Emocemi naplněná hudba liberecké dvojice boří hitparády a sociální sítě. Jak je patrné z duelu mezi Michaelem Švarcem a Tondou Kocábkem, u kritiků to mají rapper Beef a producent ODD s druhou deskou Sen stále o dost těžší.

Když si odmyslíme rap, zbyde vcelku standardní popina. Nijak zvlášť výjimečná či zajímavá. Z jedenácti skladeb hudebně zaujme slabá polovina. Písničky se navíc nesou na citlivé, emotivní vlně, tudíž se většinou drží spíše ve středním a pomalém tempu. Nebýt vcelku dynamické interpretace, unudily by k smrti.

Kombinace romantiky à la Kryštof a komerční esence hiphopu i R´n´B má pochopitelně mediální potenciál na nejvyšším levelu. „Hezké písničky“, optimismus, přeslazené klavírní pasáže a melodie útočící na první signální – upřímně si vážně nedovedu představit cokoli podbízivějšího. Plus u každé skladby až otravný stav „kde už jsem tohle slyšel“. Vnucuje se u toho věčná otázka: Vzniká podobná hudba jen z čistého kalkulu, nebo je na prvním místě autorské přesvědčení, že takhle je to správně a komerční efekt se dostavuje až jako ocenění pragmatické úvahy?

Klukům by šlo vytknout, že píší povrchní a plytké texty. Jenže se tak trochu jedná o určitou generační výpověď. Tohle je jazyk dnešních mladých lidí, tedy těch, na které Atmo Music primárně cílí. Sem tam se sice mihne nějaký patvar, který češtinářky ze základky musí zvedat ze židle, ale vyloženě nesmysly to nejsou.

„Bejby pojď, teď půjdem dál, chci tě mít, jen ty a já...“ Přemoudřelé rádobyfilozofování snad nemůže připadat legrační jen těm, kteří zrovna bojují s pubertou. Při opakovaném slovním spojení „takovej pocit“ se vybavuje Divokej Bill. Kdysi úplně stejně zásadní slovní toky vypouštěli z úst Markéta Muchová, Jan Cézar a Víťa Vávra a mnohým to připadá komické dodnes, jenže – to se vážně za těch pětatřicet let nic nezměnilo? „Jako John Lennon žiju pro štěstí / nechci nic víc, tohle mi stačí / ale můžeš teď dát svý ruce vejš?“

S pozitivním viděním světa je celkovým dojmem zajímavá, i když trochu masochistická zkušenost. S tím negativním pak totální ztráta času. Atmo Music svým věrným zjevně dávají přesně to, co od nich očekávají, a dostává se jim za to oprávněné přízně. Já si však u toho připadám jako kupříkladu fotbalový fanoušek a obdivovatel Ronalda, který se shodou náhod ocitl na vesnickém zápase mužstva hrajícího okresní přebor. Taky chápe, proč to dotyční dělají a proč jsou jejich přátelé a sousedi z jejich snažení nadšení. Ale nic to nemění na tom, že jde jen o výlet do cizího světa, ze kterého je nejpříjemnější se vrátit zase do toho svého.

Trochu nuda. Moc srdíček, lásenky, slziček a všech těch emo pocitů z citlivých dušiček. Kluci nejsou hudebně úplně neschopní, produkčně už vůbec ne. Akorát mají tendenci se cyklit a zvolili si cestu, na které vždy schytají nějaké posměšky. Na druhou stranu, jistota, kterou ve své fanouškovské základně mají, by neměla být zároveň důvodem ke stagnaci.

Tohle je opravdu nahrávka vhodná pouze a jen pro příznivce libereckého dua a ty, kteří jako kulisu ke svému životu potřebují vatu z Evropy 2. Zásadním přínosem tohoto alba pak bude nejspíš hlavně suma, kterou vygeneruje na účtech vydavatele či tvůrců. K čemuž samozřejmě lze mít respekt – nicméně na tom, že nejen světovou, ale ani tuzemskou hudbu tohle album neposune žádným směrem ani o milimetr, to sotva něco mění.

Skuteční fandové rapu si pustí asi něco krapet drsnějšího, ale rodiče generace, která Atmo Music poslouchá, mohou být rádi, že jejich dětičky nikdo nekrmí písničkami o drogách a násilí, ale o vztazích, lásce, ambicích a snech. Hudební přínos se už hledá hůř.

V zahraničí by se nad zvukem desky asi nikdo nepozastavil. Ale na české poměry – a nemá to vyznít jako devalvace tuzemského hudebního průmyslu – je to solidně odvedená práce. Album má kvalitně znějící, moderní a mladistvý sound a o úroveň výš ho zvedají i hostující interpreti, kterými jsou například Yanna nebo Thom Artway.

Nahrávka ctí žánr a je na ní jasně patrná poučenost tím, jak pracují ti už dříve úspěšnější. Zvuk opravdu není lo-fi a například v pasážích skladby So Down s hostujícím Thomem Artwayem to vůbec nezní provinčně. Zároveň je ke skladbám přistupováno účelně a potěší tak spíš detaily: třeba úvod jedné z podařenějších písní Stíny příjemně překvapí zvukem dud.