-
text Martin Krušina (Stream.cz)
foto Marek Holoubek
Therapy?
6
rozhovor
1
-
Severoirští rockeři Therapy? jsou jednou z kapel, které kdysi v 90. letech vyletěly jako kometa, několik let se točily na MTV v áčkových rotacích a prodaly pár milionů desek a pak se za nimi zavřela voda. Před koncertem v pražském Rock Café jsme mluvili s frontmanem Andy Cairnsem. Třeba o tom, jaké to je, když se z kokainové hvězdy stane střízlivý dělník rokenrolu.
Drtivá většina kapel jako Therapy? se dávno rozpadla, v lepším případě se v 21. století s různým úspěchem pokoušely o comeback. Oni ale vydrželi dodnes, a to bez přestávky. Pořád poctivě vydávají desky, pořád zhruba dvakrát ročně vyrážejí na turné Evropou. Jen místo milionů desek jich prodají pár tisíc (nedávno s deskou Crooked Timber jak pominutí slavili prodej 30 000 kusů) a místo tisícových sálů objíždějí kluby pro pár set lidí.
Vy jste nedávno vydali desku s pořadovým číslem čtrnáct. Jak jsem se dočetl, utvořili jste irský národní rekord – čtrnáct desek ještě nikdy žádný irský interpret nevydal?
Je to pravda, taky jsem byl překvapený. Myslel jsem, že U2 nebo Van Morrison vydali víc, ale asi ne.
Na irském webu, kde to psali, vám lidi v diskuzi gratulovali a kroutili hlavou nad „takovou vytrvalostí“.
Asi prostě muziku pořád milujeme. Nikdy jsme si předem neříkali, udělejme pět super desek a pak se na to vybodneme. Nebo jako Rolling Stones: uděláme sto desek a budem hrát až do smrti. Vždycky řešíme jen jedno album dopředu. Vydáme desku, pak jedeme turné a pak si říkáme, máme chuť udělat
6
rozhovor
2
-
Teď už jsme asi starý a naše těla nám říkají, že tohle nejde dělat furt
další? A vždycky jsme měli. Asi je to taky tím, že na nás nikdo nevytváří tlak, vytváříme si ho jen my sami.
Pak tam ale taky někdo napsal: „Neuvěřitelný, že to přežili. V roce ´98 jsem s nima v tourbusu v Edinburghu absolvoval hned několik lajn koksu.“
Jo to asi bude pravda (smích). Zhruba do roku devadesát devět jsme jeli v jedný velký party. Pak jsme si ale nějak řekli, že jestli to chceme přežít, tak to budeme muset zastavit. Ale tak od devadesátého třetího jsme to měli fakt dost divoký. Teď už jsme asi starý a naše těla nám říkají, že tohle nejde dělat furt.
Po tak dlouhé době, nelezete si na nervy?
Ani ne, vyvinuli jsme si mechanismy, aby tyhle situace nenastávaly. Třeba teď: bubeník Neil tady vedle hraje Playstation
(bubeník Neil, který do kapely přišel „teprve“ před 13 lety a je tak za benjamínka, skutečně stojí opodál s kompem v ruce – protože Headlineru přepustil místo na kanapi), basák Michael šel na večeři, já se válím tady nebo na hotelu. Pak zahrajeme koncert, pojedeme busem na další štaci, budeme koukat na filmy na notebooku, pak se začekujeme do hotelu a tak dál. Jsme profíci, víme, co si můžeme dovolit.
To mi neříkejte, že za těch pětadvacet let a čtrnáct desek jste to nikdy nechtěli zabalit. Určitě jste měli nějakou krizi.
To jsme měli, v letech 2001–2002. Vydali jsme desku Shameless a utratili jsme za ni hromadu peněz. Dva měsíce jsme nahrávali v Seattlu u Jacka Endina (legendární producent spojený s labelem Sub Pop – nahrával rané desky Nirvany, Soundgarden, Mudhoney atd.). Tahle deska byla úplně jiná než
6
rozhovor
3
-
Když máte cíl, věci pak jdou snadněji
Já chci hrát hudbu podle svého gusta, dělat si desky, jak se mi zrovna zamane
Proč?
No asi si myslel, že na druhé straně plotu je tráva zelenější. On byl o něco mladší než my, jeho kamarádi mu vnukli do hlavy, proč se tahá s takovou kapelou jako Therapy?. My jsme tehdy opravdu vypadli z kurzu, že prý má navíc, a tak odešel. Upřímně řečeno, byla to ta nejlepší věc, jaká se nám mohla přihodit, našli jsme tady Neila (Neil pořád stojí s kompem v ruce a nad monitorem se lehce usměje).
Pojďme zpátky k vaší rekordní, poslední desce Disquiet. Předchozí dvě alba nebyla vůbec hitová, hodně drsných riffů, teď jste se zase vrátili k melodiím. Proč?
Máte pravdu, předchozí dvě desky byly víc experimentální. My většinou chceme měnit přístup na každém albu, a když jsme teď měli dvě po sobě dost podobná, přišel čas na změnu.
ostatní, chtěli jsme si udělat radost a nahrát klasickou bigbítovou desku tak nějak postaru, ale nikdo to nepobral. Fanouškům se to nelíbilo, tisk to sepsul, vyhodili nás z labelu, a ještě nás kvůli tomu opustit tehdejší bubeník Graham Hopkins.
Takže tohle album, díky kterému jste nadobro opustili mainstream – to byl záměr? Vy jste prostě showbyznysu naschvál ukázali prostředníček?
Ano, těch pár let nám bohatě stačilo. Já chci hrát hudbu podle svého gusta, dělat si desky, jak se mi zrovna zamane. A to i za cenu, že budu mít míň peněz. Tuhle oběť bylo lehké udělat.
Je pro vás pořád finančně důležité vydávat desky?
Vůbec ne. V devadesátých letech jsme prodali hromadu desek a dostali za to hromadu
To takhle máte předem vždycky rozmyšlené?
Jo. Vždycky než jdeme nahrávat, tak si musíme říct koncept. Když jsme dělali Troublegum (ono nejúspěšnější album z roku 1994, plné hitů a silných melodií), měli jsme v plánu udělat popovou desku. Když jsme dělali Suicide Pact – You First (krutohustá deska z roku 1999, která navždy ukončila komerční úspěch Therapy?), věděli jsme, že jdeme nahrát antipopovou desku. Když máte cíl, věci pak jdou snadněji.
6
rozhovor
4
-
peněz, které jsme ale zase rozfofrovali na turné. Platili jsme dvanáctičlennou crew, lítali jsme první třídou a spali v pětihvězdičkových hotelech. Teď už z desek nedostáváme skoro nic, tak si hodně věcí děláme sami. Místo v pětihvězdách bydlíme ve tříhvězdách, místo byznysem lítáme economy class nebo jezdíme busem. Možná to je důvod, proč tu pořád jsme. Znám hodně kapel, které pokles finančních příjmů přivedl k rozpadu.
Takže jste se dokázali uskromnit.
Máme dobrou průpravu, my jsme byli chudí kluci ze Severního Irska. Než uspělo Troublegum, tak jsme byli čtyři roky punková kapela, která se všude vozila dodávkou a neměla žádnou crew. Pak jsme sice vydělali velké peníze, ale protože máme tu zkušenost těch čtyř let, tak nám to nedělá žádné potíže.
No jo, ale tehdy vám bylo dvacet a teď je vám padesát.
Všechno to souvisí s tím divočením. Dneska už bych rozhodně nezvládl vypít na koncertě deset piv, pak se trmácet na další štaci a totéž opakovat další den. Takže dneska třeba nepiju nic.
Vůbec?
Jo, dneska vůbec. Samozřejmě, když třeba po koncertě máme volný den, tak si něco dám, nějaké pivo a možná trochu whisky a třeba půjdeme do nějakého klubu. Ale pak vím, že budu moct spát dvanáct hodin na hotelu a nestane se ze mě troska.
Místo v pětihvězdách bydlíme ve tříhvězdách, místo byznysem lítáme economy class nebo jezdíme busem
6
rozhovor
-
Trocha historie
Teď jsme v Rock Café před vaším koncertem – to je asi poslední pražský klub, ve kterém jste ještě nehráli. Když sem jezdíte tak často, máte na Prahu nějaké extra vzpomínky?
Můj nejoblíbenější koncert v Praze byl v roce devadesát pět s deskou Infernal Love – sice si nepamatuju jméno toho místa (Koncertní sál Kongresového centra), ale byl to fantastický prostor, bylo tam hodně lidí a bylo to hodně divoký. Pak v roce devadesát osm
s deskou Semi-Detached (v Paláci Akropolis – pozn. aut.), to bylo taky slušný.
Přichází manažer, vysoký postarší chlapík s šedivými vlasy až na záda, a nenápadně naznačuje, že rozhovor je po dvanácti minutách třeba ukončit. Takže se loučíme. Andy Cairns se s námi narychlo fotí, podepisuje desky a mizíme. Ale to nevadí. S pracovní morálkou Therapy? je pravděpodobné, že nejpozději do dvou, tří let je máme zase zpátky.
6
rozhovor
6
Předchozí článek:
Nejlepší hudební seriály
Další článek:
Halsey: Hudba pro mladé dospělé