text Veronika Ondečková

foto kris dewitte

Žádný stres, jenom spousta zábavy

Je až zarážející, že populární belgická skupina sází desky s takřka železnou pravidelností už více než dvacet let. Stačí ale jen pár minut naslouchat jejich tvůrčímu otci Alexi Callierovi a je zcela zřejmé, proč. Pojďte to vyzkoušet.

Když se některých hudebníků zeptáte na muziku, často z nich musíte informace tahat jako z chlupaté deky. To podstatné se pro ně totiž odehrává na koncertech, ve studiu, zkrátka všude jinde než v rozhovorech, kterých poskytují nepočítaně. Z Alexe Calliera ale i po telefonu vyzařuje neuvěřitelné nadšení ze všeho, co se kapely, kterou z velké části stvořil, týká. Stačí jenom naťuknout téma a nezadržitelně se rozpovídá.

Kromě Calliera v současné době tvoří tvrdé jádro Hooverphonic ještě kytarista Raymond Geerts. Zbytek sestavy přišel a zase odešel. Písničky, mezi kterými nechybí notoricky známé hity jako Mad about You nebo 2 Wicky, ale přetrvaly i odchod tak výrazných pěveckých osobností, které jim propůjčily hlas a osobitost, jako byla Geike Arnaert nebo

její nástupnice Noémie Wolfs. A Callier coby typický workoholik myslí jenom do budoucna. Na čerstvé album In Wonderlands přizval nové pěvecké tváře a poprvé ve větší míře zařadil také mužské vokály.

Nové album Hooverphonic se jmenuje
In Wonderland. Má jeho název nějaký
skrytý symbolismus?

To víte, že má. Vybrali jsme tenhle název, protože podle nás dokonale vystihuje to, jak se i po dvaceti letech v kapele cítíme – jako v říši divů. A líbilo se nám, že má v sobě i jistou surreální rovinu. In Wonderland je v podstatě taková pohádka o světě, ve kterém se na jednu stranu odehrává řada neobyčejně krásných věcí, zároveň v něm ale na

I po dvaceti letech se v kapele cítíme jako v říši divů

člověka čeká plno nástrah. Zažili jsme s Hooverphonic několik fantastických úspěchů a dá se říct, že celá naše kariéra je dodneška jako jeden splněný sen. Vždycky to ale pro nás nebylo jednoduché, a proto by i název alba měl zachycovat obě strany mince.

Nedávno jste uvedl, že při nahrávání novinky jste si připadal podobně jako malé dítě v cukrárně. Co přesně jste tím měl na mysli?

V jistém slova smyslu se takhle cítím pokaž­dé, když jsem ve studiu nebo píšu novou muziku. I po těch letech mě to strašně baví. Ve studiu trávím prakticky každý den a hudba nikdy nepřestala být mým koníčkem. Zrovna nedávno se mě náš manažer ptal, proč si aspoň na chvíli neodpočinu. Měli jsme zrovna za sebou několik náročných koncertů a ten večer nás čekal další. Jenom jsem se pobaveně usmál a odvětil mu, jestli

se náhodou nezbláznil. Práce je můj způsob odpočinku! Ve studiu jsem neustále soustředěný a věnuju se věcem, které miluju. Udržuju si tím čistou hlavu a věřím, že to ze mě ve výsledku dělá pozitivnějšího člověka.

Takže nadšení, o kterém jste mluvil, se netýkalo pouze nového alba?

Ne, to rozhodně ne. Poslední nahrávání ale přece jenom bylo něčím výjimečné. Znáte ten pocit čerstvé zamilovanosti? Když potkáte někoho nového a zamilujete se, všechno je najednou živější. V žaludku máte takový zábavný pocit, po těle husí kůži... tak s touto deskou to bylo podobné. Obklopili jsme se novými muzikanty, kteří se také autorsky podíleli na jednotlivých písničkách. A všichni byli tak nadšení z toho, jak se spolupráce vyvíjela, že jsme se vzájemně dobíjeli entuziasmem a energií. Člověku to dodá úplně

Vokalisté zpívali jenom tak od boku v domnění, že natáčíme demáče

nazpívané naprosto neformálně, buď u mě ve studiu, nebo v obýváku, který s ním sousedí, aniž by vokalisté měli tušení, že šlo o finální verzi. Zpívali jenom tak od boku v domnění, že natáčíme demáče. Nakonec jsem je ale přesvědčil, že nejlepší bude použít právě první nástřely. Znovu se mi potvrdilo, že na první pokus člověk podá mnohem silnější výkon. A u zpěváků to platí dvojnásob. Zatímco třeba bubeníka nebo kytaristu často může samotný příchod do studia nakopnout, protože se jim najednou otevře spousta možností, které jindy nemají, pro zpěváky je taková změna prostředí obvykle kontraproduktivní. Tolik se snaží, aby ze sebe dostali něco víc než za normálních okolností, až se z jejich projevu vytrácí přirozenost a spontaneita. Já to chápu, stres je ale hrozně ošemetná věc a na muzikanty nemá dobrý vliv. Proto se tomu snažíme vyvarovat a vlastně už v začátcích Hooverphonic jsme často pracovali s demonahrávkami.

Přizvání externích vokalistů je pro Hooverphonic naprostá novinka. Rozhodnutí k tomuto kroku přišlo po ukončení spolupráce se zpěvačkou Noémie Wolfs, nebo naopak k jejímu odchodu přispělo?

Ke změně nás motivovaly především písničky samotné. Obvykle skládám pro lidi, se kterými v danou chvíli spolupracuji. Není to ale pravidlem. Sem tam napíšu song i bez ohledu na konkrétního člověka nebo s někým mimo kapelu. Často se stane, že pak písničku přinesu do kapely a nakonec zjistím, že je jako na míru ušitá našemu vokalistovi, ať už

Jak se vám pracovalo na písničkách „z archivu“?

Bylo to příjemné. Čas je ten nejpřísnější soudce a odstup, který jsme díky němu získali, nám pomohl podobu písniček vykrystalizovat. Když nějaký song posloucháte deset let a pořád vás baví, obvykle je to známka toho, že je to prostě skvělá věc. A ta nově nabitá jistota vás nakopne. Jak už jsem říkal, na písničkách se autorsky podíleli i muzikanti, které jsme ke vzniku alba přizvali. Takže jsme měli jednak pocit, že pracujeme na materiálu, který se dostatečně usadil, díky hostům pro nás ale zároveň zůstal stále čerstvý. A výsledek? Žádný stres, jenom spousta zábavy. To je jedna z věcí, které mám na tomhle albu nejradši. Nebyly kolem něj žádné starosti.

Co na nahrávce uvolněná atmosféra ovlivnila nejvíc?

Myslím, že je dobře patrná z jednotlivých pěveckých výkonů. Všechny hlasy byly

jiný drive. V tomhle směru pro nás nahrávání rozhodně bylo něčím nové, na druhou stranu jsme si ale neustále připomínali naše kořeny. Podstatnou část In Wonderland jsme totiž napsali v průběhu uplynulých deseti let.

Uvědomili jsme si,
že spolupráce s Noémie najednou nemá budoucnost. Bylo to vzájemné

to byla Geike, Noémie nebo někdo jiný. Někdy to tak ale nefunguje. Speciálně u skladeb, které vznikly pro mužský hlas, jsem kolikrát narazil na problém s transpozicí. Cítil jsem, že není možné je upravit pro zpěvačku, aniž by ztratily kouzlo. V průběhu let se mi takových songů nashromáždilo víc a bylo mi líto je odložit. Jednou takhle po cestě z koncertu jsem proto nadhodil ostatním, co by řekli tomu, kdybychom zkusili oslovit pár dalších zpěváků a postavit nové album kolem písniček, jako jsou například God’s Gift, Badaboum nebo Mooving. Nápad se chytil, a jak jsme o něm mluvili delší dobu, uvědomili jsme si, že spolupráce s Noémie najednou nemá budoucnost. Nicméně ten pocit už byl v tu chvíli vzájemný, takže jsme se neloučili s žádnou hořkostí nebo výčitkami.

Kde jste objevil zpěváky, kteří se na In Wonderland objevují?

Se všemi zpěváky jsem se znal už z minulosti. Některé z nich jsem poznal potkal na

songwriterském kempu v Norsku, jiné při práci ve studiu a tak dále. Je úžasné, že každý z nich je z odlišného koutu Evropy. Máme na desce lidi z Belgie, Holandska, ale třeba i Anglie a Francie a každý do písniček vnáší vlivy kulturního prostředí, odkud pochází. Krásným příkladem toho je třeba song Badaboum, kde se prolíná anglický naturel s vřelým dotykem Francie. Jsem nadšený z toho, že se nám podařilo propojit tolik různých světů.

Hooverphonic jsou věhlasní svým typickým, velice elegantním zvukem. Bylo náročné najít vokalisty, kteří do něj zapadnou?

Takzvaný hoover sound, který jsme si během let vybudovali, je pro nás tak silná výrobní značka, že se od něho nemůžeme ani nechceme odchýlit. Důležitou roli při jeho dosažení ale hrají až finální aranže, takže z tohoto hlediska pro nás není tak limitující, jak by se mohlo zdát. Najít ideální symbiózu mezi hlasem a konkrétními písničkami bylo navíc o to

Nebyl jsem dost dobrý zpěvák, aby na mně stála celá kapela

Nyní ještě znásobíme počet vokalistů na pódiu, takže to bude opravdu velké

Zdá se, že jste s modelem kapela vs. hostující zpěváci spokojený. Budete si jej chtít zopakovat i příště?

Popravdě ano. Opravdu jsem si to celé strašně užil. Mohu se pustit do nových aranží a kompozic, moje práce je najednou mnohem barevnější. Na druhou stranu ale pořád platí pořekadlo „nikdy neříkej nikdy“. Možná že po čase opět narazíme na někoho, u něhož budeme mít pocit, že je ten pravý nebo pravá pro spolupráci na celém albu nebo ještě dlouhodobější. To je na tom ale to úžasné. Fungujeme tak, že někde začneme a nikdy přesně nevím, kam nás to zavane. Zatímco normální smrtelníci takovou nejistotu snáší těžko, pro nás, a vůbec všechny jedince založené tvůrčím způsobem, je naprosto nepostradatelný. Čerpáme z něho inspiraci a nutí nás neustále se posouvat dál. Je to jako droga.

snazší, že vokalisté si svoje party pomáhali napsat. Všechno do sebe zapadlo naprosto hladce. Jak už jsem ale zmínil, přínos hostujících osobností je nepřeslechnutelný. Je to podobné, jako když přimícháte cizokrajné koření do tradičního receptu nebo obohatíte interiér o nečekaný designový kousek.

Mužské vokály na In Wonderland jsou tedy opravdu revoluční.

Ano. Je to naprostá novinka. Občas jsme sice pracovali s mým hlasem, ale pouze nahodile.

Ještě jedna otázka ohledně zpěváků. Hooverphonic vždy dominoval silný ženský prvek. Bylo to plánované, nebo šlo o přirozený vývoj?

Byl to výsledek vývoje, který byl víceméně náhodný. V úplných začátcích projektu jsem zpíval já, po několika měsících jsem si ale byl nucen přiznat nepříjemnou pravdu, a to že jsem zkrátka nebyl dost dobrý zpěvák, aby na mně stála celá kapela. Zpívání jsem tedy vzdal a hledal jsem někoho, kdo by se hodil k písničkám, které už v té době byly hotové. Až jsem potkal jednu slečnu, která se mi zdála zajímavá. Chvíli jsme spolu zkoušeli, a aniž jsme přemýšleli nějak dalece do budoucna, najednou jsme získali kontrakt s vydavatelstvím a měli jsme nastavený směr, ze kterého nebylo snadné vykročit. A hlavně ani nebyl důvod. Měli jsme štěstí na zpěvačky a byli jsme přesvědčení, že jdeme nejlepší možnou cestou. Rozhodně jsme to ale takhle neplánovali.

Tentokrát je to poprvé, co používáme mužský hlas komplexně na celé nahrávce, a navíc i naživo. Na turné budeme mít s sebou jednoho live mužského zpěváka a dvě zpěvačky.

Přibude tentokrát i smyčcová sekce?

Ano, a jsem za to rád. Pro mě osobně Hooverphonic stojí na fantastickém hlase, skvělém zvuku a bohatých aranžích, ke kterým prostě patří smyčce. Přispívají intenzitě našich koncertů. Nyní ještě znásobíme počet vokalistů na pódiu, takže to bude opravdu velké.

Na co přesně se mohou těšit vaši fanoušci v Praze?

Kromě zcela nové a rozšířené vokální sestavy to budou samozřejmě písničky z letošního alba. Na setlistu ale zazní i některé songy, které v originále zpívala Geike nebo Noémie. Úprava se může lišit, myslím, že pořád ale fungují velice dobře. Nasbírali jsme pár pochvalných recenzí nejenom na úvodní koncerty turné a celkově z toho mám dobrý pocit. S tak početnou smyčcovou sekcí za zády jako

tentokrát jsme vždycky o něco víc Hooverphonic než jindy. Do Lucerna Music Baru ale budeme muset dorazit oslabení o dva členy, protože bychom se jinak na pódium nevešli.

Pamatujete si Lucerna Music Bar! Je vidět, že máte skvělou paměť…

Ano, v Lucerna Music Baru jsme hráli zatím dvakrát a pokaždé tam byla fantastická atmosféra. Takové koncerty nejde zapomenout. Nemůžu se dočkat toho dalšího.

Song 2Wicky byl svého času komerčním hitem vyhledávaným ve filmu i reklamním odvětví.

Synonymem Hooverphonic se na dlouho stala právě skladba Mad about You a zpěvačka Geike Arnaert. Ta ale v roce 2009 odešla a upřednostnila sólovou kariéru.

Touto skladbou Hooverphonic velmi úspěšně restartovali kariéru, poté co se sžili s novou zpěvačkou Noémie Wolfs. Ale i ta je už pryč.