Bianca a Sierra Casady svého času stály na výsluní indie scény a svým stylem, často odsuzovaným pro infantilní kýčovitost, rozdělily posluchačskou veřejnost. Mediální buzz a s ním i zjitřené vášně ale pozvolna opadly a nyní se naplno opírají o umělecké renomé a věrnou fanouškovskou základnu, která se jich v Praze nemohla nabažit.

text Veronika Ondečková

foto Marek Holoubek

CocoRosie

Přehlídka individuality

Divadlo Archa,
Praha, 16. 5. 2016

Cocorosie podle všeho nepřestávají být silnou výrobní značkou. Jejich poslední pražská zastávka byla součástí turné na podporu loňského alba Heartache City. Z rychlosti, jakou mizely lístky v předprodeji, a hlavně oddanosti publika v sále ale bylo zřejmé, že fanoušci si na koncerty nepřišli poslechnout novou desku ani nečekali na „to nej“. Zajímal je komplexní zážitek a extravagantním sestrám zobali z ruky každý okamžik jejich performance. Ta se už před lety zakonzervovala ve víceméně nezměněné podobě: Bianca ztělesňuje přerostlé rapující kvítko a Sierra, střídavě obsluhující klávesy, kytaru a harfu, dodává show charakteristický teatrální prvek. Novinku nepředstavoval ani vydatný zápřah beatboxera Teze a multiinstrumentalisty Takuyai Nakamury, jehož hlavní doménou byla toho večera trumpeta.

Fakt, že ve stejném módu spolu protagonisté vystoupili už nesčetněkrát, ale vystoupení nepoznamenal a hodinu a půl dlouhý setlist jen zřídka ztrácel dynamiku. Zásluhu na tom měl i předskakující host Morgan Sorne, který se svým procítěným, mysticky laděným číslem sklidil ohlas a navnadil na další dění.

Zatímco z desek Cocorosie člověk snadno může získat pocit, že sestry s indiánskými kořeny jsou zakleté v čase, naživo s přispěním nefalšované individuality dokážou i z ohraných triků vykouzlit šťavnatý zážitek. Škoda, že narvaná Archa nabízela tak stísněné prostředí. Velká část přihlížejících se tvářila jako strnulé osazenstvo baru při pohledu na dvě holky, co spolu rozjíždějí vlastní party. Rádi by se přidali, pokud jim v tom ale nezabránil ostych, nulový prostor ano.