Hudební časopis zdarma ke stažení

App Store Google Play

Editorial

Editorial

Novinky

Co se děje

Ve studiu

5 otázek pro … Prago Union

Zaostřeno

Glastonbury

Největší festival vzbuzuje kontroverzi

Zaostřeno

Žánrové ceny Anděl

Důstojnější, ale haproval zvuk

Obrazem

Očičkem Nožičky

Headparáda

Redakční tipy

Zaostřeno

Čistý festival

Zaostřeno

Deftones

Už to bude...

Můj soundtrack

Michaela Doubravová

Anojsem řekla u Eda Sheerana

Čerstvé (z)boží

Cocaine Party

Bordel za všech okolností

Headliner

Bára Poláková

Fakt jsem vyjukaná?

Fenomén

Jednou a dost

TOP

Máš na to!

Rozhovor

The Offspring

Už nikam nespěcháme

TOP

WTF

9+1 klip, které vypadají jako apríl

Enface

Kygo

Od fotbalisty k dýdžejské superstar

Rozhovor

Indy

Ideální míra druhé puberty

Fenomén

Dancehall Queen

Jak se vrtí zadkem na reggae

Hlášky

Zakk Wylde

Hlavně nesmí dojít pivo

Story

Last Shadow Puppets

Vedlejšák nejlepších kámošů

Téma

14 andělských objevů

Rozhovor

Years  & Years

Oslavujeme skutečnou sexualitu

Headliner

Gwen Stefani

To album mi zachráilo život

Televize

Videorama

Rozhovor

Beata Hlavenková

  • text Antonín Kocábek

    foto Johana Pošová, Jiří štarha

    Beata Hlavenková

    Překonala jsem strach hrát sama

     

    9

     

    rozhovor

    1

  • Loni se podílela na albu pro děti Pišlické příběhy, začala spolupracovat s norským kolegou Andersem Aarumem a stále hraje i s Baromantikou, kde kromě Lenky Dusilové působí i její manžel Patrick Karpentski. Letos Beata Hlavenková vydala své třetí sólové album Scintilla a právě rozjíždí nový projekt, v němž chce i více zpívat.

    Stíhá toho zjevně hodně, ale přesto působí až netypicky klidně a vyrovnaně. Povídali jsme si u ní doma: nedávno se přestěhovala kousek za Prahu, do domečku se zahradou. Vstoupíte dovnitř, okolo proběhnou její dva malí kluci a během dvou minut se v letu seznámíte i s celou rodinou.


    Navzdory širokému záběru hudby, kterou dnes děláte, býváte stále označována za jazzovou klavíristku. Cítíte se tak ještě?

    Už dlouho ne. V hudbě, které se dnes věnuji, jazzová improvizace nemá už příliš místo. Improvizuji samozřejmě v rámci dané skladby i formy, rozhodně to nikdy nehraji přesně podle notového zápisu, který tedy mám spíše v hlavě nebo v počítači. Ale z velké části

    je to zkrátka předem komponovaná hudba. Zatímco formotvorným prvkem jazzu pro mě stále zůstává právě improvizace.


    Kdy u vás k tomu přerodu či proměně došlo? Jazz bývá zvenčí vnímán jako ortodoxní žánr a málokdo z těch, kteří se mu věnují, má potřebu či chuť překračovat jeho hranice.

    Jazz je svobodná hudba a je v něm hodně proudů. Zjednodušeně – já si to pro sebe dělím na radikální jazzmany, kteří hrají hlavně standardy a mají přetransponováno hodně sól. U těch se dá snadno vysledovat, kdo z nich poslouchal hodně Johna Coltranea a kdo zase Erika Dolphyho. A pak jsou právě ti, kteří rádi překračují hranice, namátkou třeba americká skladatelka Maria Schneider,

     
     

    9

    rozhovor

    2

  • Ve dvanácti jsem začala hrát v kapele a skládat první pokusy.

    která s chutí porušuje tradice, používá v big­bandu například hoboj, a je u ní slyšet zřetelně vliv klasické hudby. Třetí skupinou jsou ti, kteří se věnují volné improvizaci, přitahuje je sever a ten klasický jazz ani moc neumí – teď jsem se o tom hodně bavila v Oslu s Andersem Aarumem. V Norsku ta tradice není tak silná jako u nás nebo v USA.

    Jak tomu bylo u vás?

    U mě to byl výsledek hledání. Ve dvanácti jsem začala hrát v kapele a skládat první pokusy. Pak jsem ale šla studovat tu takzvaně artificiální hudbu na konzervatoř. Vlastně jen pro to, že jsem nebyla tak dobrá, abych

    se mohla hlásit na klavír – za což jsem dnes nesmírně vděčná, že to tak dopadlo. Hlavně mamince, že to tak pěkně vymyslela. A už když jsem pak psala třeba skladbu pro smyčcové kvarteto nebo později i pro orchestr, jsem vnímala, že to, co mě přitahuje, se mi může splnit jen při hraní v kapele.


    Co jste hráli?

    Pop mě tolik nebavil, ale bavil mě fusion. Pat Metheny, Yellowjackets a další... Takže mi došlo, že si musím najít dobré muzikanty, kteří mě budou doprovázet. Když jsem pak jela studovat do Ameriky, tak jsem tam navštěvovala jazzovou kompozici a aranžování.

     
     

    9

    rozhovor

    3

  • Cizí skladby mě nikdy příliš nebavily

    Lenka Dusilová mě přivedla k psaní čistých písní a sama pochytila zálibu ve složitějších postupech

    koncertů, které jsem kdy viděla. Bylo to ohromně silné, a on přitom za celou dobu neřekl jediné slovo. Hodně mě to inspirovalo a začala jsem tehdy i více skládat pro Baromantiku. Skvěle jsme se pak s Lenkou začaly doplňovat – ona mě přivedla k psaní čistých písní a ode mě zase naopak, myslím, pochytila zálibu ve složitějších postupech. A také jsem díky albu Theodoros překonala strach hrát sama.

    Zahlcení?

    Natáčeli jsme DVD s Baromantikou a pak jsme také s Petrem Ostrouchovem dělali album Zvon s Ivou Bittovou a najednou jsem si uvědomila, že potřebuji zpomalit, zklidnit a udělat něco, co bude jen stoprocentně moje. Tak vzniklo moje druhé, zcela instrumentální a jen klavírní album Theodoros. Hodně jsem tehdy poslouchala songwritery... já nemám moc ráda slovo písničkáře, protože to české slovo nevystihuje ten anglický termín. Takže jsem se zamilovala do Justina Vernona z Bon Iver nebo Sufjana Stevense. Nedávno jsem se na něj byla podívat v Edinburghu a byl to asi jeden z nejlepších

    V čem bylo setkání s Lenkou zásadní?

    Až když jsem nahrávala svou první desku Joy for Joel, která vznikla v Americe, s muzikanty, které jsem vždy obdivovala, třeba s trumpetistkou Ingrid Jensen nebo saxofonistou Richem Perrym, tak jsem si uvědomila, že když jsme o rok dříve s Lenkou spolupracovaly na albu Eternal Seekers, že je to přesně to, co mě baví. Že tam sice byla i improvizace, ale zároveň ty skladby byly i hodně prokomponované. Hodně jsem si třeba ve svých písních vyhrála s party pro klarinety. Ta cesta dál pak už logicky vedla k Baromantice, kde mě zase kluci naučili pracovat s Logicem (hudební software – pozn. autora) a otevřeli nové obzory. Zpětně to ale vedlo k určitému zahlcení.

    Což je asi podstata celé mé cesty – že se cítím spíš více jako skladatel a aranžér. Jako pianistka taky, ale už ne tolik. Cizí skladby mě nikdy příliš nebavily. A když už jsem hrávala standardy, tak jsem si je vždy měla potřebu upravit. Zásadní je pro mě neustálá hudební komunikace s mým mužem Patrikem, od mých nápadů přes hudbu, kterou objevujeme, po aspekty zvuku, a taky setkání s Lenkou Dusilovou.

     
     

    9

    rozhovor

    4

  • Opakovaně spolupracujete s hudebníky z různých žánrů. Jak moc se od nich necháváte ovlivňovat?

    Určitě hodně a ráda. Když jsme začali dělat Baromantiku, tak Patrik s Vildou (kytarista Patrick Karpentski a klávesista Viliam Béreš – pozn. red.) pořád nosili nějakou hudbu a zasvěcovali nás hlavně do indie popu i folku. Patrik má navíc rád i taneční hudbu. Samozřejmě – tím, že se často setkávám s muzikanty, kteří jsou výrazné osobnosti, občas dojde k tomu, že na sebe ega naráží a člověk se pak má chuť na všechno vykašlat. Ale i to mi hodně pomohlo si vyjasnit přístup, najít si to svoje a utvrdit se v tom, co je důležité a co chci dělat sama za sebe.


    Muzikanty ze všech koutů světa máte i na novém albu a na mnoha místech i nahrávka vznikala. Považujete se za kosmopolitní?

    To si budu muset nejdřív vyřešit sama se sebou (smích). V době, kdy jsme s Patrikem studovali v Americe, což bylo v letech

     

    Beata Hlavenková – Aprilios

     
     
     
     
     
     
     

    9

    rozhovor

    5

  • Nechci muziku dělat jen pro pár tuzemských zasvěcenců

    Viděla jsem mladé Amíky a pochopila, že jejich chování i nátura jsou mi naprosto vzdálené

    a viděla ty mladé Amíky a pochopila, že to jejich chování i nátura jsou mi naprosto vzdálené. Že já jsem jiná. Že se mi nechce žebrat o Zelenou kartu. Bylo to rozhodnutí okamžiku a já na podobné momenty věřím. Snažím se poslouchat intuici. Přesto pak po návratu přišla krize, než jsem se zase po několika letech srovnala s místní realitou, sehnala pracovní kontakty a podobně. Další uzemnění a uvědomění kořenů pak přišlo s dětmi. Ale pořád mám potřebu „vyjíždět“ a spolupracovat s lidmi ze zahraničí, jako je teď třeba norská sekce. Což souvisí i s tím, že je to možnost, jak muziku nedělat jen pro pár tuzemských zasvěcenců.

    2001–2004, jsem snila o tom, že budu dál žít v New Yorku. Jenže po skončení University of Massachusetts jsme se dostali na školu v New Jersey, což bylo jen kousek, dvacet minut z Manhattanu, kde jsme chtěli studovat nástroje, ale došly nám peníze. A zrovna tam zemřel šéf katedry a nevěděli jsme, kdy dostaneme stipendium. A tehdy se mi ten sen trochu rozplynul – i když jsem tehdy vůbec necítila potřebu se vracet. Najednou jsem seděla na lavičce v Amherst

    s Evanem seznámili, když přišel na koncert Zvonu s Janáčkovou filharmonií v Ostravě s Ivou Bittovou. Já jsem tam hrála ve skladbě V černém, kterou jsem aranžovala na desku. Evan s Gyanem Rileym s Ivou jeli celé turné, druhý den hráli v Polsku, ale přesto jsme večer v hotelu poseděli a bavili se o muzice. Přesně takové momenty jsou pro další spolupráci důležité – už tehdy tam nezávazně padlo, že bychom spolu mohli něco udělat. Petr Ostrouchov pak Evanovi posílal některé desky, které vydal na Animal Music, a mimo jiné i Theodoros. Když jsem pak připravovala Scintillu, bylo mi jasné, že ji nechci dělat jen ve dvou. Přes Anderse Aaruma jsem se seznámila s jeho ženou Julií Dahle Aagård, která byla moc milá a nakonec napsala krásný text v norském dialektu, který i zazpívala, a Anders se zas dohodl s fantastickým perkusionistou Kennethem Ekornesem. Ten teď s námi bude hrát i na

    Je těžké získat na desku osobnosti formátu Evana Ziporyna?

    Pokud jde třeba o producenty, tak je to hlavně musí bavit – tolik peněz, aby to dělali jen kvůli nim, tady asi nikdo nemá. A v mém případě to bylo tak, že jsme se

     
     

    9

    rozhovor

    6

  •  

    Beata Hlavenková – Infancy

     

    podporuje své hudebníky – mnohým třeba platí i náklady při výjezdech do zahraničí. Celkem bychom měli odehrát v Norsku deset koncertů.


    Budou se Scintillou i koncerty v Čechách nebo jinde?

    To je hodně otázka peněz, protože Anders i Kenneth mají své honoráře plus letenky a další náklady. Ale ráda bych příští rok s tímto projektem udělala malé turné u nás a pak také máme v plánu oslovit některé festivaly.


    Na nahrávku jste získala grantovou podporu z Islandu, Lichtenštejnska i Norska. Bylo těžké na ni dosáhnout?

    To je takzvaný EHP fond, ve kterém Norové dávají asi 95 %, ale je to prezentováno jako podpora všech tří zemí. Je to podpora takzvanému „živému umění“ a u nás ji dostala celá řada subjektů, třeba Bohemia Jazz Fest, Národní galerie a další. Já jsem ale asi byla jediná, kdo to dostal jako fyzická osoba. Je s tím spojena spousta byrokratických úkonů, které jsou pro mě cizím jazykem, ale paní z komise mi s tím hodně pomáhají a jsou velmi vstřícné.


    Album Scintilla bylo inspirováno knihou Temná noc duše Thomase Moora. Kde jste k ní přišla?

    To si náhodou pamatuju úplně přesně: půjčila mi ji sestra ženy Petra Ostrouchova. Knihy zabývající se psychologií, různými formami psychoterapie a tím, čemu se říká duše, mě

    Ještě než album vyšlo, koncertovala jste s ním nejprve v Norsku. Proč?

    To bylo kvůli grantové podpoře. Ten projekt byl schválen na turné v letech 2015 a 2016, teď zrovna žádáme, abychom ho mohli prodloužit ještě do roku 2017. Loni v září jsme v Norsku odehráli první koncert a letos v únoru další tři. Norská vláda tak

    koncertech, takže naživo to budeme prezentovat ve třech – z toho mám velkou radost. Je to hodně vytížený muzikant a dost slavný hlavně ve světě world music, protože asi patnáct let hrál s Mari Boine. Trumpetistka Ingrid Jensen se mi zas ozvala, když hrála v Praze, s Justinem Lavashem se známe léta a Petr Ostrouchov mi ještě navrhl kromě Evana Ziporyna i cellistu Jiřího Bártu. Všichni se už s mou hudbou setkali, myslím, že všechny to zajímalo, protože jinak by to nedělali. Někdo za hostování nechtěl nic, jinde to byly velmi přátelské ceny. Všechno to do sebe zapadlo.

     
     

    9

    rozhovor

    7

  • vždy hodně zajímaly a ona mi ji přinesla, že si ji musím přečíst, že je vážně dobrá. A byla. Pomohla mi si některé věci ujasnit a právě samo slovo Scintilla, které znamená jiskra, ve mně doslova zarezonovalo. Najednou jsem měla téma a z něj i koncept. Je to ta jiskra, devět skladeb, devět písmen, každá skladba začíná počátečním písmenem z toho slova. A samotné skladby pojednávají právě o tom, co mi dává jiskru do života.

     

    Showcase 2015 – Beata Hlavenková

     
     
     
     
     

    Nové skladby pojednávají o tom, co mi dává jiskru do života.

     
     

    9

    rozhovor

    8

  •  

    Beata Hlavenková

    Pianistka, skladatelka a aranžérka. Po studiích na Janáčkově konzervatoři v Ostravě několik let studovala a koncertovala v USA, po návratu vznikl projekt S’aight a stejnojmenné album z roku 2004. Dál hrála s Jaromírem Honzákem a celou řadou dalších osobností jazzové scény. Zároveň od roku 2005 spolupracuje s Lenkou Dusilovou ve skupinách Eternal Seekers a Baromantika, ale podílela se i na nahrávkách či koncertech Věry Martinové, Toxique, Ondřeje Rumla, Katky Šarközi nebo Yvonne Sanchez. Vydala tři sólové desky, první byla nominována a druhá získala cenu Anděl v kategorii Jazz & blues. Kompozici i vyučuje – nejprve na Konzervatoři Jaroslava Ježka nebo později na New York University Praha a JAMU v Brně. Je autorkou hudby k filmu Rodina je základ státu.

     

    Má ten projekt nějaký vliv na vaši účast v Baromantice?

    Určitě ne, se Scintillou to bude jen pár koncertů. Navíc nevím, kdy a jestli vůbec dojde s Baromantikou na další desku. Lenka
    Dusilová se teď sama i po zkušenostech s divadlem představuje sólově, kdy i hraje takový průřez svým repertoárem. Zatímco Baromantika je finančně náročnější a jde o jiný repertoár i větší koncerty. Nějaké jsou naplánované na podzim, kam jsme přizvali i hosty. Ale teď mám i svůj nový projekt.


    S kým?

    Vytvořila jsem novou kapelu, trio, se kterým bych chtěla koncertovat hlavně u nás a na Slovensku. Hraje tam se mnou Marián Slávka, jinak bubeník Longital a Talent Transport, a pak také Lukáš Duchovič, který hraje na kytaru a používá elektroniku. Už loni jsem napsala asi deset nových písniček, zpívaných, kde se vracím ke svým slovenským kořenům, protože můj táta je z Piešťan. Lenka Dusilová mi přivezla knihu, kde jsem si našla krásný text od Martina Vedeje a začala s ním spolupracovat. Je sám kytarista, hodně s ním teď komunikuju po mailu a píše mi texty na tělo. Vždy mu přesně popisuji pocity, o čem bych ráda zpívala, a on mi pak napíše text, na který já pak teprve píšu muziku. S tímhle triem už jsme měli jedno soustředění loni a teď připravujeme repertoár.


    S Mariánem jste se potkali při společných koncertech Longital s Baromantikou?

    Ano. Je pro mě hodně důležité, že má stejný

    background jako já. Vychází z jazzu, ale zároveň poslouchá i hodně hudby z jiných žánrů, alternativní i popové. A hraje i dobře na piano a zpívá!

    Jen ještě nemáme název, pod kterým budeme vystupovat. Ale jeden kamarád už mi vymyslel, jak se bude jmenovat deska: Hlavenkolam. Je to hudebně v podobném duchu jako jsou skladby, které dělám pro Baromantiku, a odvážila jsem se i více zpívat. V tom mě hodně na poslední desce Baromantiky podporovala Lenka – takže si teď za to může sama.

     
     

    9

    rozhovor

    9

 
×
Čtete:
2016/4
Beata Hlavenková

Story

Travis

Z hospody na Glastonbury

Rozhovor

The Lumineers

První deska byla jako první rande

Songstory

Tata Bojs

Virtuální duet

Enface

Klyne

Ať lidí tančí

Rozhovor

Radimo

Rap naživo a lesní školka

Jackie Crash

Pop punkový trip na ostrovy

Rozhovor

Toy Dolls

Považovali nás za vtip

TOP

12 vzrušujících bokovek

Insider

Pavel Fuksa

Jak předat pocit z hudby

Kvíz

Headliner test

Retro

Brian Eno

Nejlépe placená práce pro zbabělce

Vizuál

David LaChapelle

Zkáza s krásou

Průvodce

Hard Rock Cafe

Jak Dylan spustil revoluci

Rozhovor

King Charles

Enface

Patrick Wolf

Divočení všežravého vlka

Ženský element

Kesha

Bláznivý a krásný život?

Heavy 1/2

Natvrdo

Heavy 2/2

Crossfaith

Hip Hop

Elementy ulice

Folk

Bez cancáku

Klasika

Teď vážně

Indie

Ty kytary!

Jazz a blues

Bluesbar

Alternativa 1/2

Kroky podzem

Alternativa 2/2

Josef Jindrák (Polí 5)

Ztraceno v překladu

EDM

MDMA

Mluvené slovo

Vyprávěj

Recenze měsíce

Pet Shop Boys

Super

Recenze

21. 4. 2016

Recenze

7. 4. 2016

Duel

Lucie Bílá

Hana

SMS REC

SMS Recenze

Naživo

Narozeniny Radia RockZone

Naživo

Lenka Dusilová

Naživo

Skepta

Naživo

Charles Aznavour

Naživo

Emma Smetana

Naživo

Mass

Božský Dyk a střípky hvězdného světa

Naživo

Trikot

Blízké setkání třetího druhu

Naživo

Mandrage

Diskopříběh z Plzně

Naživo

Adrian T. Bell

Koncert s nádechem luxusu

Kalendárium

Památné dny

Tipy

Kam vyrazit?

Tiráž

Tiráž

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.