-
text Antonín Kocábek
foto Johana Pošová, Jiří štarha
Beata Hlavenková
Překonala jsem strach hrát sama
9
rozhovor
1
-
Loni se podílela na albu pro děti Pišlické příběhy, začala spolupracovat s norským kolegou Andersem Aarumem a stále hraje i s Baromantikou, kde kromě Lenky Dusilové působí i její manžel Patrick Karpentski. Letos Beata Hlavenková vydala své třetí sólové album Scintilla a právě rozjíždí nový projekt, v němž chce i více zpívat.
Stíhá toho zjevně hodně, ale přesto působí až netypicky klidně a vyrovnaně. Povídali jsme si u ní doma: nedávno se přestěhovala kousek za Prahu, do domečku se zahradou. Vstoupíte dovnitř, okolo proběhnou její dva malí kluci a během dvou minut se v letu seznámíte i s celou rodinou.
Navzdory širokému záběru hudby, kterou dnes děláte, býváte stále označována za jazzovou klavíristku. Cítíte se tak ještě?
Už dlouho ne. V hudbě, které se dnes věnuji, jazzová improvizace nemá už příliš místo. Improvizuji samozřejmě v rámci dané skladby i formy, rozhodně to nikdy nehraji přesně podle notového zápisu, který tedy mám spíše v hlavě nebo v počítači. Ale z velké části
je to zkrátka předem komponovaná hudba. Zatímco formotvorným prvkem jazzu pro mě stále zůstává právě improvizace.
Kdy u vás k tomu přerodu či proměně došlo? Jazz bývá zvenčí vnímán jako ortodoxní žánr a málokdo z těch, kteří se mu věnují, má potřebu či chuť překračovat jeho hranice.
Jazz je svobodná hudba a je v něm hodně proudů. Zjednodušeně – já si to pro sebe dělím na radikální jazzmany, kteří hrají hlavně standardy a mají přetransponováno hodně sól. U těch se dá snadno vysledovat, kdo z nich poslouchal hodně Johna Coltranea a kdo zase Erika Dolphyho. A pak jsou právě ti, kteří rádi překračují hranice, namátkou třeba americká skladatelka Maria Schneider,
9
rozhovor
2
-
Ve dvanácti jsem začala hrát v kapele a skládat první pokusy.
která s chutí porušuje tradice, používá v bigbandu například hoboj, a je u ní slyšet zřetelně vliv klasické hudby. Třetí skupinou jsou ti, kteří se věnují volné improvizaci, přitahuje je sever a ten klasický jazz ani moc neumí – teď jsem se o tom hodně bavila v Oslu s Andersem Aarumem. V Norsku ta tradice není tak silná jako u nás nebo v USA.
Jak tomu bylo u vás?
U mě to byl výsledek hledání. Ve dvanácti jsem začala hrát v kapele a skládat první pokusy. Pak jsem ale šla studovat tu takzvaně artificiální hudbu na konzervatoř. Vlastně jen pro to, že jsem nebyla tak dobrá, abych
se mohla hlásit na klavír – za což jsem dnes nesmírně vděčná, že to tak dopadlo. Hlavně mamince, že to tak pěkně vymyslela. A už když jsem pak psala třeba skladbu pro smyčcové kvarteto nebo později i pro orchestr, jsem vnímala, že to, co mě přitahuje, se mi může splnit jen při hraní v kapele.
Co jste hráli?
Pop mě tolik nebavil, ale bavil mě fusion. Pat Metheny, Yellowjackets a další... Takže mi došlo, že si musím najít dobré muzikanty, kteří mě budou doprovázet. Když jsem pak jela studovat do Ameriky, tak jsem tam navštěvovala jazzovou kompozici a aranžování.
9
rozhovor
3
-
Cizí skladby mě nikdy příliš nebavily
Lenka Dusilová mě přivedla k psaní čistých písní a sama pochytila zálibu ve složitějších postupech
koncertů, které jsem kdy viděla. Bylo to ohromně silné, a on přitom za celou dobu neřekl jediné slovo. Hodně mě to inspirovalo a začala jsem tehdy i více skládat pro Baromantiku. Skvěle jsme se pak s Lenkou začaly doplňovat – ona mě přivedla k psaní čistých písní a ode mě zase naopak, myslím, pochytila zálibu ve složitějších postupech. A také jsem díky albu Theodoros překonala strach hrát sama.
Zahlcení?
Natáčeli jsme DVD s Baromantikou a pak jsme také s Petrem Ostrouchovem dělali album Zvon s Ivou Bittovou a najednou jsem si uvědomila, že potřebuji zpomalit, zklidnit a udělat něco, co bude jen stoprocentně moje. Tak vzniklo moje druhé, zcela instrumentální a jen klavírní album Theodoros. Hodně jsem tehdy poslouchala songwritery... já nemám moc ráda slovo písničkáře, protože to české slovo nevystihuje ten anglický termín. Takže jsem se zamilovala do Justina Vernona z Bon Iver nebo Sufjana Stevense. Nedávno jsem se na něj byla podívat v Edinburghu a byl to asi jeden z nejlepších
V čem bylo setkání s Lenkou zásadní?
Až když jsem nahrávala svou první desku Joy for Joel, která vznikla v Americe, s muzikanty, které jsem vždy obdivovala, třeba s trumpetistkou Ingrid Jensen nebo saxofonistou Richem Perrym, tak jsem si uvědomila, že když jsme o rok dříve s Lenkou spolupracovaly na albu Eternal Seekers, že je to přesně to, co mě baví. Že tam sice byla i improvizace, ale zároveň ty skladby byly i hodně prokomponované. Hodně jsem si třeba ve svých písních vyhrála s party pro klarinety. Ta cesta dál pak už logicky vedla k Baromantice, kde mě zase kluci naučili pracovat s Logicem (hudební software – pozn. autora) a otevřeli nové obzory. Zpětně to ale vedlo k určitému zahlcení.
Což je asi podstata celé mé cesty – že se cítím spíš více jako skladatel a aranžér. Jako pianistka taky, ale už ne tolik. Cizí skladby mě nikdy příliš nebavily. A když už jsem hrávala standardy, tak jsem si je vždy měla potřebu upravit. Zásadní je pro mě neustálá hudební komunikace s mým mužem Patrikem, od mých nápadů přes hudbu, kterou objevujeme, po aspekty zvuku, a taky setkání s Lenkou Dusilovou.
9
rozhovor
4
-
Opakovaně spolupracujete s hudebníky z různých žánrů. Jak moc se od nich necháváte ovlivňovat?
Určitě hodně a ráda. Když jsme začali dělat Baromantiku, tak Patrik s Vildou (kytarista Patrick Karpentski a klávesista Viliam Béreš – pozn. red.) pořád nosili nějakou hudbu a zasvěcovali nás hlavně do indie popu i folku. Patrik má navíc rád i taneční hudbu. Samozřejmě – tím, že se často setkávám s muzikanty, kteří jsou výrazné osobnosti, občas dojde k tomu, že na sebe ega naráží a člověk se pak má chuť na všechno vykašlat. Ale i to mi hodně pomohlo si vyjasnit přístup, najít si to svoje a utvrdit se v tom, co je důležité a co chci dělat sama za sebe.
Muzikanty ze všech koutů světa máte i na novém albu a na mnoha místech i nahrávka vznikala. Považujete se za kosmopolitní?
To si budu muset nejdřív vyřešit sama se sebou (smích). V době, kdy jsme s Patrikem studovali v Americe, což bylo v letech
Beata Hlavenková – Aprilios
9
rozhovor
5
-
Nechci muziku dělat jen pro pár tuzemských zasvěcenců
Viděla jsem mladé Amíky a pochopila, že jejich chování i nátura jsou mi naprosto vzdálené
a viděla ty mladé Amíky a pochopila, že to jejich chování i nátura jsou mi naprosto vzdálené. Že já jsem jiná. Že se mi nechce žebrat o Zelenou kartu. Bylo to rozhodnutí okamžiku a já na podobné momenty věřím. Snažím se poslouchat intuici. Přesto pak po návratu přišla krize, než jsem se zase po několika letech srovnala s místní realitou, sehnala pracovní kontakty a podobně. Další uzemnění a uvědomění kořenů pak přišlo s dětmi. Ale pořád mám potřebu „vyjíždět“ a spolupracovat s lidmi ze zahraničí, jako je teď třeba norská sekce. Což souvisí i s tím, že je to možnost, jak muziku nedělat jen pro pár tuzemských zasvěcenců.
2001–2004, jsem snila o tom, že budu dál žít v New Yorku. Jenže po skončení University of Massachusetts jsme se dostali na školu v New Jersey, což bylo jen kousek, dvacet minut z Manhattanu, kde jsme chtěli studovat nástroje, ale došly nám peníze. A zrovna tam zemřel šéf katedry a nevěděli jsme, kdy dostaneme stipendium. A tehdy se mi ten sen trochu rozplynul – i když jsem tehdy vůbec necítila potřebu se vracet. Najednou jsem seděla na lavičce v Amherst
s Evanem seznámili, když přišel na koncert Zvonu s Janáčkovou filharmonií v Ostravě s Ivou Bittovou. Já jsem tam hrála ve skladbě V černém, kterou jsem aranžovala na desku. Evan s Gyanem Rileym s Ivou jeli celé turné, druhý den hráli v Polsku, ale přesto jsme večer v hotelu poseděli a bavili se o muzice. Přesně takové momenty jsou pro další spolupráci důležité – už tehdy tam nezávazně padlo, že bychom spolu mohli něco udělat. Petr Ostrouchov pak Evanovi posílal některé desky, které vydal na Animal Music, a mimo jiné i Theodoros. Když jsem pak připravovala Scintillu, bylo mi jasné, že ji nechci dělat jen ve dvou. Přes Anderse Aaruma jsem se seznámila s jeho ženou Julií Dahle Aagård, která byla moc milá a nakonec napsala krásný text v norském dialektu, který i zazpívala, a Anders se zas dohodl s fantastickým perkusionistou Kennethem Ekornesem. Ten teď s námi bude hrát i na
Je těžké získat na desku osobnosti formátu Evana Ziporyna?
Pokud jde třeba o producenty, tak je to hlavně musí bavit – tolik peněz, aby to dělali jen kvůli nim, tady asi nikdo nemá. A v mém případě to bylo tak, že jsme se
9
rozhovor
6
-
Beata Hlavenková – Infancy
podporuje své hudebníky – mnohým třeba platí i náklady při výjezdech do zahraničí. Celkem bychom měli odehrát v Norsku deset koncertů.
Budou se Scintillou i koncerty v Čechách nebo jinde?
To je hodně otázka peněz, protože Anders i Kenneth mají své honoráře plus letenky a další náklady. Ale ráda bych příští rok s tímto projektem udělala malé turné u nás a pak také máme v plánu oslovit některé festivaly.
Na nahrávku jste získala grantovou podporu z Islandu, Lichtenštejnska i Norska. Bylo těžké na ni dosáhnout?
To je takzvaný EHP fond, ve kterém Norové dávají asi 95 %, ale je to prezentováno jako podpora všech tří zemí. Je to podpora takzvanému „živému umění“ a u nás ji dostala celá řada subjektů, třeba Bohemia Jazz Fest, Národní galerie a další. Já jsem ale asi byla jediná, kdo to dostal jako fyzická osoba. Je s tím spojena spousta byrokratických úkonů, které jsou pro mě cizím jazykem, ale paní z komise mi s tím hodně pomáhají a jsou velmi vstřícné.
Album Scintilla bylo inspirováno knihou Temná noc duše Thomase Moora. Kde jste k ní přišla?
To si náhodou pamatuju úplně přesně: půjčila mi ji sestra ženy Petra Ostrouchova. Knihy zabývající se psychologií, různými formami psychoterapie a tím, čemu se říká duše, mě
Ještě než album vyšlo, koncertovala jste s ním nejprve v Norsku. Proč?
To bylo kvůli grantové podpoře. Ten projekt byl schválen na turné v letech 2015 a 2016, teď zrovna žádáme, abychom ho mohli prodloužit ještě do roku 2017. Loni v září jsme v Norsku odehráli první koncert a letos v únoru další tři. Norská vláda tak
koncertech, takže naživo to budeme prezentovat ve třech – z toho mám velkou radost. Je to hodně vytížený muzikant a dost slavný hlavně ve světě world music, protože asi patnáct let hrál s Mari Boine. Trumpetistka Ingrid Jensen se mi zas ozvala, když hrála v Praze, s Justinem Lavashem se známe léta a Petr Ostrouchov mi ještě navrhl kromě Evana Ziporyna i cellistu Jiřího Bártu. Všichni se už s mou hudbou setkali, myslím, že všechny to zajímalo, protože jinak by to nedělali. Někdo za hostování nechtěl nic, jinde to byly velmi přátelské ceny. Všechno to do sebe zapadlo.
9
rozhovor
7
-
vždy hodně zajímaly a ona mi ji přinesla, že si ji musím přečíst, že je vážně dobrá. A byla. Pomohla mi si některé věci ujasnit a právě samo slovo Scintilla, které znamená jiskra, ve mně doslova zarezonovalo. Najednou jsem měla téma a z něj i koncept. Je to ta jiskra, devět skladeb, devět písmen, každá skladba začíná počátečním písmenem z toho slova. A samotné skladby pojednávají právě o tom, co mi dává jiskru do života.
Showcase 2015 – Beata Hlavenková
Nové skladby pojednávají o tom, co mi dává jiskru do života.
9
rozhovor
8
-
Beata Hlavenková
Má ten projekt nějaký vliv na vaši účast v Baromantice?
Určitě ne, se Scintillou to bude jen pár koncertů. Navíc nevím, kdy a jestli vůbec dojde s Baromantikou na další desku. Lenka
Dusilová se teď sama i po zkušenostech s divadlem představuje sólově, kdy i hraje takový průřez svým repertoárem. Zatímco Baromantika je finančně náročnější a jde o jiný repertoár i větší koncerty. Nějaké jsou naplánované na podzim, kam jsme přizvali i hosty. Ale teď mám i svůj nový projekt.S kým?
Vytvořila jsem novou kapelu, trio, se kterým bych chtěla koncertovat hlavně u nás a na Slovensku. Hraje tam se mnou Marián Slávka, jinak bubeník Longital a Talent Transport, a pak také Lukáš Duchovič, který hraje na kytaru a používá elektroniku. Už loni jsem napsala asi deset nových písniček, zpívaných, kde se vracím ke svým slovenským kořenům, protože můj táta je z Piešťan. Lenka Dusilová mi přivezla knihu, kde jsem si našla krásný text od Martina Vedeje a začala s ním spolupracovat. Je sám kytarista, hodně s ním teď komunikuju po mailu a píše mi texty na tělo. Vždy mu přesně popisuji pocity, o čem bych ráda zpívala, a on mi pak napíše text, na který já pak teprve píšu muziku. S tímhle triem už jsme měli jedno soustředění loni a teď připravujeme repertoár.
S Mariánem jste se potkali při společných koncertech Longital s Baromantikou?
Ano. Je pro mě hodně důležité, že má stejný
background jako já. Vychází z jazzu, ale zároveň poslouchá i hodně hudby z jiných žánrů, alternativní i popové. A hraje i dobře na piano a zpívá!
Jen ještě nemáme název, pod kterým budeme vystupovat. Ale jeden kamarád už mi vymyslel, jak se bude jmenovat deska: Hlavenkolam. Je to hudebně v podobném duchu jako jsou skladby, které dělám pro Baromantiku, a odvážila jsem se i více zpívat. V tom mě hodně na poslední desce Baromantiky podporovala Lenka – takže si teď za to může sama.
9
rozhovor
9
Předchozí článek:
Videorama
Další článek:
Travis: Z hospody na Glastonbury