V některých písních Lenky Dusilové by se člověk nejraději zacyklil tak, jako se cyklí její vokály v živě nahrávaných smyčkách, které na sebe vrství přímo na pódiu. Lenka Dusilová & Baromantika oslavily život trojicí koncertů v Ostravě, Brně a Praze.

text Šárka Hellerová

foto Jakub Macháček

Palác Akropolis, praha, 4. 4. 2016

Začátkem dubna svůj hudební večírek pořádaly v Paláci Akropolis. S každou další písničkou sílilo nadšení a potlesk publika. Těžko si představit člověka, který by z tohoto koncertu neodcházel o něco šťastnější, než přišel.

Slavilo se nejen největšími hity z baromantických desek, jako jsou Ptáci, Smiluje nebo Takafei, ale například i šestnáct let starou písní Tělo. Nebo „vzpomínkou na Davida Kollera... který ještě žije“, jak pravila Lenka Dusilová před písní Tichá-Černá, v níž Kollerův part zpíval od bicích Martin Novák. Klávesy v Baromantice patří Beatě Hlavenkové a Matěji Belkovi. Na strunné nástroje (kytaru, baskytaru a ukulele) hrál Patrick Karpentski. Všichni hrají božsky a s lehkostí.

Jednu z písní uvedla zpěvačka slovy, teď si trochu zalétáme. Uvědomila jsem si,

že i v tom tkví kouzlo její hudby. Pasáže, ve kterých si vychutnáváte poezii textu a přidáváte se ke zpěvu, střídají chvíle, v nichž Dusilová se svou skvělou kapelou divoce ulítne do vlastního světa. Do vlastních světů si lítá kdekdo, její kouzlo je v tom, že ulítne a vezme vás s sebou. To ji zpěvem opatrně doprovázejí jen ti pěvecky nejzdatnější v sále a ostatní se už jen nechají unášet hudbou.

Koncert neměl předkapelu ani hosty. Ani jedno nechybělo. Člověk se soustředil na vystoupení, za kterým přišel a jež mělo dynamiku i bez návštěv na pódiu. Nemělo ani hluchá místa. S výjimkou jednoho křiklouna (obligátní buranské „hobluj!“) nemělo ani upovídané publikum, které by v intimnějších pasážích rušilo. Zato měl ten večer energii, nadšení na pódiu i v publiku, emoce i nenápadný humor mezi písněmi.