text Ondřej Bezr (iDNES.cz)
O jazzu a blues s nadhledem
z barové stoličky
| Miles Davis | Jazz čtyř kontinentů |
| Jane Lee Hooker |
Volba, zda zahrát fanfáru pro oslavence měsíce května geniálnímu bluesmanovi Robertu Johnsonovi nebo neméně geniálnímu jazzovému trumpetistovi Milesi Davisovi, byla hodně těžká. Tvařme se, že patří oběma, protože Johnsonův odkaz a hlavně vliv na následovníky je skutečně absolutně mimořádný. Ale přece jenom, letošní rok je ve znamení Milese Davise, ostatně, půlkulaté je i výročí jeho smrti v září roku 1991.
Miles Davis
(nar. 26. května 1926)
původně akustický jazz „zapojil do zásuvky“ a na světě byl jazzrock neboli fusion. A v duchu různých fúzí se odehrála i poslední dekáda jeho kariéry, v jejímž závěru si stihl ještě zaexperimentovat s hip hopem.
Obdivuhodný je i seznam muzikantů, se kterými Miles Davis spolupracoval, ať už je měl ve svých stálých kapelách, nebo je zval do studia. Pod jeho dohledem se učila řada dnešních absolutních jazzových hvězd, za všechny z těch žijících můžeme jmenovat třeba Waynea Shortera, Herbieho Hancocka, Chicka Coreu, Keithe Jarretta, Johna McLaughlina, Johna Scofielda, Marcuse Millera nebo Mikea Sterna.
Pokoušet se na tomhle prostoru postihnout všechno, čím byl Miles Davis pro jazz, ale vlastně pro hudbu obecně, výjimečný, je holý nesmysl. Ani pořádné slovníkové heslo bychom sem nedostali. Tedy jen ve stručnosti: jako hodně mladý, v půli 40. let, patřil k předním exponentům bebopu, vlastně prvního vyloženě progresivního jazzového stylu. Pak stál u kořene stylu nového, který dostal název cool jazz. V 50. letech spolupracoval s fenomenálním saxofonistou Johnem Coltranem i avantgardním kapelníkem Gilem Evansem. V 60. letech koncertoval a natočil řádku alb s možná nejhvězdněji obsazenou jazzovou kapelou všech dob, takzvaným „druhým kvintetem“. V závěru 60. let svůj
Květen totiž bude v pražském Jazz Docku patřit festivalovému cyklu Jazz čtyř kontinentů, jehož dramaturgie uvádí zajímavé hudební počiny, které zpravidla nabízejí buď zcela progresivní pohled na jazzový materiál, anebo naopak záměrně pracují s uchopením hudebních kořenů, často mimo kontinenty, v nichž je jazzová hudba tradičně doma.
Je na čase opět zamířit
do Jazz Docku
jehož součástí je i pražský koncert, spojili Kneebody síly s výrazným zvukovým experimentátorem DJ Daedelusem. Naopak typickou hudbu jazzového klavírního tria na vysoké úrovni slibuje vystoupení mladého italského pianisty Fabia Giachina 16. května. Hraje originální úpravy standardů a také vlastní kompozice, nechává se ale ovlivňovat i dalšími hudebními okruhy jako je blues, alternativa nebo moderní vážná hudba.
Květnovou nabídku Jazzu čtyř kontinentů v Jazz Docku zakončí 28. května velmi neortodoxní mezinárodní kapela Faela, kterou založili muzikanti z Argentiny, Chile, Španělska i Anglie ve švédském Malmö. Hraje divoký a syrový mix různých stylů od argentinského tanga přes latino, rock, gypsy jazz až po balkánskou hudbu.
Svůj nový projekt Bandit 65 představí 11. května slavný americký kytarista Kurt Rosenwinkel. Post-jazzové trio disponující nejen hráčskou virtuozitou, ale i energií a zvukovou variabilitou zkoumá křižovatky kytarové hry, rytmu, elektroniky, samplů, beatů, psychedelie i volné improvizace. Den poté se v prestižním pražském klubu představí americká zpěvačka Alita Moses, jež doma vystupuje s několika rhythm & bluesovými, rockovými i jazzovými formacemi. V Praze ji doprovodí mezinárodní band vedený vynikajícím varhaníkem Walterem Phishbacherem.
Progresivní americká skupina Kneebody zahraje 16. května. Její hudba, zachycená na několika úspěšných albech, je velmi expresivním mixem post-bopu, indie rocku a hip hopu. Na turné,
po balkánskou hudbu.
Nemusí se pořád něco nového objevovat. Často stačí, když je prostě muzika, která vám konvenuje, dobře zahraná a prostě zábavná. Jako v případě newyorské dívčí pětice, která si říká docela vtipně Jane Lee Hooker. A hraje muziku, pro kterou se vžilo označení punk-blues. Je to řízný bluesrock, který má ale zvuk na maximum vytočené cirkulárky a kouzelně přisprostlý feeling dam, v jejichž šatně evidentně slova „bitch nebo „pussy“ padají se stejnou frekvencí jako spojky a předložky.
Na svém debutu nazvaném No B, který natočily Jane Lee Hooker pro label
Ruf, se spolehly až na jednu výjimku na přejaté kousky. Je mezi nimi Mean Town Blues Johnnyho Wintera, I Believe to My Soul Raye Charlese, standardy z repertoáru Muddyho Waterse, Willieho Dixona nebo Alberta Kinga. Všechny docela výrazně a někdy celkem invenčně překopané (zrovna třeba ona charlesovka), a i když dámy nejsou bůhvíjaké instrumentalistky, jejich evidentní nápřah, který daly do nahrávání, se bohatě vrátil ve švihu a energii alba. Které je velmi příjemným překvapením. Vzhledem k tomu, že není úplně vyloučeno podzimní koncertování Jane Lee Hooker v Česku, napjaté očekávání vzrostlo.
