Hudební časopis zdarma ke stažení

App Store Google Play

Editorial

Editorial

Novinky

Co se děje

Zaostřeno

EOST

Návrat (do) Extáze

Obrazem

Očičkem Nožičky

Zaostřeno

Lukemo

Zpěvák Clou má novou kapelu

Zaostřeno

Red Bull

Headparáda

Redakční tipy

Ve studiu

5 otázek pro... James Cole

Můj soundtrack

Martin Škoda

Při nákupech myslím na Kapitána Dema

Čerstvé (z)boží

Jet 8

Headliner

Imagine Dragons

V Praze jsme objevili absint

TOP

12 skvělých zpěváků, kteří neumí zpívat

Téma

Komu svědčí doba nezávislosti?

Televize

Videorama

Headliner

Emma Smetana

Hluchoněmá ve studiu

Rozhovor

Three days Grace

Hlášky

Kurt Cobain

Enface

Tindersticks

Všechno na svém místě

Móda

Hudba a boty

Walking In My Shoes

Enface

The 1975

Přidrzlí zachránci popu

Art

7 nej britpopových obalů

Insider

Prokop Holoubek

České kapely jezdí ven jen na návštěvu

Story

Guns N' Roses

Splněné přání nebo touha po penězích?

TOP

11 hudebních hvězd, které nikdy neexistovaly

Story

Simple Plan

Úspěch v nepřízni kritiky

Fenomén

Jazzová sekce

Připomínka historické důležitosti

Rozhovor

Alice

Hudba je převlečený čas

TOP

9+1 na kost promrzlý klip

Enface

Jack Garratt

Budoucí hvězda roku

Nominace

Kdo dostane Apollo

Rozhovor

Greg Dulli

Dobu počítám podle alb

Story

Smack

Ten, který prý kurví rap

Story

Parov Stelar

Muž co míchá čokoládu a chilli

TOP

Klub výjimečných

Výročí

Cpt. Beefheart

Muž, který rozkopl dveře

Songstory

Vltava

Marx, Engels, Beatles

Enface

Wolfmother

Z hvězd zase na start

Story

David Rodigan

Pouštět reggae

Rozhovor

Adam Ďurica

Pop je odkázaný na lásku

Vizuál

Leif Podhajský

Digitální spiritualista

Retro

The Supremes

Velká soulová mašina

TOP

Nejlepší hudební seriály

Rozhovor

Therapy?

O slávě, koksu a vytrvalosti

Ženský element

Halsey

Hudba pro mladé dospělé

Kvíz

Headliner test

Hip Hop 1/2

Elementy ulice

Hip Hop 2/2

J5

Je to hra a každý má specifickou roli

Heavy 1/2

Natvrdo

Heavy 2/2

Todd Kerns

Klasika

Teď vážně

Indie

Ty kytary!

Folk

Bez cancáku

Jazz a blues

Bluesbar

EDM

MDMA

Alternativa 1/2

Kroky podzem

Alternativa 2/2

Čtvrtstoletí písniček na přání

Mluvené slovo

Vyprávěj

Recenze měsíce

Rihanna

Recenze měsíce

Sia

Recenze

18. února 2016

  •  
     

    rec

     

    enze

     
     

    9

    recenze

    1

  • zpet

    Wiz Khalifa

    Khalifa

     

    Bake Sale (Feat. Travis Scott)

    Zahulíme, uvidíme

    Majitel několika hudebních ocenění je vlastně smutná hvězda bez relevantní současnosti.

    Během twitterové přestřelky, v níž háklivý Kanye
    West hájil svoji choť Kim Kardashian, padla v jednom beefu s Wizem Khalifou hláška, která není příliš daleko od pravdy. Kanye si v ní utahuje z Wize Khalify, že žádnou z jeho desek nikdy nikdo nedoposlouchal do konce. Jeho katalog je totiž sice bohatý, ale zároveň ukrutně nudný a značně monotónní. Rapper z Pittsburgu budoval svoje zelené zhulené impérium poctivě na několika mixtapech, leč jeho albová tvorba nepřináší žádný hmatatelný progres. Nejinak je tomu na letošní emisi s lapidárním názvem Khalifa. Možná, že Wiz byl vždycky prost nějaké výraznější hudební představivosti, ale tady je to tak okázalé, až je z toho jednomu smutno. Jeho rap je prázdný balast, témata se neustále motají kolem jednoho a toho samého a tím je Khalifova doživotní milenka a děvka – weed. Mr. Stoner Whiz se ani nikdy netajil tím, že je denní uživatel, dokonce se kdysi chlubil, že za trávu utratí deset táců měsíčně, což došlo až tak daleko, že ho začala sponzorovat The Cookie Factory, která produkuje po něm pojmenovaný Khalifa Kush model. To je také důvod, proč Khalifa žije a hudebně operuje ve svojí vlastní bublině, odtržený od reality. Majitel několika hudebních ocenění (American Music Awards, BET Awards, Grammy, MTV atd.) je smutná hvězda bez relevantní současnosti, jeho alba mají jasnou expiraci a to nejnovější je hudebně i obsahově zastaralé navzdory tomu, že vyšlo teď. Pár mikrobodíků mu je ale přece jenom třeba dát alespoň za singl Bake Sale, v němž asistuje o poznání progresivnější Travis Scott. A možná za No Permission s Chevy Woods a za vyklidněnou Lit s The Dolla $ign, kvůli harmoniím. To je taky snad jediná Khalifova zbraň, která funguje – umí kouzlit s melodiemi a má občasný cit pro háček. Stejně si myslím, že za to, jak dopadají jeho desky, může hlavně jeho konzistentní hulení.

    Kay Buriánek

    text

     
     

    1. BTS

    2. Celebrate (Feat. Rico Love)

    3. Elevated

    4. City View
    (Feat. Courtney Noelle)

    5. Cow Boy

    6. Bake Sale (Feat. Travis Scott)

    7. Call Waiting

    8. Make a Play

    9. Most of Us

    10. Zoney (Feat. Sebastian)

    11. Lit (Feat. Ty Dolla Sign)

    12. No Permission
    (Feat. Chevy Woods)

    13. iSay (Feat. Juicy J)

     
     
     
     

    9

    recenze

    2

  • zpet

    The Cult

    Hidden City

     

    Hinterland

    Rockeři ještě nevymřeli

    Ale ne všichni umí stárnout jako Rolling Stones, ukazuje nová deska britských The Cult.

    Na Hidden City se čekalo mezi fanoušky netrpělivě. Uzavírá totiž trilogii, kterou v roce 2007 načala kapela studiovkou Born Into This a pokračovala před čtyřmi lety nahrávkou Choice of Weapon. Trilogii, kterou kapela původně nechtěla vůbec dělat. Před deseti lety The Cult oznámili, že s deskami končí, protože jde o mrtvý formát. Přesto své slovo nedodrželi a z nahrávky je trochu cítit setrvačnost a nucenost.

    Hidden City chybí šťáva. Basové linky nahrál Chris Chaney z Jane‘s Addiction, ale to je asi to nejzajímavější, co se dá o albu napsat. Ono totiž slušným začátkem slibuje docela dost, jenže po čtvrté skladbě In Blood přichází naprosto rutinní zaprášený rock. The Cult jde stále rozpoznat po pár taktech, ale mimo fandovské jádro bude desátá řadovka horko těžko bodovat, neboť neobsahuje ani výrazný singl, ani epickou baladu, která by kapelu dostala více do rádií, ze kterých se před dlouhými léty vytratila po úspěšném singlu Painted On My Heart – a ten navíc ani nesložila.

    The Cult se zkrátka zakuklili ve své vyzkoušené poloze a jejich slib z loňského roku o tvrdší a kytarovější novince lze tlumočit tak, že nabízí zase ten osmdesátkový načepýřený rock jako v období zlomové desky Love. Ovšem bez hitů a s velkou porcí astrálně transcendentálně religiózních textů.

    Jarda Konáš

    text

     
     

    1. Dark Energy

    2. No Love Lost

    3. Dance the Night

    4. In Blood

    5. Birds of Paradise

    6. Hinterland

    7. G O A T

    8. Deeply Ordered Chaos

    9. Avalanche of Light

    10. Lilies

    11. Heathens

    12. Sound and Fury

     
     
     
     

    9

    recenze

    3

  • zpet

    Majid Jordan

    Majid Jordan

     

    Something About You

    Vzorník aktuálního popu

    Debutující producentské duo předvádí, jak být v současném mainstreamu bezpečně divný.

    Kanadská hudební scéna si začíná pomalu, ale jistě podmaňovat trendy v současném závislém i nezávislém popu. Do té druhé sféry spadá i debutová deska producentské dvojice z Toronta, která na sebe nejvíce upozornila spoluprací s Drakem. Tomu odpovídá i obsah desky, na jejímž tmavém obalu prosvítají jen modře tónované tváře obou hudebníků. A působí podobně chladným, až syntetickým dojmem jako beaty, na které se ve své tvorbě soustředí. Ty se jim daří umně dávat do kontrastu s vřelými melodiemi, jež mají základ v soulu, a maximálně se v nich soustředit na prožitek. I když Majid Jordan v několika skladbách (My Love, Something about You) ještě spoléhají na Drakovu pomoc, zaujmout dokážou i samostatně. Ať už neodolatelným funkovým základem ve skladbě Day and Night, nebo nečekaným tanečním odpichem Shake Shake Shake, která v sobě ve vší té plastovosti, syntetice a drum’n’bassové rytmizaci skrývá vitální a živelný odkaz do časů, kdy soulová hudba plnila sály. Škoda, že podobných vybočení ze současných zvukových standardů není na desce víc a Majid Jordan většinu času hlavně následují aktuální trendy „chytlavé divnosti“ v rámci mainstreamového popu. Přestože nejde o žádnou revoluci, povedlo se jim v tomto ohledu dát dohromady solidní vzorník práce.

    Honza Vedral

    text

     
     

    1. Learn from Each Other

    2. Make It Work

    3. My Love

    4. Small Talk

    5. Pacifico

    6. Shake Shake Shake

    7. Love Is Always There

    8. Warm

    9. Something about You

    10. Day and Night

    11. King City

    12. Every Step Every Way

     
     
     
     

    9

    recenze

    4

  • zpet

    Elton John

    Wonderful
    Crazy Night

     

    Looking Up

    Zpívat jako Jágr

    Elton John se vrátil ke kořenům, ale nepřekročil svůj standard.

    Musí se nechat, že název evokuje velkou jízdu. Jako kdyby si chtěl sir ještě jednou pořádně zatrsat a „užít mejdlo do plnejch“. Dokonce sliboval, že se na novince vrátí ke zvuku ze sedmdesátých let, tedy říznějšímu rock‘n‘rollu. To se povedlo možná tak v úvodu alba a u vynikajícího singlu Looking Up, ale jsou to spíš fíkové listy zakrývající – v rámci popu ovšem stále nadprůměrnou – rutinu zbývajících skladeb.

    Album se nese ve středním, až svižném tempu, což je skvělá zpráva odbourávající obavy, že se Elton John dávno rozmělnil ve filmových baladách a blížící se turné bude uspávání hadů. Nebude. Jenže zároveň se při poslechu není moc čeho chytnout. Wonderful Crazy Night nenabízí žádné hity, které by dokázaly překročit rámec očekávání jeho běžných fanoušků. Neobsahuje ale bohužel ani ty emotivně silné balady, které umí jako málokdo. Elton John je v kondici, zpívá skvěle, jeho kapela šlape, ale radost z nové studiovky po deseti letech kazí minimum vzrušení. Poslouchat Wonderful Crazy Night je zkrátka jako sledovat Jágrovy Panthers bez gólů.

    Jarda Konáš

    text

     
     

    1. Wonderful Crazy Night

    2. In the Name of You

    3. Claw Hammer

    4. Blue Wonderful

    5. I‘ve Got 2 Wings

    6. A Good Heart

    7. Looking Up

    8. Guilty Pleasure

    9. Tambourine

    10. The Open Chord

     
     
     
     

    9

    recenze

    5

  • zpet

    SHEARWATER

    Jet Plane and Oxbow

     

    Quiet Americans

    Tah na branku

    Dříve introvertní kapela na velkolepé novince klepe na dveře stadionů.

    Projekt Shearwater z amerického Texasu vznikl
    v roce 1999 jako bokovka Jonathana Meiburga 
    a Willa Sheffeho z tehdy slibně rozjetých Okkervil River, k nimž v začátcích kariéry neměl žánrově daleko. Jižanské kořeny do rukopisu skupiny vnesly prvky alternativní country i folkové tradice a tehdejší sestava, ve které dominovaly akustické nástroje včetně houslí, působila jako osobitý, i když
    poměrně subtilní indie šraml. S přibývajícími alby na kontě Shearwater svůj styl obohatili, otřeli se o dechovou muzikou ovlivněný trend skupin jako Beirut a získali širší posluchačskou základnu. Předminulou deskou Animal Joy, s níž přesídlili do stáje Sub Popu, však skupina zahájila proces cílevědomého košatění a ještě masivnějšího zpřístupňování se.

    Na novince Shearwater v této transformaci došli zatím nejdál a představují se jako vyzrálá kapela, která cílí na publikum vyhledávající moderní kaleidoskopickou pop music. Jet Plane and Oxbow je vrstevnatá, od začátku až do konce promyšlená nahrávka, na níž vedle sebe v úzkém sepětí žijí výrazově pestré kytarové aranže, dynamické bicí z dílny perkusionisty a filmového skladatele Briana Reitzella (například Ztraceno v překladu nebo Smrt panen) s arzenálem vintage synťáků a Jonathanovými entuziastickými vokály. Díky rozvinutému smyslu pro detail se napříč nahrávkou něco děje. Shearweater se tak z nového materiálu podařilo vyždímat slušnou hromádku hitů, aniž by se opírali o klasické refrénovité postupy a jiné berličky. Navzájem se jednotlivé skladby navíc dobře podporují, jelikož střední tempo dostalo prostoru tak akorát, aby převládající tah na branku zmírnilo připomenutím akustických kořenů. A další devizu představují texty, konceptuálně pojaté jako společenský apel na vlnách literárních odkazů a skrytých symbolů.

    Album Jet Plane and Oxbow provází nadšené reakce ze strany kritiky i fanoušků a není pochyb o tom, že Shearwater se zde představují na vrcholu sil. Tím spíš trochu zamrzí, že hrany i těch nejvýraznějších skladatelských postupů notně otupil rádiový šmirgl papír. Výsledek místy působí, jako kdyby Arcade Fire vyrazili do studia s Reflektor, na poslední chvíli si ale řekli, že chtějí znít jako U2 a propustili třetinu ansámblu. Zkrátka na půl cesty. Jonathan se přitom navzdory ne zcela lichotivé barvě hlasu opírá do epických pasáží skladeb s takovou vervou, jako kdyby mu za zády třískal ohňostroj a před ním šlapal do rytmu tisícihlavý dav. Pomyslné nůžky se tím nápadně rozevírají a uvnitř mlsného posluchače rychle začnou bobtnat nenaplněná očekávání.

    To však nic nemění na tom, že potenciál novinky z hlediska dalšího směřování skupiny je výjimečný a Jet Plane and Oxbow se s grácií zařadí mezi nejsilnější popové desky počátku letošního roku.

    Veronika Ondečková

    text

     
     

    1. Prime

    2. Quiet Americans

    3. A Long Time Away

    4. Backchannels

    5. Filaments

    6. Pale Kings

    7. Only Child

    8. Glass Bones

    9. Wildlife in America

    10. Radio Silence

    11. Stray Light at Clouds Hill

     
     
     
     

    9

    recenze

    6

  • zpet

    CHAIRLIFT

    MOTH

     

    Ch-Ching

    Ve vlastním stínu

    Chairlift posilují trend „divné“ pop music a nasazují si vysokou laťku.

    Nové album Chairlift média zařadila mezi nejočekávanější tituly počátku letošního roku hned, jak skupina ohlásila jeho vydání. Debut Does You Inspire You totiž brooklynský projekt vynesl na ostře sledované místo v čele pop music pro gurmány a s druhou deskou se zde usadil ještě pohodlněji díky zázemí, kterého se jim dostalo u vydavatelství Columbia. Přestože se Chairlift, jejichž jádro v současné době tvoří zpěvačka Caroline Polachek s kolegou Patrickem Wimberlym, rekordně rychle vypracovali na pozici, ze které by (obzvlášť po úspěchu singlu Bruises v reklamní kampani pro Apple) mohli snadno zasáhnout širší publikum, pořád se raději drží cesty, která se klikatí stranou hlavního proudu.

    Je radost pozorovat, jak si Chairlift počínají. Moth je nahrávka, kterou si ušili na míru a dokonale odráží symbiózu mezi ústřední autorskou dvojicí. Caroline překypuje songwriterským talentem, jemuž hranice domovského projektu začínají být malé. Pustila se po vlastní ose s alter egem Ramona Lisa, spolupracovala s r’n’b předákem Blood Orange a song si od ní vyžádala i samotná Beyoncé. Multi­instrumentalista Patrick Wemberly má zase čuch na aranže, díky nimž se Chairlift vzdalují unylým laptopovým polotovarům.

    Pokud v něčem Moth opravdu vyniká, pak je to převracení zažitých klišé jako volání parketu, vyznání lásky nebo síla pořádného chorusu. Všechny tyto stavební kameny, od kterých předem čekáte, že vám přivodí alergický záchvat, Chairlift rozbíjí neustálými překvápky a vychytávkami, díky nimž jsou o krok napřed a udržují posluchače ve střehu. Stačí vhodně umístěný synťák, hravá kytarová linka nebo Carolininy vokální kličky a přímočarý dance pop se posune do nevšedního kontextu. Podobně jako třeba v případě Kanaďanky Grimes, i když ta je z jiného divnotěsta.

    Polovinou úspěchu nejenom novinky, ale Chairlift jako takových je těžko zařaditelný zpěv. Nabízí se pro něj slova jako výrazově bohatý nebo nespoutaný. Ve skutečnosti však jde o geniálně zúročený handicap. Caroline je vlastníkem super křehkého, řezavého hlasu, který ve výškách ztrácí na síle a tahá za uši. Ale na místo toho, aby své slabiny skrývala, pouští se raději do hrátek bez pravidel a jemných falší, jaké slýcháte od spolubydlících ve sprše, když věří, že nikdo není doma. Někdy je to až na hraně. Ve většině případů, ale z tohoto přístupu těží. Tedy alespoň na albu.

    Chairlift si své třetí album produkovali sami. A navzdory tomu, že nahrávku uchopili bravurně, druhou polovinu tracklistu zapomněli zbavit plevele. Přinejmenším trio závěrečných skladeb je z kategorie nesmyslů, které své místo na čtyři roky připravované desce neobhájí. Deska trochu vaty ustojí, na Chairlift tím ale přece jen padá stín amatérů, kteří si nejsou stoprocentně jisti tím, co dělají.

    Veronika Ondečková

    text

     
     

    1. Look Up

    2. Polymorphing

    3. Romeo

    4. Ch-Ching

    5. Crying in Public

    6. Ottawa to Osaka

    7. Moth to the Flame

    8. Show U Off

    9. Unfinished Business

    10. No Such Thing as Illusion

     
     
     
     

    9

    recenze

    7

  • zpet

    PORCHES

    POOL

     

    Be Apart

    Dojezd extáze

    Druhá deska Porches je intimní a taneční zároveň. Jako cesta domů z divoké party.

    Pokud jste o Porches ještě neslyšeli, nenechte se zmást názvem. Nejde o další skandinávskou zpěvačku ani o partu analfabetických fanoušků motoristiky. Aaaron Maine pod tímto pseudonymem tvoří svébytný mix elektroniky a indie popu, v němž přeskakuje mezi žánry i náladami. S neuchopitelným temperamentem si vyhrál především na novince Pool. Nahrával ji doma v New Yorku a s mixováním mu pomáhal Chris Coady z uznávaných Beach House.

    Album zní, jako když se rozednívá, a vy si to po protančeném večírku vykračujete domů. Jste spokojený, ale zároveň introspektivně hodnotíte, jak jste zas vyváděl a co si budete ráno vyčítat. Stejně jako páteční party vás odpálí taneční extází (Be Apart), potom vykoupe v lázni melancholie (Even the Shadows) a nakonec znovu roztancuje v trochu jiném duchu (Shape). Jde o vzácný případ, kdy počin obsahuje nezanedbatelnou dávku energie a současně spoustu zasněnosti. Ačkoli v určitých momentech trochu překáží autotune efekt, Maine se pomazlil i s pěveckou stránkou, kterou navíc podkresluje vokál jeho přítelkyně Frankie Cosmos. Umělcova prvotina u Domino Records je pochopitelně dotaženější než tři roky stará debutová nahrávka, některé songy ale stále postrádají výraznou jiskru. Prozatím se Pool každopádně řadí k atmosférickým deskám, po kterých sáhnete při několika odlišných typech citového rozpoložení. Melancholie, nostalgie, nadšení… stačí si vybrat.

    Vojta Tkáč

    text

     
     

    1. Underwater

    2. Braid

    3. Be Apart

    4. Mood

    5. Hour

    6. Even the Shadow

    7. Pool

    8. Glow

    9. Car

    10. Shaver

    11. Shape

    12. Security

     
     
     
     

    9

    recenze

    8

  • zpet

    Kanye West

    The Life of Pablo

     

    Feedback

    Jak Kanye stvořil Kanyeho

    Někdy může i nedodělané dílo brát dech a působit impozantně.

    Skoro by se chtělo věřit tomu, že obyčejná, počtem znaků omezená recenze nové desky Kanyeho Westa je něco jako neslušnost s nedostatkem respektu. Ale je to taky jenom člověk, chodí na velkou a nelezou z něj diamanty posázené zlaté šišky, že ano? Kanye je egomaniak a arogantní blouznivec, který velmi často koketuje s myšlenkou, že je bůh sám nebo alespoň boží syn. Iluze implementovaná do názvu i kontentu jeho posledního alba, totiž že mezi ním a Pablem Picassem je zjevná paralela, je troufalá, ale na druhou stranu, kdo jiný by si ji mohl v dnešní době dovolit? Kanye je sice kretén, ale zároveň velký a rozmáchlý vizionář a jedna z největších žijících hudebních ikon. Pokud ovšem mystérium kolem názvu nejde ještě víc za roh a Kanye neměl na mysli drogového knížete Pabla Escobara. Kdo by po posledním futuristickém opusu z kosmické budoucnosti Yeezus čekal, že tenhle magor bude pokračovat v rapové revoluci, je mentálně impotentní chudinka bez špetky představivosti a fantazie. Už první uniklé tracky z The Life of Pablo naznačovaly směr, obsesi oldschoolem a rafinovaně záměrnou obyčejnost. A taky fakt, který se na adresu novinky a v různých kontextech ozývá často – že The Life of Pablo spíš než celistvý útvar působí jako nedodělané album, nekonzistentní útvar trpící sebestředností a ADHD. Kanye nanáší barvy a nálady jako rozmáchlý Picasso ve vrstvách, které se občas překrývají, ale velmi často je nechává vzdušné, nedotýkající se sebe navzájem, s prostorem mezi, který ale nepůsobí nepatřičně. Pocit chybějících komponentů je provokující a připouští variace vlastních interpretací. Ne, není v tom žádná velká filozofie. Je to možná první Westovo album, jež nemá ambici nesmyslných prohlášení nebo velkých konstrukcí, které by přeskupily polygony hiphopového světa. Kanye stvořil Kanyeho, protože mu tu Kanye chyběl a najednou, když se rozhlédne kolem, všude kolem jsou samí Kanyeové (I Love Kanye). Kanye se usadil. Stejně jako Picassa fascinovaly ženy jako múzy, jeho inspirací i prokletím je Kim a je posedlý rodinou, což promítá i do hudby. Jeho „velká témata“– klid, víra, láska, odpuštění, karma, rodičovství – se občas do tak povrchního obalu skoro nevejdou. Na druhou stranu si opakovaně klade otázku, kolik geniálních lidí v historii nebylo zároveň šílených (Feedback) a přiznává, že kreativita a výjimečnost má svoji odvrácenou, temnou tvář a platí se za ni daň. Je velkou, ve vzduchu visící otázkou, kolik z toho všeho nahodilého, přeházeného, zmateného a nedodělaného je koncept. Jako když pomatený narozeninový host přijde na garden party až potom, co je už naporcovaný dort a přípitky vypity. Navíc s dárkem z benzínky na poslední chvíli. Vadí nám to ale? Mělo by? Prostě i se všemi prohřešky etice, úskoky a záludnostmi, hnusnými autotune orgiemi, posedlostí lacinými gesty a přehrávanou zbožností jsme svědky něčeho neobyčejného. Sledujeme totiž reality show... v reálném čase, umělce, který se rodí jednou za padesát let, který žije svoje vzestupy a pády a hlavně si progresivně buduje svoji vlastní kreativní nesmrtelnost. A to je vzácný okamžik.

    Kay Buriánek

    text

     
     

    1. Ultra Light Beams (feat. Chance the Rapper, The-Dream, Mary J. Blige)

    2. Father Stretch My Hands Pt. 1 (feat. Kid Cudi and Desiigner)

    3. Father Stretch My Hands
    Pt. 2 (feat. Kid Cudi
    and Desiigner)

    4. Famous (feat. Rihanna and Swizz Beatz)

    5. Feedback

    6. Low Lights

    7. Highlights (feat. Young Thug)

    8. Freestyle

    9. I Miss the Old Kanye

    10. FML (feat. The Weeknd)

    11. Real Friends
    (feat. Ty Dolla $ign)

    12. Wolves (feat. Sia, Vic Mensa and Frank Ocean)

    13. Silver Surfer Intermission

    14. 30 Hours

    15. No More Parties in L.A.
    (feat. Kendrick Lamar)

    16. FACTS (Charlie Heat Version)

    17. Fade (feat. Post Malone and Ty Dolla $ign)

     
     

    9

    recenze

    9

 
×
Čtete:
2016/2
18. února 2016

Recenze úvod

4. února 2016

Duel

Emma Smetana

What I've Done

Recenze

SMS Recenze

Naživo

Vinyla 2015

Tvrdohlavě a bez kompromisů

Naživo

Mutemath

Černé plíce nedoceněných jedničkářů

Naživo

The Ecstasy of Saint Theresa

Dojemný návrat

Naživo

TWENTY ONE PILOTS

PARTY NA 110 procent

Naživo

Peter Hook

Jen tak se dotýkat z povzdálí

Naživo

Matěj Benko

Amatérismus hvězdných planet

Naživo

Vložte kočku

S malou pomocí přátel

Naživo

Therapy?

Zas a znova

Naživo

Three Days Grace

Mílý rock a děsná zima

Naživo

Slipknot

Totální smršť do lidí

Naživo

Ellie Goulding

Zábava až na konci

Kalendárium

Památné dny

Tipy

Kam vyrazit?

Tiráž

Tiráž

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.