamilovali a na Popovo turné k desce The Idiot, na které jej Bowie doprovázel za pianem, dokonce chodívali v kostýmu postavy Aladdin Sane.

dům a řekl si, tohle je moje, tady budu doma. Kdybych to udělal, všechno bych tím zničil. Už bych asi v životě nic nesložil.“

Britové mají výraz hot feet, horká nebo spíš nenechavá noha pro někoho, kdo nevydrží dlouho na jednom místě. Přesně to je i Bowieho případ, v následujících letech vystřídal další a další destinace. Ale Berlín byl jen jeden. Zůstala po něm významná životní etapa dvou světoznámých rockerů a pět vynikajících desek, Bowieho berlínský triptych a Popovy The Idiot a Lust For Life.

Ve stručnosti by se dal berlínský triptych shrnout následovně: Low je loučení se starým domovem, „Heroes“ euforie z domova nového a Lodger nostalgická tlustá čára, od které už se Bowie pohybuje jiným směrem, daleko, od Berlína pryč.

Když se na konci roku 1977 novinář Charles Shaaron Murray Bowieho zeptal, jak se mu v Berlíně líbí, odpověď byla všeříkající. „Začínám si připadat neuvěřitelně vyrovnaný a vyklidněný, rozhodný a rozumný.“ Zároveň ale dodal: „Nikdy jsem se nepřiměl k tomu, abych si koupil pozemek, postavil na něm

v několika západoevropských metropolích a Berlín jej začínal nudit. Možná protože v něm tou dobou trávil veškerý čas natáčením filmu Krásný gigolo, ubohý gigolo, který se v německé metropoli odehrává. Faktem ovšem je, že na Lodger se stále motiv Berlína objevuje, byť jde spíš o zpěvákovo vzpomínání na ty krásné dny na adrese Hauptstrasse 155.