-
„Co děláš?“ křičel jsem na dědka před sebou, co tu svoji popelnici zašlápl uprostřed křižovatky, protože o ulici vedle dvakrát houkli policajti. Bum. Prásk. Nárazníky. Upadla mi značka. Do „toho rozhovoru, o kterém se nesmí mluvit“, zbývalo něco přes půl hodiny. K O areně nějakých dvacet minut. To se dá, rozdýchával jsem to a pomalu se rozjel, zatímco dědek mával, že všechno ok. Jasně. Jak pro koho. Šlo o rozhovor s Imagine Dragons. Kapelou, která je čerstvá a na vrcholu. Zamíchala světovými hitparádami a už několik týdnů dopředu tu má v největší hale v zemi vyprodáno. Všem novinářům u nás předem zrušila rozhovory. Ale pak viděla Headliner, nadchla se a slíbila, že nám natočí první zahraniční „obživlou“ titulku. Tedy když za ní přijedeme až do šatny. To se rozumí. Od našeho vydavatele Danyho Stejskala jsme měli jedinou instrukci: Nic se nesmí podělat. Jasně. Máme dvě kamery i kameramany, záložní mikrofony i diktafony. Co by se taky mohlo pokazit. Parkuju a sáhnu po tabletu. Mám pět minut k dobru. Ještě prolítnu otázky. Sakra! Dvě procenta baterky?! Uf. Horečně je přepisuju. O chvíli a pár bezpečnostních rámů později sedíme dole v šatně. Imagine Dragons jsou úplně v klidu. Popravdě, mají kocovinu. Ale ochotně pózují u bílé stěny, namačkaní mezi dvě topení, hned vedle záchodů. V nepravidelných intervalech do toho hučí klimatizace. Tlačím na kohout, aby ještě navíc nesyčela, zatímco Karel Buriánek režíruje tým i kapelu. Ale máme to. Neuvěřitelné. Za měsíc to budou dva roky, co jsme začali vydávat hudební časopis pro tablety a chytré telefony. A tohle je další krok.
Dělat Headliner je občas fakt zábava. Díky němu je to třeba poprvé, co nenadávám, když venku v mraze šroubuju upadlou značku. Přeju vám, abyste se na následujících stránkách taky dobře bavili.
Honza Vedral
P. S. A zarezervujte si 9. březen, slavíme v Malostranské besedě druhé narozeniny. Něco se chystá.
Tenkrát poprvé
editorial
1
1
Další článek:
Co se děje