-
text Ondřej Bezr (iDNES.cz)
foto profimedia
Captain Beefheart
Muž, který rozkopl dveře
6
výročí
1
-
Loni v prosinci to bylo pět let, co umřel. A letos v lednu by mu bylo pětasedmdesát. Je to přitom celých čtyřiatřicet let, co vydal poslední řadové album. I po takové době ale zůstává Captain Beefheart buřičský. Pro někoho neposlouchatelný. A pro jiné neskonale inspirativní.
Čeština je nemilosrdná. Zatímco „beefheart“ může znít našemu uchu až libozvučně, v přeloženém „hovězím srdci“ jako by plesklo syrové krvavé maso na řeznický špalek. K „Hovězímu srdci“ má v tomto ohledu hudba Dona Vana Vlieta, jak znělo občanské jméno rodilého Kaliforňana, který byl stejnou měrou géniem i bláznem, rozhodně blíž než k „Beefheartovi“. Alespoň její většina.
S ksichtem pstruha
Ale zanechme jazykových meditací. Nebudeme tady vyprávět jeho životní příběh, ten si zájemce snadno dohledá. Snad jen ve
stručnosti připomeňme, že tenhle spolužák a v některých obdobích kámoš Franka Zappy na život a na smrt, začínal de facto jako ryzí bluesman, mísící venkovskou akustickou a městskou elektrifikovanou variantu blues. Stál u kořene hvězdné kariéry fenomenálního slidekytaristy Ry Coodera (album Safe As Milk, 1967); sám Beefheart byl pro blues výtečně hlasově disponován a obstojně hrál i na foukací harmoniku. Postupem času dospěl k prvnímu vrcholu svojí kariéry, pro mnohé tomu nejvyššímu, dvojalbu Trout Mask Replica (1969), na kterém s obnovenou kapelou The Magic Band doslova rozoral nejen bluesové, ale vlastně jakékoli tradiční hudební struktury. Nádavkem přidal dada texty.
6
výročí
2
-
Od roku 1981 už Captaina Beefhearta na pódiu ani v nahrávacím studiu nikdo neviděl
Surrealistický svět, ve kterém se pohyboval. Totální bizarnost, v níž ona pstruží maska, která zdobí na obalu dvojalba jeho obličej, je tím nejpřístupnějším. Postupné ředění potenciálu a příklon ke komerčnosti na
dalších deskách přivedl Beefhearta až k albu Bluejeans and Moonbeams (1974), které jeho fanoušci považují za absolutní dno Kapitánovy tvorby, totiž ryzí „popík“. I když je třeba z osobní zkušenosti dodat, že se najdou „ctitelé pokleslých žánrů“, kterým připadá tahle deska v kontextu Beefheartovy diskografie vlastně velmi zábavná a – opět použijme to přesně odpovídající slovo – bizarní, byť jen s opačným znaménkem. Nicméně sám tvůrce Bluejeans and Moonbeams prohlásil, že každý jeho majitel by měl zajít do prodejny, ve které desku koupil, a žádat nazpět své peníze...
6
výročí
3
-
Zpátky a ven
Až ke konci 70. let se Beefheart znovu vrátil na svoji avantgardistickou stopu a obklopil se novým Magic Bandem. Závěrečné tři desky s vyvrcholením v poslední Ice Cream for Crow (1981), na níž mj. hrál i kytarista Gary Lucas, jehož dobře známe z četného koncertování s různými projekty v Česku i ze spolupráce s našimi hudebníky (DG 307, Urfaust ad.), byly, jak se korektně říká, důstojnou tečkou. V tomto případě by ale přesnější byla definitivní rána do palice.
Po ní Captain Beefheart pomyslně spálil svoji ID kartu, ze šuplíku vytáhl tu starou, vedenou na jméno Don Van Vliet, do kolonky povolání si zapsal malíř a jako stálé bydliště poušť Mojave. A na rozdíl od mnoha jiných, které často vyláká i z nejhlubší nory vidina zázračného comebacku, už Captaina Beefhearta na pódiu ani v nahrávacím studiu nikdo neviděl. Zemřel po desetiletém boji s roztroušenou sklerózou. Čímž padla poslední naděje.
Chapadla
Jedna věc je samotná Beefheartova hudba, druhá jeho vliv na ostatní. Kdybychom dělali vývojový strom, jaký známe ze šlechtických rodokmenů nebo přírodovědných knih, zjistili bychom neuvěřitelný rozsah větví, ke kterým sahá stín mocného Kapitána. Stačí jen žánry, které tak či onak zasáhl – u jeho hesla na wikipedii v příslušné kolonce najdeme tyto: avant-garde rock, blues rock, experimental, free jazz, art rock, proto-punk, spoken word,
Muzikanti ho vzývají
jako modlu svobodomyslnosti. Ujištění, že všecko
je možné6
výročí
4
-
Důležitá je jen vize, idea, potřeba něco říct
Vlivy Beefhearta jsou na albu Toma Waitse nezpochybnitelné.
Tom Waits – Underground
psychedelic. A také představitelé těchto žánrů, ale nejen jich, vzývají Beefhearta jako modlu. Zpravidla jako modlu svobodomyslnosti. Ujištění, že všecko je možné. Že důležitá je vize, idea, potřeba něco říct, i kdyby to bylo jenom „a teď si z vás chvilku budu dělat srandu“. Serióznost při všem bláznovství a obrovský smysl pro humor při vší nepřeslechnutelné muzikalitě a perfekcionismu, to jsou další konstanty Kapitánova odkazu.
Že o něm s nadšením mluví jeho de facto generační souputníci, případně jen o málo mladší a stylově spříznění muzikanti, jako je (samozřejmě) Frank Zappa, The Residents, Pere Ubu, Devo, Fred Frith nebo Laurie Anderson, není zase nic tak divného. Stejně tak už k notně omšelým historkám hudebních dějin patří ta, že neseznámit na začátku 80. let novomanželka Kathleen Brennan Toma Waitse s Beefheartovými nahrávkami, možná by se tenhle věčný ožrala nikdy neodpíchl od svých barových (jistěže krásných) jazzfolkových balad k hudbě, kterou dělá dnes a se kterou
Daleko zábavnější paralely najdeme v (možná jen zdánlivě) odlehlých generacích a stylech. PJ Harvey ho poslouchala už jako malá holka. Joan Osborne se k němu dostala přes Garyho Lucase. Beck ho má na seznamu
začal na – i názvem hodně beefheartovském – albu Swordfishtrombones (1983).
6
výročí
5
-
Ani The Arcs nezapřou své vlivy.
The Arcs – Lake Superior
inspirovanou. V tomhle podivném a proměnlivém tělesu se objevovali muzikanti z Plastiků, Psích vojáků (včetně Filipa Topola) či OZW. A každý z jejich zřídkavých koncertů byl velkou událostí.
V undergroundu
Captain Beefheart a jeho přínos rocku bývá často srovnáván s přínosem saxofonisty Ornetta Colemana jazzu. Je pravda, že Beefheartova hudba je svým způsobem postavena na podobném principu jako Colemanův „vynález“, tedy free jazz. A Kapitánova hudba je dodnes, i po těch desítkách let, pro spoustu, klidně řekněme většinu, posluchačů nestravitelná, stejně jako většina Colemanových z kloubů vymknutých nahrávek.
Jeden podstatný rozdíl tu ale je. Zatímco z loni zemřelého Colemana si Amerika udělala „instituci“, univerzity mu udělovaly čestné doktoráty, města čestná občanství, a dostal dokonce Pulitzerovu cenu (je báječná představa, jak by se asi tvářili všichni ti ctihodní, předávající afroamerickému muzikantovi metály, kdyby skutečně slyšeli jeho hudbu a nečetli si o ní jen v doporučujících dobrozdáních), Captain Beefheart zůstal de facto v undergroundu.
I když vydával svoje potrhlé a v době vydání vesměs komerčně neúspěšné desky na velkých labelech, nikdy neměl na růžích ustláno a třel v podstatě bídu s nouzí. Jeho největším oceněním je ale spousta hudby, která by bez rozkopnutí dveří jeho nohou patrně nikdy nevznikla.
Česká beefheartovská stopa je mnohem mělčí. Není pochyb, že musela inspirovat leckteré undergroundové kapely v čele s Plastic People of the Universe, i průkopníky alternativního rocku jako Mikoláše Chadimu v některých jeho starších projektech. Rozhodně největším propagátorem Kapitánova díla byl ovšem na přelomu 80. a 90. let Zdeněk Hmyzák Novák (jinak Ženy a Činna), který za tím účelem sestavil kapelu Bad Beef Hat, jež hrála jak převzaté skladby Captaina Beefhearta, tak posléze vlastní tvorbu jím
svých největších oblíbenců. Jeho fanoušky jsou celí Red Hot Chili Peppers, ovšem jejich bývalý kytarista John Frusciante je do něj úplný fanatik, jak si lze ověřit z některých jeho naprosto magorských sólových desek. O Beafheartových vlivech na svoji tvorbu hovoří jedním hlasem Franz Ferdinand, Placebo, Jack White i LCD Soundsystem. Když si poslechnete loňskou desku vedlejšáku The Arcs kytaristy Dana Auerbacha z The Black Keys, jako byste slyšeli Beefhearta 21. století.
6
výročí
6
Předchozí článek:
Klub výjimečných
Další článek:
Vltava: Marx, Engels, Beatles