-
Náš spřízněný videotým Jackie Crash se tentokrát vydal na trip za hranice. Do oka mu padly dvě události, které v únoru paralelně probíhaly ve Velké Británii – comebackové tour Sum 41 a také série halových koncertů v současnosti asi největší pop punkové kapely All Time Low. Vychutnejte si jejich reportáž slovem, zvukem i obrazem.
All Time Low, Sum 41
Pop punkový trip na Ostrovy
Jediný, koho koncert evidentně moc nebaví, je místní hipster, který po čtvrté skladbě k všeobecnému pobavení usíná na druhém balkónu
Vzpomínám si na chlápka v kovbojském klobouku,
co pil pivo. Pravá AmerikaUžívá si hlavně kytarista Jack, kterého hned zkraje koncertu zasypává nálet podprsenek a kalhotek
text Jan Šamla
Good Charlotte začínají hrát druhý kus – The Story of My Old Man z desky The Young and the Hopeless z roku 2002. Z té v desetipoložkovém menu zazní hned sedm skladeb. Kapela působí uvolněně jako před lety. Bratři Benji a Joel vtipkují s publikem, které reaguje velice kladně. To, že se jedná „pouze“ o předkapelu, je ale znát nejen z toho, že její místo je na forbíně před velkou plachtou s nápisem GC. Když na jeden z posledních songů přiběhne zazpívat backvokály Jack z All Time Low, najednou se v celé hale strhává jásot a křik, který přehlušuje kapelu.
Přestavba pódia pro hlavní hvězdu je rychlá a za výbuchu pyrotechniky se na pódiu zjevují All Time Low. Hala šílí. Je pravdou, že mezi diváky převažuje něžné pohlaví (především v předních řadách), ale celkově zde jsou vidět všechny generace. Velká stage kapele rozhodně svědčí. Užívá si ji hlavně kytarista Jack, kterého hned zkraje koncertu zasypává nálet podprsenek a kalhotek. Ty si pak úhledně věší na svůj stojan a jede se dál.
Hudebně kapela nejvíce čerpá z aktuálního a velmi podařeného alba Future Hearts, které produkoval John Feldmann. Říznější skladby se střídají s pomalejšími baladami a večer neztrácí na gradaci. Příjemným zpestřením je feat. od Joela Maddena ve skladbě Bail Me Out.
All Time Low jsou zkušení muzikanti, a tak po hudební stránce jde o výkon velmi profesionální. Když zní poslední skladba – prastará Dear Maria, Count Me In, zpívá opravdu celá hala. Je skvělé vidět, že i v dnešní době jsou pop punkové kapely, které dokážou přilákat na své koncerty tisícové davy a zároveň jsou pořád nadšené pro věc. Za nás rozhodně klobouk dolů a držíme palce do budoucna.
Povedený večer zakončujeme v baru s pintou místního ležáku v ruce. Na baru šedovlasý pán, který dle věku mohl nosit skotskou Winstonovi Churchillovi, názorně na tácku od piva předvádí ta nejlepší kytarová sóla Jimmyho Page. Máme Anglii prostě rádi.
V neděli místo na letiště jedeme do Londýna na českou ambasádu pro náhradní doklad, který nám vystavili během dvaceti minut (respekt!). V návalu nadšení kupujeme lístky na autobus směr letiště Luton. Ten nám však ujíždí, protože jsme v soutěži „která z čtyřiceti autobusových zastávek je ta pravá“ vsadili na špatného koně. Nevadí, voláme si Uber, který nás po drobných peripetiích dováží třicet minut před odletem na letiště. Dáváme si japonské pivo a letíme zpět. Tak zas příště…
Zajímá nás, jaké byly jejich první doteky s hudbou. „Hudba v mém životě hraje velkou roli již od mala. Vyrůstal jsem na kapelách jako Genesis, The Beatles, Frank Zappa,“ říká Alex. „Pamatuju si, že mě máma brala jako dítě na country koncerty. Nevzpomenu si, kdo tam hrál, ale na chlápka v kovbojském klobouku, co pil pivo. Pravá Amerika. Pak mi ale brácha dal album Dookie od Green Day. To byl zlom,“ dodává se smíchem Jack. „Když jsem šel poprvé do obchodu s cédéčky, koupil jsem si hned pět desek – Madonnu, Backstreet Boys, Metalliku, Third Eye Blind a Green Day,“ vzpomíná.
Dostáváme se k tomu, jakým stylem kdo poslouchá hudbu. „Dnes žijeme v době singlů. Lidi hodně poslouchají jednotlivé skladby nebo playlisty na Spotify. Já mám rád alba, to jak jdou skladby za sebou, každá má své místo,“ říká Alex. „Také poslouchám celá alba. U mě to je tím, že nejvíc poslouchám v autě a nemám čas na přepínání,“ dodává Jack.
„Jakou desku máš teď v přehrávači?“ Slovo si bere Alex: „Mám moc rád zpěvačku Sia a její nové album, které je složeno z písní napsaných pro jiné umělce. Je tam song původně pro Rihannu a spoustu dalších. Jsem velkým fanouškem pop music.“ Jack jej doplňuje: „Dost poslouchám poslední album od Lany Del Rey. Je to trochu depresivní, ale hodně mě baví.“
All Time Low teď jedou. V Anglii je jejich popularita společně s domovskými Spojenými státy určitě největší a svědčí o tom i návštěvnost jejich současného tour, která během žádné ze zastávek neklesla pod deset tisíc diváků. Obdivuhodné číslo. Přicházíme k hale ve chvíli, kdy svůj set začínají Good Charlotte.
Kapela, jejíž nejvýraznější tváří jsou dvojčata Benji a Joel Maddenové, vydala letos comebackový singl Makeshift Love a díky přátelským vztahům s hlavními aktéry večera slovo dalo slovo a společné turné bylo na světě.
Vyzvedáváme si akreditace a fotopasy. Vstupujeme do haly, přistupují k nám v civilu oblečený muž a žena. Prokazují se plackami policie a berou nás na bezpečnostní kontrolu. Pamatujete na tu ztracenou občanku? Ano, nyní je ta pravá chvíle mít nějaký platný doklad. Zavolán je i místní sekuriťák, ten se nás ptá na kamery a nahrávací techniku pro natáčení přímo pod pódiem… vytahujeme z kapes iPhony a odkazujeme se na rok 2016. Po krátké debatě, prověření identity a dotazu, zda jsme si fotopas nevytiskli doma na jehličkovém Xeroxu, je, zdá se, vyhráno. Vše končí přátelským zamáváním a popřáním hezkého večera.
A teď žádné retro
V sobotu nás čeká druhá část víkendového programu. Koncert, tentokrát ve sportovní hale, kde po boku All Time Low zahrají ještě Good Charlotte v roli speciálního hosta a Against the Current. S All Time Low máme domluvený rozhovor a nejlepší místo na přípravu je místní hostinec, kde dělají tradiční fish & chips již od roku 1894. Naštěstí přesně takový máme hned za rohem. Den se nese v klidném tempu. Typicky anglické počasí s občasnými přeháňkami nám zpříjemňuje karton Coron – náš malý záchvěv slunného Mexika.
Ve čtyři hodiny však přichází čas odložit Coronu a vzít do ruky kameru. Čeká nás rozhovor s All Time Low. Před halou se již utvořil zástup fanoušků, kteří v teplotě jen lehce nad nulou neváhají několik hodin sedět na ne úplně rozehřátém betonu. Při hledání toho správného vstupu do backstage nás zastavuje, legitimuje a nakonec nám i pomáhá chlapík hlídající místní parkoviště, který připomíná postavu Colina Frissella z Lásky nebeské.
Vcházíme do útrob Birminghamské Barclaycard Areny. Po chodbách se prohání členové kapel a crew – jedni hrají fotbal a běhají, druzí nosí potřebné vybavení a techniku na večerní koncert. Po krátké přípravě nás již v šatně čeká ústřední dvojice baltimorských pop punkerů – Jack Barakat (kytara) a Alex Gaskarth (kytara, zpěv).
Deryck zpívá jako za mlada, srší energií a dobrou náladou. To, že místní publikum zná všechny texty (ach, ta jazyková výhoda), je samozřejmostí. Mezi návštěvníky je mix klasických punks, pop punkerů až po byznys lidi středního věku v oblecích. Jediný, koho koncert evidentně moc nebaví, je místní hipster, který po čtvrté skladbě k všeobecnému pobavení usíná na druhém balkónu.
Po koncertě máme možnost krátce s kapelou hovořit a dozvídáme se například to, že kytarista Dave je dlouholetým fanouškem a obdivovatelem Jaromíra Jágra. Ze všech členů je cítit radost z toho, že jsou opět na pódiu a že se mohou po koncertě potkat s fanoušky, kteří na ně rozhodně nezanevřeli.
Sums jsme v posledních dvanácti letech viděli několikrát a bohužel je pravda, že alkohol hrál v projevu Derycka čím dál větší roli – jeho prodlužování písniček na osm a více minut a nevtipné hecování publika nám tuhle partu spíše zprotivilo. Nyní na pódiu stojí pět muzikantů, kteří sází jeden song za druhým. Setlist obsahuje průřez ze všech desek a každý fanoušek dostává, co chce. Jak příznivci poppunkových hitů, tak milovníci metalově laděných skladeb. Koncert trvá téměř dvě hodiny a tempo nepolevuje ani na minutu.
Nyní je na čase přesunout se do hotelu a nabrat sílu na večerní koncert. Procházíme přes centrum a zaujme nás místní architektonická dominanta – obří stavba s krásným organickým tvarem. Jedná se o obchodní dům Selfridges od českého architekta Jana Kaplického. Velikost a celková pompéznost je až uchvacující a do konceptu města skvěle zapadá. I s přilehlým gotickým kostelem. Ano, konzervativní Anglie se nebojí experimentovat.
Během chvilky dorážíme do hotelu a zde se vyskytuje první trhlina v našem jinak v podstatě dokonalém plánu – jednomu z nás chybí občanka. V tuto chvíli se ale takovou drobností nezabýváme… na to bude ještě dost času (a taky že jo!).
Velký návrat Sum 41
Sum 41 jsou zpět. Poté, co Deryck Whibley tak moc pokoušel svůj organizmus přemírou konzumace nejrůznějších destilátů, až ho to přivedlo na pokraj smrti, se kapela po nucené přestávce dala dohromady a vyrazila zpět do Evropy. V sestavě se po deseti letech opět objevil milovník heavy metalu a původní člen Dave „Brownsound“. Pouze původního bubeníka Stevea nahradil energický Frank Zummo.
Po krátkém prostudování termínů jsme našli to pravé – Birmingham. V pátek 12. února Sum 41 a 13. února All Time Low. Tam Jackie Crash nesmí chybět!
V pátek nad ránem jsme se sešli v Praze na Florenci. Během následujících hodin nás čekal perný čtyřboj: Praha – Brno – Londýn – Birmingham. Jednotlivé části cesty navazují perfektně, a tak jsme už v 15.40 přistáli v Birminghamu. Dnešní koncert Sum 41 se má konat v O Institute – historickém hudebním a divadelním sále s několika balkony a celkovou kapacitou kolem dvou tisíc návštěvníků. Ve čtyři máme první rozhovor – s mladou a nadějnou (tohle slovní spojení je spíše dehonestující) britskou kapelou ROAM. Vše stíháme na minutu přesně, duo Alex & Alex z Roam jsou sympaťáci a za chvilku je hotovo.
1
1
Předchozí článek:
Radimo: Rap naživo a lesní školka
Další článek:
Toy Dolls: Považovali nás za vtip