Jak vypadá vnitřní souboj mezi snahou o udržení dětského publika, mezi snahou o vytvoření nového hraním „dospělejší“ tvorby, mezi touhou skládat a hrát opravdovou hudbu a mezi potřebou vydělat prachy? Jako pražský koncert Mandrage!

text Vojta Libich

foto Marek Holoubek

Forum Karlín rozhodně nebylo plné od začátku akce. Většinu fanoušků plzeňské formace předkapely očividně příliš nezajímaly. Popravdě je nemůžu vinit. Pokud jako návštěvník této akce přijímáte premisu, že headliner bude nejkomplexnějším a hudebně nejhlubším zážitkem, pak se asi od předskokanů těžko dá cokoli čekat. Paradoxně právě vystoupení prvního seskupení pod názvem Electric Lady bylo nejsvěžejším momentem celého večera. Tříčlenná kapela v čele s frontwoman sice trochu tápe mezi českým gympláckým funky a pokusem o kopírku Lennyho Kravitze, ale výsledek působil svižně a zábavně. Bohužel s posledními tóny Electric Lady dalo ten večer Forum Karlín sbohem i poslední špetce rokenrolu. Pokud měla totiž před lety kapela Animé ambice

znít zajímavě a pouštět se do vod mimo střední proud, rozhodně je tímto koncertem nepotvrdila. Jako kdyby se jejich tvorba adaptovala na kapelu, jíž předskakují. Škoda.

Čekal jsem, že složení publika se trochu promění se začátkem Mandrage. Ono však pouze nabobtnalo. Demograficky se pořád jednalo o náctileté dívky, náctileté chlapce a pak neidentifikovatelnou skupinu lidí, u nichž člověk nedokázal rozlišit, kde se ještě jedná o rodiny s dětmi a kde už o rozvedené třicátnice a čtyřicátnice, které se chtějí s kolegyňkami z práce zhoupnout do rytmu Františkových Lázní. Na mysli se mi, neznámo proč, usadil živý obraz otylého mongoloida Michala Davida. Ten bohužel nezmizel, protože hned jak Mandrage spustili první song, nemohl jsem se ubránit

Forum Karlín,

Praha, 23. 3. 2016

paralele právě s tímto normalizačním idolem. Aranže písní, celková atmosféra, texty (ach ano, Mandrage, co ty texty?) a bohužel i hlasový projev zpěváka Víta Starého, to vše evokovalo davidovskou estetiku víc, než aby se to dalo považovat i za špatnou recesi. Co se ale rozhodně pódiové prezentaci Mandrage nedá upřít, je efektní a profesionálně zvládnutá koncertní produkce a pódiová show. Konstrukce, na níž část kapely vystupuje, kostýmy, výzdoba, geniálně promyšlená světelná show a ano, i ta podivnost ve tvaru… ehm, kočky? Fenka berberského? Prostě ta svítivá zvířecí hlava, co visí nad pódiem. Všechno krásně zapadá do konceptu a vytváří dojem druhého silného elementu celého koncertu.

Je jen škoda, že ten hudební za svým vizuálním kolegou poněkud pokulhává. Když se však zamyslíme hlouběji, napadne nás, že možná jdou ruku v ruce. Celá ta stříbrná, třpytivá a flitrová disko show se vlastně dobrovolně tomu Michalu Davidovi přibližuje. A koneckonců nejedná se o podobný druh hudební zábavy, jaký poskytuje král Diskopříběhu? Vypustit trochu páry po práci, zatrsat si a zazpívat pár nenáročných písniček? Záměrně nehodnotím, nic proti gustu. Třeba to tak Mandrage skutečně chtějí, a jestli jim to vychází, může je soudit jenom Bůh. Nebo Dan Nekonečný, za jehož patnáctivteřinové vystoupení na konci show jim chtě nechtě musím připsat plusové body. Ale upřímně, stojí takový soud vůbec za tu námahu?