Pětadvacet let po svém vzniku vyjela plzeňská Alice znovu na turné. Své největší hity ze všech tří desek hraje v původní sestavě v čele s Danem Bártou, který si k hlučným rockovým koncertům odběhl od křehčí jazzové Illustratosphere. „Je to čistý sentiment,“ říká v rozhovoru pro Headliner jeden z nejuznávanějších českých zpěváků. Jaký je pro něj návrat do mládí? A hodil by i dnes na truc Anděla do Vltavy?

Alice se vlastně nikdy oficiálně nerozpadla. Od roku 1997 ale koncertovala sporadicky a věhlasu konkurentky s jiným dívčím jménem, Lucie, nikdy nedosáhla. Jenomže možná právě proto, že skončila včas, si původem plzeňská parta zadělala v historii českého rocku na kultovní postavení. „Každý rok jsme si jednou dvakrát zahráli, takže to nebylo tak, že bychom teď repertoár viděli poprvé,“ vykládal Bárta dvanáct hodin po koncertu ve Zlíně, druhé z celkem dvanácti zastávek vzpomínkového 100/4 turné. Když rozhovor skončil, šel se učit. Držitel mnoha hudebních ocenění teď totiž v Ostravě studuje aplikovanou ekologii.

Jak zvládáte tahle rána?

V pohodě. Jestli se někdo těší, že chlastáme do pěti do rána, tak to je samozřejmě nonsens. Dáme si dvě piva a jdeme spát.

Už to není takový rokenrol jako v devadesátých letech?

Je to úplně jiné. Po pětadvaceti letech hraní, přemýšlení a života to snad ani nemůže být stejné.

V čem je největší rozdíl?

Turné je fyzicky náročná věc, takže koncerty jsou teď pro nás větší námaha. Zároveň je

Kdysi jsme se snažili lidi ohromit, teď už jim přicházíme znovu zahrát

Jedou v dodávce staré historky?

To spíš v šatně před hraním nebo v hospodě po koncertě, když se to uvolní. Je to takové stmelovací. V autě si říkáme novinky, které o sobě nevíme. Že ten dělá tohle, ten támhleto nebo že se Markéta konečně vdala.

Co pro vás dnes znamenají písničky Alice?

Některé mám rád víc, některé míň. Kromě první desky, která byla ohmatáváním všeho možného, je to všechno pravda ve smyslu upřímných přiznání. Snažil jsem se tehdy zpívat nejlíp, jak jsem uměl. Někdy se sám sobě divím, co mě napadlo. Je to jako prohlížet si svoje staré fotky.

ohromili, přicházíme znovu zahrát. Jediné, co se nemění, jsou noty a texty písniček. To spojuje starou dobu s tou dnešní a je důvodem, proč se postavit na pódium.

to menší divočina a větší klid. A naše hraní má jiný charakter. Tehdy jsme se snažili lidi ohromit, teď už jim s tím, čím jsme je kdysi

Dvakrát, třikrát za koncert mám sentimentální záchvat

Alici jsem věřil natolik, že jsem mezi druhou a třetí deskou odmítl lano do Wanastových Vjecý

stále dělám muziku a zároveň tehdejší hudba Alice má pořád co říct a je dnes na prahu nějaké legendy.

Není vám zpětně líto, že se tvůrčí kariéra Alice uzavřela třetí deskou už v roce 1997?

Není. Když jsme s Alicí psali písničky, nikdo jsme se neulívali. Ani jsme principiálně nepokukovali po nějakých výhodách či nevýhodách. V té době jsem tomu věřil natolik, že jsem mezi druhou a třetí deskou odmítl lano do Wanastových Vjecý. Mohl jsem se mít v uvozovkách líp, ale nikdy jsem to neošidil a z Alice odešel, až když jsem věděl, že to chci udělat. Nemyslím, že bych Alici něco dlužil nebo že by ta kapela komukoli něco dlužila. Prostě vybydlela svůj potenciál a dnes je tím, čím je. Kapelou, která má uvnitř sebe lidské vztahy natolik v pořádku, že může s radostí vyjet na turné.

Cítíte sentiment?

Dvakrát, třikrát za koncert mám sentimentální záchvat. Před pětadvaceti lety jsem si něco takového nepředstavoval. Sám pro sebe jsem rád, že jsem se toho dožil. Těší mě, že

normálně. Aspoň to předpokládám. Nemyslím si, že by teď Lucie chtěla koncertovat každý rok, ale to my také ne.

Mimochodem, nakolik důležitý byl pro Alici David Koller, producent první desky Yeah!?

Upřímně si myslím, že by se spousta věcí stala i bez něj. Také by se ale spousta věcí bez něj stát nemohla. David nás uvedl do způsobu natáčení ve studiu. Nejdůležitější bylo, že se mu naše první demo líbilo natolik, že se vůči nám zachoval jako skaut. Svým způsobem nás objevil, dal nám

To máte oproti takové Lucii nespornou výhodu.

Ale já bych neřekl, že by to v Lucii měli nějak výrazně jinak. Začali jako kamarádi a lidi, kteří spolu chtěli pracovat. Možná to byli větší profesionálové a víc věřili tomu, že udělají spoustu dobrých písniček, potěší spoustu lidí a vygenerují spoustu slávy a peněz. To se jim povedlo. Pak se vrátili v době, kdy se to mohlo otočit a všichni byli dospělí do té míry, že spolu fungovali

Nemělo cenu konkurovat Lucii, její muzika byla na naše poměry nesnesitelně vyměklá

když její muzika byla na naše poměry nesnesitelně vyměklá. V důsledku ale o žádnou konkurenci ani nejde. Není to jako v byznyse, kde jedna veliká firma získá obrat pět milionů dolarů a ostatní jdou do prdele. Je to prosté: Subjekt A se snaží zapsat co nejlíp. O to víc se snaží subjekt B. Když se na to zvenčí dívá subjekt C, zdá se mu, že subjekty A a B spolu soupeří. Ono to tak i je, ale nesoutěží mezi sebou v jednu chvíli. Jeden se nesnaží předjet druhého. Každý dělá to nejlepší, co umí, a rozhodnutí je na lidech.

Zároveň ale nejkratší vtip na světě je ten, že se potkají dva muzikanti a nikoho nepomlouvají.

To je samozřejmě pravda. Z čeho bychom žili, kdybychom nepomlouvali ostatní muzikanty? Jak by člověk získal nějakou integritu?

Brali jste pak Lucii jako velkou konkurenci?

V okamžiku, kdy jsme s Alicí hráli, byla Lucie mimo konkurenci. Byli starší, daleko slavnější, a navíc to byli Pražáci, čímž byli v rámci vertikály mimo soutěž. Pak ta vertikála byla obrácená – nemělo cenu konkurovat Lucii,

nějakou reflexi a vzal na šňůru s Lucií, což pro nás v tu chvíli znamenalo velký start.

Nosná a zajímavá věc na celém turné s Alicí je skutečně sentiment

Jaké to pro vás je, vracet se od jazzu s Illustratosphere k rocku s Alicí?

Chvílemi je mi to milé. Ale zazpívat kvartu v jazzu, bigbítu nebo v japonské lidové hudbě je stejné, pořád je to tatáž kvarta. Nějaký styl je mi šumák. Jediný rozdíl je, že jsem s jinýma klukama a zpívám jiné písničky. Je to mnohem prostší než si myslí ti, kteří se v tom hrabou, rozmatlávají a hledají za tím něco víc, než co tam je. Prostě někam přijedeme, pozveme pět set lidí, zahrajeme, poděkujeme, dáme si večeři a jdeme spát. Když to dobře dopadne, dáme si za to výplatu. To je celé.

Jak se tedy z rockera stane jazzman?

Na rozdíl od spisovatelství a výtvarnictví není hudba záležitost solitéra. Vždycky v ní jde o kolektiv, což má spoustu výhod. Jedna z nich je ta, že malíř sám se nemá o koho opřít a dobrý obraz musí namalovat sám. Kdežto zahrát si s někým je jeden z nejvyšších pocitů sounáležitosti, jaký znám. Současně se člověk musí vyrovnávat se slepými rameny povah jednotlivých muzikantů. V ideálních případech dochází ke konsenzu, v těch méně ideálních ke kompromisům. Já se spojuji s lidmi, se kterými si nějakým způsobem rozumím a chci s nimi tvořit hudbu vážně. Shodou okolností se někdy ukáže, že ten člověk hraje na elektrickou kytaru, jindy na flétnu a příště zase třeba na harfu. Všechny podoby muziky jsou jenom konečné důsledky spoluhraní. Spoluhráči tvoří zvuk a tvar, ke kterému se přidávám. Proto tvrdím, že ve skutečnosti styly neexistují, je to jenom taková srandovní taxonomie, aby

Vy jste ale prošel poměrně zajímavým vývojem...

Pořád jde o práci se dřevem. Člověk se může od tesařiny přes truhlařinu dostat až k řezbářství. Moje současná podoba je fili­gránštější, křehčí a nějakým způsobem ornamentálnější a formálně poučená. Obsahově je to ale dost podobné tomu, co jsem dělal na začátku devadesátých let s Alicí. Pořád hledám odpovědi na nějaké otázky. Umělecký kredit nespočívá ve stylu, ale v tom, že se nesnažím z někoho udělat blbce, ale vážně se zabývám tím, co si myslím. Když to řeknu úplně blbě, celá moje kariéra od rockového do současného zpěváka je posun od dob, kdy jsem to vůbec neuměl a nevěděl o tom, až do doby, kdy to už aspoň trochu umím. Rozhodně se to už ale neposune k nějaké opeře, na to nemám fyziologické schopnosti.

Hudba Alice byla živelnější, špinavější, vulgárnější. Nechybí vám to?

Lidi podobné konstrukce strašně rádi

se v tom lidi vyznali. Beruška nepotřebuje vědět, že je beruška. Jazz, rock nebo bigbít jsou umělotiny, které mě nezajímají.

poslouchají, ale všechno je mnohem jednodušší. Nehledě na to, že si takového hukotu užiji s JAR, je pro mě daleko zajímavější návrat do mládí. Nosná a zajímavá věc na celém turné s Alicí je skutečně sentiment. Nic hudebního v tom ani nehledám, nejsem blázen. Není to tak, že bych ztratil cestu a teď jsem si uvědomil, kde mám srdce.

Proto s Alicí neplánujete čtvrtou desku?

Přesně tak. Už máme všichni dost rozumu na to, abychom věděli, že dvanáct koncertů koncepci nezmění. Zázraky se nedějí a pohádky jsou pohádky. Věděli jsme, do čeho jdeme a že nejde o resuscitaci, ale o sentiment. O návrat k nějakému starému pocitu, dokud na to fyzicky máme a není to trapné.

Co je vlastně váš hudební grunt?

Každý muzikant má jenom jeden grunt a tím je rytmus. Žádný jiný grunt není. Vychází z toho, že člověk některé tóny za sebou slyší, a některé ne. Třeba ten chlápek (ukáže směrem k přehrávači, ze kterého zní čínská hudba) teď zpívá stupnice, které našince vůbec nenapadnou. Pak je také důležité, co se vám v mládí poštěstí slyšet kolem sebe. Z toho všeho si postavíte výrazivo a všechno ostatní je dodatečná racionalizace. Hudba je totiž jen převlečený čas. Odehrává se pravidelně. Jestli to někdo neví, nemůže být ani muzikant.

Co byste si v tomto „převlečeném čase“ chtěl ještě vyzkoušet?

Nějaký úplně zredukovaný styl. Na jedné

straně strašně jasně popový, na druhé sofistikovanější, ale abych do toho nedával moc not. Také bych si rád vyzkoušel, a věřím, že se mi to konečně podaří, zahrát si pro jinak mluvící publikum.

Děláte pro to něco?

Dobrá otázka. Vlastně moc ne, protože to není jen tak. Nemyslím na to, že bych objížděl polská rádia nebo se cpal do německé televize. Spíš bych si chtěl zahrát v nějakých klubech venku nebo tam zkusit vydat desku. Určitě se o to pokusíme s Robert Balzar Triem.

Co pro vás bylo v hudbě důležité před pětadvaceti lety a co je pro vás v hudbě důležité dnes?

Bude to znít strašně pateticky, ale ať si každý trhne nohou. Jsou jediné dva parametry, které mě v hudbě zajímají: pravda ve smyslu upřímnosti a krása coby zvládnutí nástroje a vytvoření atmosféry, která může někoho vzít s sebou. Nepředpokládám, že by mě to někdy zajímat přestalo.

Hodil byste i dnes Anděla do řeky?

Teď by mi za to asi ani nestál.

Nebylo to tehdy trochu hysterické?

Samozřejmě to bylo gesto. Ale směřoval jsem ho k sobě samému, protože jsem o něm veřejnost zpravil až několik let později. Nebyl u toho nikdo, kdo by to

zaznamenal. Nebylo to nic tak strašně trapného, jaké by to mohlo být. Dneska bych se už dokázal ovládnout, tehdy mi na tom mnohem víc záleželo.

Co vás vytočilo?

Cenu za zpěváka roku jsem dostával jak na běžícím pásu. V jednom roce mi ho dali i přesto, že jsem zrovna nenatočil žádnou desku. Na nějakém mejdanu se o to kdosi otřel, takže jsem měl nad čím přemýšlet. Zvažoval jsem, že napíšu akademii dopis, aby mě vyloučila z hlasování, že dál nechci soutěžit. Hudba není to, že se deset kokotů postaví do startovních bloků, pak běží a nejrychlejší z nich je nejlepší. V muzice se dá maximálně změřit, že někdo zahrál 789 not, z toho 777 bylo správně. To je ale samozřejmě blbost. Nakonec jsem si řekl, že nějaký dopis by byl idiotský.

Proč?

Protože bych své místo přepustil lidem, který jsou z definice horší. Navíc bych z něčeho udělal víc, než co to ve skutečnosti je. Byl jsem tehdy takový rozháranější a Anděl na dně Vltavy byl toho důsledek. Ale ta samotná akce byla vtipná. Nechal jsem si na mostě zastavit taxíkem, lehce ovíněn a v dobrém rozmaru jsem si sošku ještě jednou potěžkal a pak s ní švihl přes zábradlí, co to šlo.

Leží tam na dně dodnes?

Po těch povodních v roce 2002 už asi ne.

Je pro vás reflexe, která může být vyjádřená hudební cenou, důležitá?

To by to tady celé muselo být daleko pevnější. V okamžiku, kdy někdo poví, že tuhle cenu získává blbeček z Horní Vsi, máš

Chtěl bych rozumět tomu, jak se projevuje recesivní homozygot

abych říkal data nějakých historických událostí, a přitom nevěděl, co vlastně znamenají. Chtěl bych rozumět tomu, jak se projevuje recesivní homozygot.

Jak s tou informací naložíte?

Vyzkouší mě, dostanu za to známku, a díky té postoupím do dalšího semestru. A pak to zase postupně zapomenu, to je život (smích).

Tak mi povězte, jaké bylo poslední zkouškové na aplikované ekologii?

Ještě pořád probíhá. Zrovna dneska jsem se učil genetiku a mám sto chutí s tím praštit. Snáším to blbě, je to těžké a v mém věku tomu potřebuju už trochu rozumět, abych věděl, o čem mluvím. Už to není gympl,

radost, vožereš se a tak dál. Druhý den je to ještě fajn, ale za týden už o tom nevím. Jedu někam hrát, musím se soustředit na jiné věci a už to mám úplně u prdele. Je to fajn, ale jenom v tu chvíli. Není to ani cíl, ani důvod práce. Je to bezvadné do CV. Můžu napsat Němcům – chlapci, vydejte mi desku, jsem tady desetkrát zpěvák roku a mám doma šestnáct Andělů. To se hodí.

A co vaše pověstné vážky? Je nějaká, kterou byste vyfotil obzvlášť rád?

Představte si, že bych se vás zeptal na ženskou. Máte nějakou ženskou, se kterou byste chodil obzvlášť rád?

Já jsem docela spoko.

Tak já jsem taky spoko.