text Kay Buriánek

foto Jan Vegy Táborský

Bolest, slast a husí kůže

Řekněme si to na rovinu a otevřeně, jel bych dneska kvůli nějaké kapele na otočku Praha–Berlín a druhý den stejným modelem Vídeň? Ne, rozhodně ne. Jenže At the Drive-In nejsou „nějaká“ kapela. Krom toho, že jsou zpátky, jsou taky starší a silnější. A kdo pochyboval a ze strachu nevyrazil na některý z jejich evropských koncertů, může jenom litovat, že nebyl u toho. A to protože...

Můžu být v případě resuscitovaných At the Drive-In neosobně profesionální? Rozhodně ne, takže mi prosím případně odpusťte jistou familiárnost. Vždyť já těch jejich koncertů viděl od začátku do konce snad padesát, možná i víc! Nikdy jsem je nepočítal, ale jejich pódiová magie byla svého času tak pohlcující, že jsem vždycky s otevřenou pusou fascinovaně koukal někde ze strany scény na to, jak vzniká něco, co se jen těžko dá napodobit.

Ano, jasně, někdy to byl čistý chaos a hispánská anarchie, celé se to rozsypávalo a zase nějak zázračně díky bubeníkovi Tonymu Hajjarovi a přesnému basákovi Paulu Hinojosovi dávalo dohromady. A mezi tím vším bordelem dvě těkající molekuly s afrem na hlavě, ti dva, kolem kterých se to všechno točí, na nich stojí i padá – Omar

Rodríguez-López a Cedric Bixler-Zavala. Když dala tahle kapela hudební scéně vale, byl to velký smutek. Dlouho se volalo po tom, aby se vrátili, byť tu byly náhražky v podobě pohrobků The Mars Volta, Sparta či jiných víc či míň sólo projektů.

Když se tak stalo poprvé v roce 2012 na pár prominentních festivalech a hlavně kvůli lákavému headline slotu na prestižním festivalu Coachella, přišlo velké rozčarování. Raritní chemie prostě zmizela. Jako by na obrovském pódiu stálo pět nepropojených individualit a nezachránily to ani nadčasové songy sázené s profesionální noblesou. Dvakrát nevstoupíš do té samé řeky. Když tedy začaly prosakovat zprávy o druhém reunionu, ta směs pocitů byla jako jing a jang. Na jednu stranu nadšení, na druhou obavy,

jestli to nebude ještě horší než před těmi čtyřmi roky.

Jenže jedna z nejzásadnějších post-hardcore kapel přelomu století se jala tvářit ve svých proklamacích tuze vážně a nadšení fanoušků na sociálních sítích nebralo konce. Pomalu, ale jistě vyprodali dopředu skoro všechny zastávky ohlášeného amerického i evropského turné a jako blesk z mexického čistého nebe přišla lakonická zpráva, že zakládající člen, kytarista Jim Ward, už není členem ATDI. Byl promptně nahrazen Keeleym Davisem, který paradoxně hrál s Jimem v Sparta a je to dlouholetý kámoš z kultovní kapely Engine Down. Jak se mu podařilo Jima nahradit? Pěkně popořadě.

Všichni už jsme v Německu

Nejprve Berlín. Columbiahalle je takový čistý, typicky německy chladný prostor. Trochu jako naše Forum Karlín. Což má svoje pro a proti. Kladem je rozhodně precizní zvuk, ale i čisté záchody a dlouhé bary. Když v osm spustili Le Butcherettes, odfouklo nás to o metr. Trojice v rudém se s tím nemazala a myslím, že pro leckoho (včetně naší výpravy) to bylo velké překvapení. Expresivní diva a Omarova chráněnkyně Teri Gender Bender hraje na kytaru, klávesy, zpívá, ječí, tančí, pitvoří se, dělá divadlo. Je jí všude plno. Má v sobě něco z PJ Harvey, Siouxsie Sioux, potrhlé Björk i introvertní Karen O. Nevím, jestli je její

Jestli si někdo myslel,že věkový průměrnávštěvníků kolempětatřiceti budezaručovat klidnější průběh večera, byl to omyl

Zbytek kapely netřeba komentovat, prostě to maká. Možná jenom trochu strojený Cedric v některých momentech působí lehce komisně. Už to prostě není ten padesátikilový floutek, co neustále jede breakdance, zápasí s mikrofonem, polyká ho a leze i tam, kam se vlézt nedá. Možná by to už ani nepůsobilo uvěřitelně. Výše zmíněné ale neznamená, že to byla nudná podívaná. Naopak. ATDI mají svoji typickou auru pořád, jenom je vidět, že ten chaos je pod kontrolou a démony vypouštějí účelně, protože jejich songy jsou tak dobré, že toho moc navíc nepotřebují.

A že jich v tom playlistu je! Jak mi prozradil Tony Hajjar při setkání po koncertě ve Vídni, některé ani nikdy předtím nehráli. Jestli mám na co si stěžovat, aby to celé nepůsobilo jen jako jedna dlouhá adorantova óda, pak je to možná prostředek koncertu, kdy tomu trochu došel dech, nebo spíš kapela účelně zvolnila a Omar se pustil do předlouhých sól a improvizací. Ano, kudrnáči, my víme, že sis kytaru za ty roky ochočil dokonale, víme, že když jsi přestal brát drogy ve velkém, potřeboval jsi jednu závislost nahradit druhou. Jenže kdo to má pořád poslouchat.

Přesně v těch místech to začalo lehce zavánět duchem The Mars Volta, dílem i proto, že Cedric už tolik nekřičí, víc prodává svůj melodický zpěv, což některým věcem ubralo na agresivitě. Konec dobrý, všechno dobré. Catacombs, ve Vídni ještě Napoleon Solo a poslední, celou halou odzpívaná One Armed Scissor. Bolest, slast a husí kůže.

Po asi dvacetiminutové přestavbě a krátkém intru celá hala explodovala s otvírací Arcarsenal. Jestli jsem si do té doby myslel, že věkový průměr návštěvníků kolem pětatřiceti bude zaručovat klidnější průběh večera, byl to omyl. Masa těl pod pódiem extaticky pulzovala a odnášela nás víc a víc bokem. První tři věci byly totální nirvána, ATDI hrají přesně jako nikdy, pozorovat psychopatické postupy Omara je velké lahůdkářství, protože kromě těch krkolomných fines hraje navíc s neuvěřitelnou lehkostí a je vidět, jak si to užívá. Kdo viděl alespoň jeden jejich aktuální koncert, tak mi dá za pravdu, že postrádat Jima je nesmysl. Keeley Davis zapadl dokonale, přesně ví, jaká je jeho role a kde jeho místo, navíc skvěle zpívá vokály.

projev sexy nebo ne, ale Le Butcherettes jsou hlavně ona. Možná i proto, že má skvělé hudebníky, na sebe lehce strhává veškerou pozornost. Během jejich setu se Columbiahalle celá zaplnila a nedalo se skoro hnout z místa.

Vzpomínáš, jak jsme spali ve squatu v Itálii, kde táhlo rozbitými okny a byli pavouci jak půl pěsti?

ATDI chystají novou desku, jsou natěšení a baví je hrát. Tečka. Příště snad i v Praze. Haleluja, jsou zpátky, starší a silnější, a kdo pochyboval a ze strachu nejel na některý z jejich evropských koncertů, může jenom litovat, že nebyl u toho. Já byl.

Byly to geniální dva dny, skvělé koncerty, strach, že to nebude fungovat, kapela zažehnala a retro kapsa na vzpomínky dostala novou čerstvou náplň. Jakkoli možná Omar s Cedricem můžou působit lehce odtažitě, potkat staré kamarády, se kterými jsem sdílel pódia na dvou kontinentech, bylo skoro dojemné. Rád bych se vyhnul patetickým plkům, ale rozhovor a překřikování, pamatuješ si na tohle a vzpomínáš, jak jsme spali ve squatu v Itálii, kde táhlo rozbitými okny a byli pavouci jak půl pěsti... to prostě udělá radost. A taky to poodhalilo tu nepříjemnou inscenaci s odchodem Jima Warda, ale to až někdy jindy.

Vídeňská energie

Když už jsme u té Vídně, koncert v Areně byl téměř identický, jenom náladou mnohem víc připomínal staré dobré časy. Je to jednak tím, že Arena je léty prověřený rockový klub, je subtilnější a ATDI se v něm očividně cítili mnohem víc jako doma, což z nich sálalo kaž­dým gestem a každou vteřinou a natřískaná Arena jim tu energii nahoru vracela.