text Michael Švarc

foto Universal Music

První deska byla jako první rande

Před čtyřmi lety si s nimi svět podupával do rytmu veleúspěšné písně Ho Hey. Američtí folkrockeři The Lumineers ale od té doby ušli dlouhou cestu. Dva roky intenzivně koncertovali a loni pracovali na nové desce, která právě vychází. A nejen o ní si Headliner povídal s frontmanem formace Wesleym Schultzem.

„Po skončení turné jsem si říkal, jestli jsem náhodou neztratil schopnost skládat,“ svěřil se Schultz v rozhovoru. Ale vzhledem k tomu, že nové album s názvem Cleopatra vychází už osmého dubna, mohou být všichni fanoušci klidní – neztratil.

Debut jste vydali v dubnu 2012. Jaké pro vás byly následující čtyři roky?

Hodně rušné. Pokud se nepletu, tak v roce 2013 jsme strávili na turné zhruba tři sta dní a podobně tomu bylo i další rok.

Projezdili jsme svět a byla to jednoznačně největší výzva, jaké jsme kdy čelili.

Jak moc ovlivnilo takové intenzivní koncertování vaše osobní životy?

Před těmi několika lety jsem si říkal, jak by bylo super, kdybychom mohli s kapelou vystupovat od východního k západnímu pobřeží Spojených států. A najednou jsme jezdili přes půlku světa. Když turné skončilo, musel jsem se zase naučit, jak bydlet doma. Byl jsem zvyklý jen na cestování. Ale

ten běžný život se zas tolik nezměnil. Snad jen, že už mám teď svůj vlastní dům a občas mě zdraví neznámí lidé, což je milé. A je pravda, že jsme víc pracovně vytížení než předtím.

Hráli jste tedy kontinuálně bez jakýchkoli pauz?

Nějaké drobné pauzy jsme měli, ale jinak ano, vystupovali jsme skoro pořád. Dvakrát jsme se dostali i do výběru nejvíce pracujících kapel, na což jsem neskutečně pyšný, protože v tom žebříčku nešlo o popularitu, ale jen o tvrdou dřinu.

Po turné jsem se zase musel naučit, jak bydlet doma

Píseň Ho Hey vynesla The Lumineers celosvětovou popularitu. Zazpívali ji i na předávání cen Grammy v roce 2013.

Dvakrát jsme se dostali i do výběru nejvíce pracujících kapel, na což jsem neskutečně pyšný

lidí. Tak jsme to zkusili, ale upřímně jsme moc nevěřili, že bude fungovat. Napsali jsme melodii, James Newton Howard dodal orchestraci, Jennifer Lawrence ji nazpívala a proměnila ve zlato. Bylo zajímavé celý proces pozorovat.

Jaký je rozdíl mezi psaním písně pro film a pro kapelu?

Zásadní je to, že autorka Hunger Games
Suzanne Collins napsala k té skladbě slova. Ale nikde neexistovala melodie. Já obvykle pracuji přesně naopak – nejdřív napíšu melodii a teprve potom k ní dodám text. Takže pro mě byla výzva si zkusit celý postup obráceně – jako bych mluvil jiným jazykem, ale bylo to zábavné cvičení.

Teď už k vaší nové desce. Jaká je její ambice?

V podstatě jsme chtěli jen vydat další kompletní album. Máte celý život na debut, ale pak už musíte myslet na pokračování. My jsme díky turné neměli moc času psát nový materiál, takže jsme se ke skládání dostali až někdy v lednu 2015. Za šest měsíců jsme byli hotovi. Na druhou stranu smlouvu s vydavatelstvím jsme měli jen na jedno cédéčko, takže jsme byli svobodní a mohli si dát načas. Pak jsme se jen objevili s hotovou věcí, která byla připravená k vydání.

Znamená to, že na vás nikdo nevyvíjel tlak?

Samozřejmě že lidé v hudebním byznysu by byli rádi, kdyby nová deska vyšla dva roky

Zjistil jsem, že jste také spoluautory písně Hanging Tree z filmové série Hunger Games. Jak k tomu došlo?

Hráli jsme zrovna v jižní Africe. Zavolal nám někdo ze studia, jestli by se nám přes Skype mohl ozvat režisér Francis Lawrence. Během tří telefonátů nám vysvětlil, co by potřeboval – písničku, která by fungovala na několika úrovních, aby šla dobře pískat, ale zároveň zněla dobře, když si ji bude zpívat skupinka

Váš vůbec první singl Ho Hey se dlouho držel na špičkách hitparád a stal se i virálně úspěšným. Považujete ho vy osobně za nejlepší skladbu z debutu?

Já o našich písničkách nepřemýšlím tak, že jedna je lepší a druhá horší. Musíte být přesvědčeni o všech. Bylo pro nás výzvou napsat kompletní desku, za kterou si budeme stát. Ano, Ho Hey byla jeden čas všude, ale myslím, že jsme se s ní zkrátka jen trefili do rádiového vkusu. Víc nás těšilo, když si lidé díky ní poslechli celé album nebo si ho rovnou koupili. To je dnes poměrně vzácné a my jsme za to opravdu vděční.

Tlak natočit druhou desku jsme na sebe začali vyvíjet hlavně my sami

Bylo tedy složitější napsat druhou desku?

Přiznám, že to je poprvé, co se mě na to někdo ptá. V něčem to bylo spíš lehčí. Mohli jsme si dovolit dát na ni možná i trochu odvážnější věci, které by na první desce nejspíš tolik nefungovaly. Jako když jste s někým na prvním rande a snažíte se být okouzlující a říkat ty správné věci. Ale po nějaké době už můžete být zcela sami sebou, protože ten druhý ví, co od vás očekávat. Cleopatra je možná víc lumineerovská nahrávka.

Znamená to, že je víc autentická?

To je asi už moc silné slovo. Kapely se přirozeně vyvíjejí, mění se zájmy, a to se promítá do hudby. První deska byla hodně akustická, bylo na ní spousta mandolín

z debutu jsme hráli už dlouho. Sám jsem si říkal, jestli jsem za ty tři roky náhodou neztratil schopnost skládat.

po té první, ale vzhledem k tomu, kolik času jsme strávili na turné, nešlo to. Tlak jsme na sebe začali vyvíjet hlavně my sami. Chtěli jsme opět začít psát, protože písničky

Ophelia je prvním singlem z druhé desky Cleopatra. Nepostrádá charakteristický zvuk The Lumineers.

Jaký je tedy váš oblíbený příběh
z Cleopatry?

Je to právě píseň Cleopatra. Je o první taxikářce v Georgii. Když jí bylo zhruba šestnáct, zemřel jí otec. Kluk, do kterého byla zamilovaná, ji požádal o ruku, ale ona to nemohla přijmout, protože byla otcovou smrtí hrozně zničená. Tak ten kluk opustil její dům, a jelikož zrovna pršelo, nechal za sebou blátivé stopy. Ti dva už se nikdy nesetkali a ona odmítla ty stopy umýt, protože jí připomínaly její lásku. Velmi mě to zaujalo.

Některé skladby jste natočili v domácím studiu namísto profesionálního. Proč?

Já a Jeremiah spolu píšeme skoro jedenáct let. A vždy na začátku celého procesu natáčíme doma. Občas se ty skladby dostanou na desku. Třeba Slow It Down z debutu je nahraná v naší kuchyni. Je v tom kouzlo. Zachytíte něco, co by se v profi studiu asi nestalo.

S první deskou jste byli nominováni na dvě Grammy. Jak moc jsou vlastně takové ceny důležité?

Pro nás byla pocta, že jsme na ceremoniálu mohli vystoupit. Bylo skvělé, že nás lidé viděli v televizi a možná nás díky tomu objevili a následně si i poslechli desku. Ale když vidíte všechny skvělé kapely, které jsme třeba potkali během turné a které nejsou nominované, uvědomíte si, že se k podobným cenám nemůžete moc upínat a brát je za něco stěžejního.

Co konkrétně tedy bylo při psaní druhé desky inspirací?

Pro mě osobně je fascinující vyprávění skutečných příběhů. Myslím, že v mainstreamové hudbě je v tomhle docela díra – neříkám, že nejsou lidé, co ji nezaplňují, ale není jich mnoho. Spousta dnešní hudby je jako akční filmy a ty mě osobně moc neberou. Mám rád detaily a minimalismus.

a violoncella. Cleopatra má zase mnoho rock’n‘rollových či rockových prvků, baskytar a elektrických kytar. Trochu se nám změnil vkus, hlavně jsme toho hodně projeli. Dřív jsme hráli v malých klubech a najednou jsme stáli na velkém pódiu. To se na zvuku druhé desky podepsalo. Reflektujeme to, čím jsme prošli, naše zkušenosti a zážitky.

Americká folkrocková skupina pochází z Colorada. Založili ji kytarista a zpěvák Wesley Schultz a bubeník Jeremiah Fraites, jehož bratr Josh byl Schultzův nejlepší kamarád. Jako hudebníky ty dva spojila jeho smrt na předávkování drogami. Eponymní debutová deska jim vynesla nominace na Grammy a druhé místo v americké Billboard Chart.