text Ondřej Horák

foto profimedia

Záhadná smrt nejstaršího DJ světa

Miloval točené pivo, meziměstské autobusy a ze všeho nejvíc černou hudbu. Británie přišla o služebně nejstaršího diskžokeje, v jehož příběhu je všechno. DJ Derek byl naprosto oddán hudbě, prožil životní krach, novou rodinu nalezl v přehlížené komunitě, vybudoval si respekt… a zmizel. Headliner přináší příběh nejnepravděpodobnější celebrity jamajské hudby, na jehož konci je mrtvé tělo za obchodním centrem.

Na zdi visí kalendář s letopočtem 1978, konkrétní den ani měsíc ale přečíst nejde. Menší místnost s barem je ponořena do přítmí, u stropu se líně převaluje těžký oblak bílého kouře. Jsme v pubu Star & Garter v srdci Bristolu a osazenstvo podniku tvoří výhradně černošští přistěhovalci z Karibiku. Tedy až na jednu výjimku. Za dřevěným pultem s gramofony stojí bílý distingovaný chlapík s brýlemi, pečlivě česanými vlasy, štramáckou košilí a staromódní vestou. Navzdory odměřené vizáži pokládá jehlu gramofonu na jeden karibský hit za druhým a každou skladbu uvádí pečlivě vyslovovaným patois. Nikdo mu tu neřekne jinak než DJ Derek a ti lidé kolem jsou jeho rodina.

Když Jenny Griffithsová letos v březnu zvedla telefon a policie jí oznámila, že u lesa za

nákupním centrem na kraji Bristolu bylo nalezeno tělo staršího muže, začala se smiřovat s nejhorším. Přestože bankovní účet jejího strýce nikdo nepoužil dlouhých osm měsíců, hluboko v sobě udržovala zbytky naděje. Nebo se s tím spíš odmítala smířit. Třiasedmdesátiletého Dereka nikdo neviděl od loňského června, masivní pátrání bylo neúspěšné. Derek byl přitom celých padesát let neodmyslitelnou součástí (nejen) bristolské hudební scény a v kulturně bohatém městě byl svého druhu celebritou.

Jestliže se o Karlu Gottovi s posměchem říkalo, že už padesát let baví mladé, u Dereka to platilo ve vší vážnosti. Lehce introvertní a vždy elegantní stařík měl po většinu kariéry našlapaný a oddaný parket, s taškou vinylů po desetiletí objížděl celé království

Lehce introvertní a vždy elegantní stařík měl po většinu kariéry našlapaný a oddaný parket

z jihu na sever, z východu na západ. Volný víkend se mu podařilo urvat jen párkrát do roka, a to jen v případě, že nabídky odmítal. Dlouho přitom nic nenasvědčovalo, že by se mě stát ikonickým a nejdéle sloužícím diskžokejem Velké Británie.

Topili jsme starými botami

Derek Serpell-Morris se narodil v roce 1941 v Bristolu, chvíli poté, co nad městem utichly motory německých bombardérů. Jeho otec se snažil rodinu živit jako tesař, stabilní zaměstnání ale neměl, a matka byla v domácnosti. „Pokud se bavíme o mém dětství, náš životní styl by se dal nazvat chudým,“ říká

Derek v dokumentu pojmenovaném jednoduše DJ Derek, kde také vzpomíná na mrazivou zimu roku 1947. „Ten rok si pamatuju velmi přesně. S ostatními dětmi jsme chodili po městě a žebrali od lidí knížky a staré boty, abychom jimi mohli topit,“ pokračuje pomalu.

Hudba ho poprvé zasáhla skrze píseň My Mother’s Eyes od zpěvačky Nellie Lutcher. „Z nějakého důvodu mi ta skladba uvízla v hlavě, muselo mi být tak jedenáct let, když jsem ji slyšel poprvé,“ vypráví o šedesát let později a z jeho výrazu i gest je znát, že podmanivost skladby pro něj i po těch letech zůstala tajemstvím. „Převyšovala vše, co jsem do té doby slyšel. Její hlas měl určitou kvalitu stejně jako hra na piano,“ snažil se tu magii pojmenovat.

Nejdříve jsem se zamiloval do jamajské hudby, pak jsem si zamiloval lidi kolem

dost možná nikdy nevzniklo ska ani reggae. Přesto, rádia zpravidla hrála uhlazené verze hrané bílými muzikanty. Když Derek zjistil, že téměř každá píseň má černý originál, bylo mu jasné, co má hledat.

První intenzivní kontakt s hubou Derek prožil ve skiffle kapele jako hráč na valchu. Kapela šla s dobou, přesedlala na rock’n’roll
a Derek zjistil, že umí hrát na bicí. „Dělali jsme to, co tehdy všichni. Hráli jsme hity, které hýbaly dobou,“ vypráví Derek a jmenuje například Elvise Preslyeho. Jenže netrvalo dlouho a po rock’n’rollu Británii zaplavila další kulturní tsunami. Na přelomu 50. a 60. let se do Británie přivalila první vlna jamajských přistěhovalců.

„Imigranti si s sebou přivezli vlastní hudbu, americké r’n’b a především ska, jehož obrácený rytmus mě fascinoval,“ vzpomíná v dokumentu. Derek sledoval vývoj ska, rock­steady a později i reggae stejně jako trendy ve vývoji amerického soulu. „Měl jsem malý přenosný gramofon na baterie. Nosil jsem ho s sebou a kamarádům pouštěl Arethu Franklin nebo Raye Charlese.“ Ta hudba se jim líbila, Dereka ale naprosto přitahovala a potřeboval ji slyšet v jí přirozeném prostředí.

Nejčernější běloch z Bristolu

„Nejdeš snad dolů do St. Pauls, že ne? Tam je to nebezpečný, říkali mi. Věřili všem těmhle kecům,“ vzpomíná se směsí rozčílení a smíchu na reakce přátel. Vycházkami do černošské komunity se raději nechlubil. Nestyděl se, jen mu ty řeči kolem přišly

Ta černá je lepší

Celostátní stanice typu BBC se nové vlně zatím bránily a Derek černé zlato kutal z vln Rádia Luxembourg, které bylo v 50. letech zdrojem moderní hudby i pro odvážnější fanoušky komunistického Československa. Později ladil i frekvenci AFN (American Forces Network), kde poprvé uslyšel například Raye Charlese. Právě stanice připomínající americkým vojákům domov šířily produkci USA do světa. Na Jamajce by bez armádního rádia

Británie v polovině 50. let procházela intenzivní poválečnou obnovou a jedním z jejích motorů byl Marschallův plán, americký program finanční pomoci pro válkou zničené země západní Evropy. Spolu s dolary začal na starý kontinent začal pronikat také rock’n’roll. „Najednou se objevil úžasný a naprosto nový zvuk,“ vzpomíná Derek ve zmiňovaném dokumentu a i po těch letech skrývá vzrušení jen těžko. Živelnost černé hudby mu učarovala a rychle se naučil rozpoznávat její výjimečnost. „Zdálo se, že místní muzikanti nebyli schopni pochopit rytmus ani frázování původních černošských verzí,“ uvažoval.

Daddy G z Massive Attack mluví
o pohřešovaném příteli

Derek byl pravděpodobně nejčernějším bílým chlápkem z Bristolu

zbytečné. „Nejdříve jsem se zamiloval do jamajské hudby, pak jsem si zamiloval lidi kolem,“ říká a strach dává za vinu absenci osobní zkušenosti s černošskou komunitou.

„Když moji rodiče přijeli do Anglie, neexistovala tu žádná infrastruktura, která by pomohla karibským přistěhovalcům integrovat se mezi Angličany. A tak si začali pořádat vlastní večírky,“ vzpomíná pro The Guardian

šestapadesátiletý Daddy G, který v létě vystoupí na Rock for People s bristolskými Massive Attack. Dereka pamatuje ještě jako mladého gentlemana a po jeho zmizení uspořádal benefiční koncert, který měl shromáždit finance na další pátrání. „Derek byl pro mé rodiče naprosté novum. Poprvé v životě viděli bělocha, který si osvojil jejich kulturu. Byl pravděpodobně nejčernějším bílým chlápkem z Bristolu,“ vzpomíná.

Sladké vzpomínky na Karibik

Derekův život se začal lámat ke konci 70. let, která pro něj neznamenala nejjednodušší období. Živil se jako účetní pro čokoládový řetězec Catbury, v rozmezí pěti let přišel o oba rodiče, rozvedl se a znovu se oženil do nepříliš šťastného a krátkého manželství. Nakonec se ocitl sám v malém bytě ve čtvrti St. Pauls. Se samotou ale přišla i nečekaná svoboda. „Nechtěl jsem zbytek života strávit

Když se parket roztančil, roletu jsem vytáhl, všichni se otočili a křičeli: Ježišikriste, on je bílej!

sčítáním čísel, která se točí kolem čokoládových tyčinek,“ vzpomíná Derek v dokumentu televize BBC z roku 1994.

Novou rodinu našel v černošské komunitě, která ho v podstatě adoptovala. Dutty Ken, tou dobou řidič autobusů původem z Jamajky, v roce 1978 převzal lokální pub Star & Garter a pozval Dereka, aby v podniku občas něco pustil. Derek tam hrával v sobotu přes obědy, honorářem mu bylo pár pint a radost z hudby. „Chlape, ty mě bereš zpátky domů! Ty věci, co pouštíš, to je zvuk sladkých vzpomínek!“ říkali mu lidé a od té doby na pozvánkách stálo DJ Derek’s Sweet Memory Sounds.

Rytmus je všechno

Derek nezůstal jen u hudby, zajímal ho komplexní kulturní balíček a brzy začal mluvit patois (čti patva), což je jamajská, přesněji kreolská, varianta angličtiny. „Tady si sedni, oči měj otevřené a pusu zavřenou. Dokud nebudeš připraven něco říct,“ instruoval ho přítel, který zařídil, aby mohl Derek každou sobotu sedět v kadeřnictví a poslouchat tlachání. Kadence slov se pohybovala kolem sta mil za hodinu, alespoň tak mu to ze začátku připadalo. Po několika sezeních ale prostoupil rytmus, kterým se jazyk řídí, a najednou byl schopen uvádět skladby v rýmech ne nepodobných rapu. Zjistil, že rytmus je klíčem k jamajské hudbě i kultuře.

Díky patois začal brát dýdžejing vážně a také mu několikrát zachránilo krk. „Když spustíte proud hlasitého a hlubokého patois, každý

Výhradně černošské publikum se bílého dýdžeje děsilo, Derek z toho ale ve výsledku vykouzlil trumf. „Když večer začínal, stáhl jsem roletu před dýdžejskou kukaní. Přicházející hosty jsem vítal ‚jamajštinou‘ a pak jsem pustil hit. Když se parket roztančil, roletu jsem vytáhl, všichni se otočili a křičeli: Ježišikriste, on je bílej!“ Jenže tentokrát bylo zděšení už pobavené a tanečníkům to přišlo více než cool – byl to běloch a hrál jejich hudbu!

Ten, který hraje hudbu lidí

Ne vždy to ale bylo jednoduché. „Netušil jsem, že zůstanu diskžokejem. Prvních čtyři, pět let jsem se snažil alespoň nějak uživit a byla to zatracená dřina. Exekutory jsem držel tak daleko od dveří, jak to jen šlo.

couvne. Nezáleží na tom, jak vypadáte,“ směje se Derek. Na domácí půdě byla jeho pozice neohrožená, trable ale občas zažíval při výjezdech do Midlands nebo do Londýna.

Byla to zatracená dřina. Exekutory jsem držel tak daleko od dveří, jak to jen šlo. Dlužil jsem za daně i nájem

Dlužil jsem za daně i nájem,“ vzpomíná Derek. „Teď pracuji dvě nebo tři noci týdně,“ pokračuje s nepřehlédnutelnou dávkou spokojenosti a vypráví, jak celý život ze srdce nenáviděl ranní vstávání. „Přesto, pracoval jsem od devíti do pěti,“ naráží na anglický termín „nine-to-five“ označující typickou

pracovní dobu lidí v oblecích. „Jenže od devíti večer do pěti ráno.“

Celostátní pozornosti ho vystavil zmiňovaný dokument z produkce BBC, masivnímu respektu v rámci reggae scény a jamajské komunity se ale těšil už dlouho před tím. „Když jsem byl mladší, zbožňoval jsem zpěváky jako

Pracoval jsem od devíti do pěti. Jenže od devíti večer do pěti ráno

DJ Derek‘s Sweet Memory Sounds – BBC (1994)

Doma mu na zdi visela velká mapa se špendlíky, které cesty archivovaly. Trasy autobusů kompletně projel během tří let, Wetherspoon má v zemi přes devět set čtyřicet poboček a Derek si dal pintu piva ve většině z nich.

2013. Tehdy se neteři Jenny svěřil, že z nočních večírků bývá unavený a chce hrát jen příležitostně pro promotéry, ke kterým ho váže výjimečné pouto. Naposledy veřejně vystoupil v Londýně po boku Dona Lettse při oslavách Nového roku 2014.

Velmi osobní cestománie

Derek od dětství trpěl ještě jednou neuvěřitelnou vášní – linkovými autobusy. Když se mu do ruky dostala brožura společnosti National Express Coaches s mapou tras, rozhodl se, že je projede všechny. Každou výpravu pečlivě plánoval podle dvou faktorů: Záleželo na tom, kde zrovna hrál a kde otevřeli novou pobočku Wetherspoons, což je britský řetězec pubů. Když se mu podařilo spojit příjemné s ještě příjemnějším, výjezd byl považován za ideální.

„Yeah man, tebe zná každý. Ty jsi ten bílej chlápek, co mluví řečí lidu a hraje hudbu lidu,“ řekl mu legendární jamajský zpěvák Toots Hibbert, když je pořadatel představoval v zákulisí. Derek měl obrovskou reputaci, aniž by si ji dlouho uvědomoval nebo na ní bazíroval. Ve světě bez internetu a mimo pozornost velkých médií se jeho jméno šířilo především pomocí vyprávění.

Derek hrál pravidelné rezidence v londýnských klubech, nesmrtelné hity pouštěl z velkých pódií nejprestižnějších festivalů jako Glastonbury, Womad nebo The Big Chill. Za dýdžejským pultem strávil půl století a největší popularitě se těšil posledních patnáct let. S přibývajícím věkem vyměnil těžký vinyl za minidisky a lidi bavil bez problému i z digitálu. Do penze odešel v roce

Toots nebo Desmond Dekker. A během těch let jsem všechny mé hrdiny poznal osobně, když jsem s nimi hrál,“ žasl Derek.

Na každém kroku, ve výlohách obchodů a restaurací, na zastávkách autobusů, všude visely fotografie s nápisem Missing DJ Derek

DJ Derek je jednou z hlavních postav videa, v němž Dizzee Rascal
představil svou disko tvář.

Derek byl naposledy spatřen v pátek
10. června 2015, kdy ho bezpečnostní kamery zachytily, jak ve 23:15 odchází z pubu Commercial Rooms, jedné z bristolských poboček Wetherspoon, kde byl Derek stálým hostem. Poslední záznam o jeho pohybu poskytla autobusová společnost, podle níž druhý den nastoupil v 10:32 do autobusu číslo 78. Co se ale stalo na trase do Thornbury, které leží devatenáct kilometrů severně od Bristolu, se už nedozvíme. Tam Derek zmizel, od té chvíle nepoužil bankovní konto, cestovní pas nechal doma.

Zanedbávání společenských povinností v Commercial Rooms bylo prvním impulzem k obavám. Několikadenní absenci jeho přátelé přičítali další z mnoha výprav po britských Wetherspoons. Jenže když se neukázal celý týden, kontaktovali jeho neteř Jenny, a Derek, který nikdy nevlastnil mobilní telefon, byl 24. června oficiálně prohlášen za pohřešovaného.

„Bavili jsme se o něm v kanceláři i s lidmi, kteří se o reggae vůbec nezajímají. Několik dní jsme řešili, co se mohlo stát,“ potvrzuje Eva pouto mezi Derekem a lidem Bristolu. „Na každém kroku, ve výlohách obchodů a restaurací, na zastávkách autobusů, všude visely jeho fotografie s nápisem Missing DJ Derek,“ dodává.

Na výpravy jezdil sám a důsledně se vyhýbal turistickým oblastem. Hledal genius loci a bavil se úžasnými charaktery, které potkával. Zní to osudově, ale poslední stopa o jeho pohybu pochází z linkového autobusu.

Událost číslo jedna

„O jeho zmizení jsem se dozvěděla z novin,“ říká pro Headliner Eva, která pochází z Prahy a v Bristolu žije čtvrtým rokem. Podle jejích slov bylo zmizení událostí číslo jedna.

Podle Guardianu je v Británii ročně nahlášeno na tři sta tisíc pohřešovaných osob, většina se najde během čtyřiceti osmi hodin. Málokdy se mezi pohřešovanými objeví veřejně známá osoba, jíž Derek byl. „Vzpomínám si, jak jsme jednou s Derekem nastupovali do autobusu a všichni začali tleskat,“ řekla Jenny. Derek v roce 2012 obdržel od starosty Bristolu medaili za „významný přínos hudbě města“, a to nebyla jediná oficiální pocta, jíž se mu dostalo.

„Prosím, pomozte najít legendárního dýdžeje Dereka. Doufám, že je v pořádku,“ vyzval Dizzee Rascal na Twitteru. Do pátrací akce se zapojili hudebníci i široká veřejnost. Fotografií Dereka brzy disponovaly i všechny pobočky Wetherspoons v zemi. V čele kampaně stáli Don Letts a Daddy G, kteří už před jeho zmizením začali pracovat na dokumentu Ring the Alarm, jenž má kromě Derekova života reflektovat i rasové vztahy v Bristolu.

Všichni tři se znali dlouhá léta, při posledním setkání Derek říkal, že se na dokument těší. „Byl chodící encyklopedií reggae,“ vzpomíná Don Letts. „Naučil mě o nezbytnosti hudby jakožto součásti kultury, která sbližuje lidi. Byl to poklad Anglie,“ pokračuje Letts a Dady G Dereka vidí jako ambasadora kulturní výměny.

Hledala jsem už jen tělo

Čas plynul a oči obyvatel Bristolu se upíraly na jedno datum. „V létě měl vystoupit na místním festivalu, který pořádal raveový

kolektiv Arcadia. Všichni doufali, že se objeví,“ říká Eva. Jenže Derek se neukázal a ostatní dýdžejové alespoň hráli jeho oblíbené hity. „V tu chvíli jsem přestala doufat, že ho ještě někdy uvidím,“ přiznává Jenny. „Za nic na světě by si tu událost nenechal ujít. Tehdy jsem si uvědomila, že už nehledám Dereka, ale pouze jeho tělo.“ Jenny s Derekem mluvila naposledy 13. června loni na svatbě. Když odcházel, řekl Jenny, že se jí brzy ozve, aby mu pomohla projít tuny zpráv na Facebooku a koupit notebook.

Aby rodina ukončila sužující nejistotou, Derekův starší bratr Gerald podal žádost o prohlášení Dereka za mrtvého. Rodina chtěla uzavřít jeho bankovní konto, z něhož stále chodily peníze na nájem a účty, a uspořádat pohřeb. Devět dní poté náhodný chodec narazil za nákupním centrem na okraji Bristolu na mrtvé tělo. Uplynulo přesně devět měsíců, co se Derek vydal na svou poslední cestu autobusem. Policie u těla našla jeho dokumenty, identitu během pár dní potvrdily i testy DNA.

Velmi nepravděpodobný

příběh

„Dereka si pamatuji jako milého chlápka, který stál nohama pevně na zemi. Už na první pohled byl hudbou tolik pohlcen, že bylo jasné, co je jeho životním posláním,“ říká pro Headliner Ed Rome, britský hudebník a producent, který s Derekem několikrát hrál po londýnských klubech. „Je pozoruhodné, jak

významným ambasadorem hudby se Derek stal. Zvlášť když zvážíte všechna demografická data,“ přemýšlí Rome.

„Celá Derekova hudební cesta je natolik nepravděpodobná, že kvůli tomu ještě víc fascinuje. Na tak drobného člověka byl nesmírně velkorysý a měl naprosto zásadní vliv. Bude se na něj vzpomínat na mnoha tanečních parketech,“ vzdává poctu Rome. Minimálně v Bristolu se na Dereka bude vzpomínat dlouho. St. Pauls se po jeho pohřbu proměnila v jednu velkou party, v ulicích města se objevují další a další streetartové portréty legendárního dýdžeje, dokonce se

koná veřejná sbírka na jeho sochu.

„Dereku, strašně mě mrzí, že nám to trvalo tak dlouho. Mrzí mě, že jsme hledali na špatných místech. Teď už jen doufám a modlím se, že se ti nestalo nic špatného. Alespoň konečně můžeme říct sbohem a udělat velkou oslavu – opravdové rozloučení, které si tolik zasloužíš,“ vzkázala Jenny Griffithsová svému strýci a jeho přátelům přes Facebook. Don Letts si je jistý, že odkaz jeho přítele bude nesmrtelný. „Derekův život dokazuje, že hudba má sílu měnit individuality a skrz ně i změnit význam toho, co dnes znamená být Britem,“ říká.