text Honza Vedral

foto Adam Maršál

Jak předat pocit z hudby

Čím víc klesá zájem o fyzické hudební nosiče, tím důležitější začíná znovu být, jak vypadají. Pavel Fuksa patří mezi vyhledávané tuzemské ilustrátory a grafiky. V komerční sféře pracoval pro Nike i Baracka Obamu, ale nepřestává lovit ani v hudební sféře. Obaly od něj mají Radůza i Android Asteroid.

Pro jeho práci je typický důraz na minimalismus a nečekané nápady a rozpoznatelný výtvarný styl. Přestože je podle něj dnes „kompletní hudební produkce lidstva nacpaná v jednom smartphonu“, radost z fyzických artefaktů jen tak nevymizí.

Čím je pro vás specifická právě práce pro muzikanty?

Baví mě, jak můžu pomocí vizuálních prostředků předat svůj pocit z hudby dalšímu obecenstvu. Jak sloučit vlastní představu

s autorskou, zůstat originální a nespadnout do žumpy nudy a popisnosti.

Pamatujete si na první přebal alba, který jste udělal?

Byl to cover pro Navigators a jejich desku My Place. Byl to první pokus o neo-retro, pastelové barvy, špatný soutisk, atmosféra padesátek a šedesátek. Na stejnojmenný singl pak navázal i slavný klip s textem písně na 176 krabičkách od sirek. U výroby etiket jsem strávil čtyři dny a za pár hodin bylo

Baví mě dělat něco, na co se dá sáhnout, co se dá obsesivně rovnat do poliček nebo vystavovat

Co všechno se dá dělat s krabičkami od sirek aneb klip Navigators.

natočeno. Když se na to koukám zpětně, dělal bych to už jinak a líp, ale i přes improvizované podmínky měl klip velký úspěch.

V čem je podle vás v dnešní digitální době fyzická podoba nosiče důležitá?

Začal bych tím, že důležitá určitě je, zvlášť v době, kde je kompletní hudební produkce lidstva nacpaná v jednom smartphonu. Baví mě dělat něco, na co se dá sáhnout, co se dá obsesivně rovnat do poliček nebo vystavovat.

Na kterou práci zvlášť rád vzpomínáte?

Hodně mě bavila práce na kolážích pro desku Íkaros pro Android Asteroid, kdy jsem musel pracovat s přesnou představou Honzy Pospíšila a Tomáše Konůpky, co se významů písní týče. Ke každé z nich jsem dostal dlouhý text popisující motivace, inspirace a význam tracků. Já je pak pomocí vystřihovánek posunul ještě o kousek dál a vlastně jim znovu odvyprávěl příběh.

Co vás přiměje, že na nabídku pro někoho vytvořit obal, kývnete? Hrají roli peníze?

Peníze nejsou tím hlavním hlediskem, na

Člověka až zarazí, co všechno se za obalem desky může skrývat...

Pro Tektonickou platňu od Pudinku pani Elvisovej jsem chtěl dát do kontrastu k těžkým, posunujícím se litosférickým deskám něco lehkého a křehkého – vybral jsem nakonec hodně minimalistickou kompozici. Desky jsou vyrovnány do Fibonacciho sekvence, základu zlatého řezu a vůbec klasické krásy, podle které se v přírodě formují květy růží, semena slunečnic, ale dá se najít i v banánech. Zajímavá byla i práce na přebalu desky Piece of My Life pro Nèro Scartche, na níž jsme šli od ilustrovaných afrických masek přes samotné fotky až k ilustracím přes fotky. Tohle byl zatím můj nejtěžší projekt, věci se měnily, technologie stála trochu proti mně, ale nakonec jsem – zásahem inspirace – přišel na finální styl a během jednoho dne ho dotáhl. Krásné fotky, které udělala Jana Habalová, ale nakonec v bookletu ani obalu nejsou moc vidět.

Peníze nejsou tím hlavním hlediskem, na které koukám

Nikdy nepřináším samoúčelné nápady, které by měly jen šokovat nebo by neměly žádnou spojitost s tématem alba nebo singlu. Po schválení nápadu a stylu už obvykle žádné záseky – kromě několika produkčních – nejsou.

Na čem jste pracoval naposledy? A co by vás v oblasti grafického designu lákalo zkusit?

Na poli hudebního designu na už zmíněném Nèro Scartchovi a desce Piece of My Life a pak na albu What Could Possibly Go Wrong od kapely Robo. Tam vyprávíme příběh skupiny, která ve fantastické krajině najde zdroj světla, snaží se k němu dostat a nikdo neví, jak to může dopadnout. V nehudebních zakázkách v současné době pracuji na nejrůznějších klientech – od restaurace přes banku až po filmové plakáty. Ale lákalo by mě si zkusit design bankovek, polep letadla a interiér kostela.

Na jaký obal jste zatím nejvíc hrdý?

Asi nejvíc na booklet a obal pro desku Marathon od Radůzy. Bavila mě práce na minimalistickém obalu, kde jsem chtěl postavit vedle sebe běžce a válku, hlavní témata celého alba. Vedle klasického bookletu byla u alba ještě knížka povídek popisující pozadí a dobu vzniku každé skladby na desce. Původní nápad bylo jít takovým hipsterským postupem, celou knížku napsat na starém stroji, ale tlačil nás čas. Nakonec je vysázená klasicky, ale na efektu to nijak neubírá. Celkově jsem ale hrdý asi na všechny desky, každým novým obalem se snažím překonat ty předchozí a nezastavit se na jednom místě nebo stylu.

Byl naopak příklad, že se něco nepovedlo? Jak jste to řešil?

Obvyklé záseky jsou na první schůzce, kdy přednesu svoji představu a umělec na druhé straně stolu si to musí nechat projít hlavou.

které koukám. Musíme si s hudebníkem nebo kapelou sednout a nemůžu mít pocit, že jsem akorát prodlouženou rukou jejich uměleckého vidění, někým, kdo jen přenese jejich představu na papír.