Na facku

Primal Cream volají po progresu, ale dělají pravý opak.

Být fanouškem Primal Scream vždycky obnášelo velkou dávku flexibility. Ono totiž držet krok s kapelou, která v jednu chvíli rockové dějiny kříží s raveovým šílenstvím, aby si vzápětí hrála na Stouny a nakonec se vrhla do skličující dubové temnoty, není pro každého. Masivně úspěšná Screamadelica ale skotské partě prokypřila půdu pod nohama dost na to, aby se i její největší výstřelky setkaly se vzrušeným přijetím nebo alespoň respektem. Sada alb počínaje Screamadelicou a XTRMNTR konče vytvořila standard, ve kterém klíčovou roli sehrála svéhlavost a vyznávání extrémů. Mohli jste si být jisti, že pokud se Primal Scream zaměří na agresivní sound, budete si chtít při jejich poslechu rvát vlasy na hlavě, stejně jako, že z jejich psychedelických exkurzí nevede cesta zpět. Podobné atributy se dají vztáhnout i na novou řadovku, jenom ten standard bohužel upadá.

Frontman Bobby Gillespie označuje Chaosmosis jako „extatický depresivní realismus“. Možná se to nezdá, ale přeloženo do řeči běžného smrtelníka to znamená, že Primal Scream přichází s popovou deskou. Vzdor trendům Bobby jako většinový autor dává volný průchod své slabosti pro naivní melodie, bubblegumové odrhovačky a nablýskaný glamour pop. A vlastně by to mohlo být i docela fajn, kdyby svoje kýčovité choutky trochu zaobalil. Ale ne, on jako by na truc vybral ty nejlacinější podklady a nechal se jimi unášet odnikud nikam. Většina alba tak zní jako bizarní sebeparodie na úrovni karaoke a nic na tom nezmění ani kající se texty vyléčeného narkomana nebo charismatické hostování zpěvačky Sky Ferreira. Kontrast je tím markantnější, že Primal Scream coby někdejší elektrorockové ostrostřelce nepřesvědčivě připomínají songy jako When the Blackout Meets the Fallou a nechybí taky četné reminiscence Screamadeliky. Samostatnou kapitolou je pak absence větší soudržnosti. Endemické zařazení křehké folkové balady mezi záplavu synťáků je jenom příklad za všechny.

Jak mám Primal Scream ráda, tak za tuhle desku by si měl dát Bobby výchovnou facku. Obzvlášť po tom, co některé kolegy obviňuje ze zkostnatělosti a neustálý progres přijal za svoje motto.

1. Trippin’ on Your Love

2. (Feeling Like A) Demon Again

3. I Can Change

4. 100% Or Nothing

5. Private Wars

6. Where the Light Gets In

7. When the Blackout Meets the Fallout

8. Carnival of Fools

9. Golden Rope

10. Autumn In Paradise

Rock‘n‘roll, to není pr…

Prague Conspiracy se na druhé desce nevymotali z festivalové rutiny.

Jak víme z proslavené písně Krucipüsku, dělat rock‘n‘roll je dřina. A pořádný rock‘n‘roll umění. Pražská čtveřice na novince servíruje svůj dobře známý, ale už trochu okoukaný zvuk. Nenáročný čtyřtaktový partyrock dominuje celé desce, což nemusí být nutně výtka – právě to je důvod, proč lidé na koncerty Prague Conspiracy chodí. Jenže rozklíčovat od sebe jednotlivé skladby nebo si nějakou vyloženě zapamatovat, je i na opakovaný poslech těžký úkol. Výslednému dojmu ale pomáhá střízlivá stopáž lehce přes půl hodiny.

Prague Conspiracy baví mejdanové kytary, které Inner Game vládnou, a ostatní hudební aspekty se jim možná až nespravedlivě podvolily. Cítit je to hodně na textech, které člověk nevnímá, dokud se na ně vyloženě nezačne soustředit. Nějaké instrumentální čepýření zde taky nehrozí. Ne že by na to jednotliví hudebníci neměli, jen by to rušilo dupavé tempo celé desky.

Problém je, že Prague Conspiracy na Inner Game nemají své největší opory – festivalové pódium a publikum. Ukazuje se, že král sice není úplně nahý, ale bez výše zmíněného minimálně pajdá na jednu nohu. Být zábavní na koncertě i na desce jsou dvě rozdílné věci a tady se bohužel kapela neodpoutala úplně od festivalového drajvu, který už do studia neprosákl. Není pochyb o tom, že naživo Konspiračky z nových skladeb udělají své koncertní „party anthems“, ale takhle studiově? Možná do auta, abyste za volantem neusnuli…

1. Stop!

2. Shoes

3. King Fool’s Crown

4. Running Out

5. Chains

6. Gravity

7. Drop the Fear

8. Times Like These

9. Tough Game

10. Wake Me Up

Co bolí, to přetančím

Může album fungovat jako terapie a zároveň bavit? Tentokrát s odřenýma ušima ano.

Dvě věci je třeba vypíchnout na začátku recenze. This Is What the Truth Feels Like je rozchodová deska. Sledované manželství s frontmanem Bush Gavinem Rossdalem krachlo a Gwen Stefani o tom chtěla udělat album, na němž by se podělila o smutek dnů dřívějších i radost příslibů budoucích. Druhá věc – chtěla tak učinit už před rokem a půl, ale první singly byly takový propadák, že vydání zastavila a začala škrtat, přehazovat, vyhazovat a skládat znovu.

Deska díky tomu působí trochu jako dům, který od prvního patra změnil architekta. Je lehce roztěkaná, zpěvaččiny oblíbené harajuku holky bude tesknění nad rozchodem sotva zajímat. V baladách je Stefani autorsky nezáživná, v rytmičtějších věcech zase vyšly naprázdno snahy proniknout do jiných žánrů a klouže se po jejich povrchu. Co ovšem klaplo na výbornou, je pop.

Jakmile dojde na mainstreamové kousky, Stefani stoprocentně a zároveň nenuceně baví, a to i přes únavnou textovou monotematičnost. Je to moderní, vzdušný elektropop, jehož poslech uteče jak lusknutí prsty. Velkou roli hraje i zpěvaččina kondice. Stefani totiž zpívá skvěle, citlivě, od předchozích nahrávek ubrala na filtrech i efektech a vystavuje na odiv hlas, kvůli kterému v antických bájích námořníci skákali toužebně do moře. Na konci alba navíc čeká poklad v podobě písně Rare, o které si troufám tvrdit, že už nyní jde o jednu z nejlepších skladeb, jaké nám letos angloamerický ženský pop nabídne.

Nechybělo moc a z novinky Gwen Stefani by byla průměrná deska. Stačily by k tomu dvě balady a jeden pokus o dancehall navíc. Takhle stále převažuje melodický taneční pop, který je ze Stefaniných úst radost poslouchat. I když furt brblá o rozchodu.

1. Misery

2. You‘re My Favorite

3. Where Would I Be?

4. Make Me Like You

5. Truth

6. Used to Love You

7. Send Me a Picture

8. Red Flag

9. Asking 4 It

10. Naughty

11. Me Without You

12. Rare

Osvěžení holčičího popu

Mladá naděje na debutu ukazuje, že i „popová diva“ může být víc než jen zpěvačka.

Holly Lapsley Fletcher je pouhých devatenáct let. Loni se umístila v prestižní anketě BBC Sound of 2015, letos si vysloužila třeba nominaci na NME Award za nejlepšího nového interpreta. Přestože se narodila v Anglii, část jejích předků pochází ze Skandinávie, i proto ten kroužek nad písmenem A v pseudonymu. Podle pobrukování v úvodní písni navíc působí jako vzdálená sestřenice islandských Sigur Rós. I jí to nejlépe sedne v intimních pasážích, na svém debutu toho ale nabízí mnohem víc.

Låpsley zkrátka není jen klasická zpěvačka. Stará se i o produkci a docela si rozumí se syntezátory. Její tvorba v sobě proto mísí něžný pop se špičkovým zpěvem a osmdesátkové disko s ráznými beaty. Prvotina Long Way Home je v pravém slova smyslu dlouhou cestou domů. Plná temných zákoutí, na které skrz stromy prosvítají paprsky slunce. Putování přechází z minimalistických uliček (rozumějte alternativa) ve frekventované třídy (rozumějte mainstream). Po celou dobu si ale udržuje svěží vzduch a pocit, že jste objevili novou trasu, kterou se v budoucnu rozhodně znovu vydáte. Jinými slovy, pokud pátráte po neokoukané a zajímavé trase, v hudbě Låpsley ji dostanete. S trochou nadsázky by se díky nebeskému pěveckému rozsahu dala blonďatá interpretka označit za novou Adele. Ovšem s velikou chutí experimentovat. Některé písně znějí, jako by ji za mikrofonem doprovázel mužský hlas – ve skutečnosti jde ale stále o její počítačově upravený vokál. Na tvorbě desky se mimo jiné podílel i Rodaidh McDonald, producent The xx nebo Savages. Multiinstrumentalistka, která chce věci dělat jinak? To je podle mě velmi příjemné osvěžení „holčičího popu“.

1. Heartless

2. Hurt Me

3. Falling Short

4. Cliff

5. Operator (He Doesn’t Call Me)

6. Painter

7. Tell Me the Truth

8. Station

9. Love Is Blind

10. Silverlake

11. Leap

12. Seven Months

Neodolatelné frajerství

Miles Kane s Alexem Turnerem jsou na druhé desce opět styloví i retro. A víc sexy než kdykoli předtím.

Dva nejlepší kamarádi z Anglie, dnes žijící v Los Angeles, a jejich vedlejší projekt, který v roce 2008 získal nominace na několik cen v čele s Mercury Prize. Nevinná přátelská kolaborace, z níž se stal pro mnohé fanoušky indie rocku kult. Frontman Arctic Monkeys Alex Turner a písničkář Miles Kane mají talentu i charisma na rozdávání a v případě nového alba tyto atributy využívají ještě lépe než posledně. Alex se od té doby stal pravou rock’n’rol­lovou hvězdou a Miles už není pouhým kumpánem do počtu, nýbrž playboyem nezávislé scény, kterého milují zástupy fanoušků.

Netvrdím, že je Everything You’ve Come to Expect jasným adeptem na nejlepší desku roku. Troufám si ale říct, že se jí málokterá letošní nahrávka může rovnat množstvím sexappealu a svůdnosti. Oba třicetiletí umělci potvrzují status předních skladatelů své generace. Jejich texty i melodie políbené sedmdesátkovým soft rockem vás donutí nasadit křivák i sluneční brýle a vyrazit na spontánní procházku městem. Při poslechu titulní skladby nebo pecky Miracle Aligner dostanete chuť zapálit si cigáro, ačkoli jste doteď v životě nekouřili. The Last Shadow Puppets, nerozluční přátele až za hrob, k sobě své posluchače přitahují skoro stejně silně jako sami sebe navzájem. Velkou zásluhu na tom opět má i kanadský skladatel Owen Pallett, jehož smyčcové aranže uslyšíte například v singlu Bad Habits. Díky podobným momentům dostává druhá řadovka atmosféru soundtracku pro retrofilm s rebelským svůdníkem Jamesem Deanem v hlavní roli. Kane s Turnerem navíc na novince působí asi nejupřímněji za svou kariéru. Od dob, kdy ti dva vypadali jako ucha a bráchové zároveň, se změnilo mnohé. K lepšímu.

1. Aviation

2. Miracle Aligner

3. Dracula Teeth

4. Everything You’ve Come to Expect

5. The Element of Surprise

6. Bad Habits

7. Sweet Dreams, TN

8. Used to Be My Girl

9. She Does the Woods

10. Pattern

11. The Dream Synopsis

Srdceryvně očisťující

Na novou desku britské písničkářky by šly vyplýtvat snad všechny pozitivní superlativy, co existují.

Birdy už dávno není to malé ptáčátko s rovnátky, které si podmanilo posluchače svou křehkou interpretací písně Skinny Love. Zpěvačka vyzrála do hudební polohy, která jí neuvěřitelně sluší. Album Beautiful Lies se sice oprostilo od vzletných a pohodovějších skladeb, které obsahoval tři roky starý předchůdce Fire Within, ale balady na novince mají slušivý zvuk, pestré aranžmá, bravurní nepodlézavé melodie a především duši, takže jim melancholická nálada nijak neškodí.

Na desce je čtrnáct skladeb, na de luxe verzi ještě čtyři další (plus akustická verze hitu Wings). Při takovém počtu by se obyčejně vkradla myšlenka, že tak velké množství nového materiálu zkrátka nemůže obstát a udržet posluchačovu pozornost. Jenže každá písnička je solidní a svébytná a o žádné nejde říct, že by byla nudná či špatná. Některé jsou hitovější, jiné zase prostší.

Birdy umí být popově přímočará, ale nedělá jí problém ubrat, být zasněná, intimní, pocitová i trochu éterická. Není divu, že bývá často přirovnávána ke své ostrovní kolegyni Adele. Obě totiž mají schopnost psát neskutečně zdrcující skladby, které se zaryjí hluboko pod kůži a které dokážou rezonovat celým tělem. Zároveň je jejich tvorba svým způsobem i očisťující.

Birdy je nade vše hlavně autentická, nic nepředstírá a člověk jí věří vše, co zpívá. Když uvážíme, že je jí teprve devatenáct let, je očividné, že ji čeká skutečně zářná budoucnost. Skoro to svádí k pubertálnímu výlevu, že pokud za Beautiful Lies nedostane přinejmenším Brit Award, tak se svět točí špatným směrem.

1. Growing Pains

2. Shadow

3. Keeping Your Head Up

4. Deep End

5. Wild Horses

6. Lost It All

7. Silhouette

8. Lifted

9. Take My Heart

10. Hear Your Calling

11. Words

12. Save Yourself

13. Unbroken

14. Beautiful Lies

Kouzlo nenápadného

Belgická skupina stále umí příjemný pop s orchestrální hloubkou.

Vlastně se to zdá až zvláštní, ale Hooverphonic vydávají desky svědomitě s dvou až tříletými intervaly dvě dekády a stále mají co říct. Kadence, která spoustu kapel vyždíme, v případě In Wonderland vůbec není znát. Hudebníci míchají moderní postupy s jejich tradičním ruměncovým popem a převážně na začátku alba fanoušky ujistí, že jsou to stále staří dobří Hooverphonic. Úvodní In Wonderland je typický případ. Když pak v následující I Like the Way I Dance rozjedou smyčce a klávesy do rozměrů, kterým jsou tradiční kluby malé, vůbec to nepůsobí opulentně ani zbytečně zdobeně. Prostě staví vzdušné zámky pro panenky a je jen na vás, zda si budete hrát, či ne. Nikomu to nevnucují. Lehce vtíraví jsou snad jen v singlu Badaboum, který zní jak z reklamy na Renault.

Přesto jsou zajímavější skladby, kde se ke slovu dostane kytarovější poloha a mužské vokály. Hooverphonic v takových chvílích vzdávají zdvořilý hold britské indierockové scéně, dojde na koketování s elektroswingem i barový bluesrock. Ovšem s citem a nikdy neopustí hřiště, na kterém se cítí doma. Vždy jsou rozpoznatelní po pár taktech.

Je velká škoda, že In Wonderland nejspíše zapadne. V době vzniku této recenze šlo o nejprodávanější desku v Belgii, ovšem v okolních zemích kulhala někde mezi druhou a pátou desítkou a dále už to mizelo jako kruhy na hladině. Album je to sice nenápadné, ale zábavné, hravé a s výjimkou několika pomalejších skladeb bez slabého místa.

1. In Wonderland

2. I Like the Way I Dance

3. Badaboum

4. Cocaine Kids

5. Deep Forest

6. Thin Line

7. Hiding in a Song

8. Praise Be

9. God’s Gift

10. Moving

Srážky poletujících atomů

Díky perfekcionismu vznikla místo soundtracku emotivní a v mnoha směrech nová nahrávka.

Historický střihový dokument Marka Cousinse Atomic: Living in Dread and Promise vznikl pro BBC v loňském roce a rekapituluje studenou válku i katastrofy, jako byly ty v Černobylu či Fukušimě. Volba, aby jej hudbou opatřili právě Mogwai, byla více než šťastná, kapela nicméně její záznam následně ještě přepracovala, skladbám dala inovovanou podobu a vše s odstupem nabídla jako své deváté album.

Tematika prý muzikanty oslovila a před nahráním dokonce navštívili i památník v Hirošimě. Jde také o první nahrávku bez kytaristy Johna Cummingse, který sestavu loni opustil. Melancholické, pečlivě vystavěné a mistrně vygradované kompozice jsou tak zároveň odpovědí na kritické hlasy, které mluvily o vyčerpání tvůrčí potence.

Smuteční pochody se střídají s něžnými plochami, plnými decentně použité elektroniky či smyčců a zdaleka nezůstávají jen u omletých post-rockových postupů v podobě gradace minimalistických motivů k finální bouři. Agresivity je tu pomálu, zasněné nálady a motivy vtahují posluchače do děje o to důrazněji.

Atomic je silná a na mnoha místech až majestátní nahrávka, kterou lze rozhodně řadit k tomu nejlepšímu, co Mogwai nahráli. Nebrání se euforii ani mrazivé intenzitě a už jen pouhé názvy skladeb, jako jsou Little Boy či Fat Man, při znalosti historie dávají znepokojující impuls. Nebo také důraznou výstrahu – i bez jinde prvoplánových protiválečných či antijaderných proklamací.

1. Ether

2. SCRAM

3. Bitterness Centrifuge

4. U-235

5. Pripyat

6. Weak Force

7. Little Boy

8. Are You a Dancer?

9. Tzar

10. Fat Man