text Václav Trávníček

foto Jakub Macháček

Natočil desku, která mu může pořádně zatřást s kariérou. James Cole vykročil ze zajetého hiphopového rámce a stvořil Orfea – ambiciózní epos, na kterém míchá rap se zpěvem, češtinu s angličtinou a hiphopové prvky s elektronikou a kytarovými plochami. „Je to šílené album,“ varuje.

Kdo Jamese Colea na nějakou dobu ztratil ze zorného úhlu a zaregistroval ho až v letošním rozhovoru v DVTV, kde mluvil o české společnosti, migrační vlně nebo prezidentu Zemanovi, musel být překvapený. Jízlivý glosátor, jehož značkou se stal acid rap, se změnil k nepoznání. Začal cvičit, zhubnul a nabral svaly. „Jenom mě tam nasvítili tak debilně, že jsem vypadal jako smrtka. Přitom jsem akorát přijel z fitka,“ směje se Cole. Změnou ale neprošla jenom jeho fyzická schránka. Rodák z Brandýsa nad Labem na nové desce jako by našel novou hudební identitu. Těžko říct, jestli je Orfeus ještě vůbec hip hop. „To, co jsem chtěl vyjádřit, jsem v tomto žánru nedovedl,“ říká tajemně.

Souvisí vaše fyzická změna s tou hudební?

Vlastně ano. Začal jsem cvičit kvůli klipu k novému albu. S režisérem Michalem Matouškem jsme se poprvé potkali před rokem, kdy začaly vznikat první demáče. Dlouho jsme se jenom tak scházeli, brainstormovali a načrtávali nápady. Michal přišel s konceptem, který je v podstatě filmový, a přidělil mi roli. Aby to bylo důsledné a vypadalo to dobře, musel jsem se trochu vysekat a zhubnout.

Dalo to práci?

V té době jsem nebyl nějak extrémně tlustý, ale měl jsem zaděláno na určitou pomejovitost. Většinu záběrů jsme chtěli mít

Trávil jsem nějaký čas v Peru, účastnil se ayahuascových rituálů a přičichl k tradičnímu šamanismu

Některé písničky vznikaly třeba tři čtvrtě roku, což jsem nikdy dřív takto nedělal

Jak jste je skládal?

Ve vrstvách. Šel jsem od miniaturních melodických nápadů. Vždy jsem vytvořil hrubý

zapůsobilo. Každý léčivý proces tohoto druhu s sebou nese uvolňování věcí, které jsou do jisté míry drastické. Člověk musí podniknout určitý sestup. Proto se deska jmenuje Orfeus. V jejím ústředí stojí téma sestupu do hlubin a je na každém, jak si to interpretuje. Pro mě je to způsob, jak dát své peruánské zkušenosti tvar.

Potřeboval jste tuhle zkušenost?

Zpětně mám tendenci říct, že jsem ji potřeboval už dávno. Bylo to drsné, ale ve finále nesmírně zdravé. Odešel jsem na všech úrovních o dvacet kilo lehčí. Dostal jsem chuť na úplně jinou muziku. Problém rapu je pro mě ten, že jeho prostřednictvím nejsem schopný tvarovat syrový materiál téhle zkušenosti. Rapový výraz mi k ní prostě moc nesedl. Takže vznikly písničky v klasickém slova smyslu. Jsou zpívané, mají sloky, bridge a refrény.

Jak se zrodila myšlenka na tak převratnou desku ve vaší kariéře?

Vlastně ani nevím. Nejdřív jsme s producentem Ristem Sokolovskim věnovali nějaký čas „před-předprodukci“ a přemýšleli nad technologickým postupem. Procházel jsem všemožné samply a zkoušel mašinky, míchal živé bicí se syntetickými. Chtěl jsem, aby deska byla trochu industriální.

Co stálo za touto potřebou?

Moment desky se vztahuje k životní zkušenosti, kterou jsem před rokem a půl zažil v Peru. Trávil jsem tam nějaký čas, účastnil se ayahuascových rituálů a přičichl k tradičnímu šamanismu. Hluboce to na mě

hotových v lednu, pak měly následovat jednoduché dotáčky. To se ale samozřejmě nestalo a já v té roli musel zůstat pět měsíců. Celé se to protahovalo a dotočili jsme teprve nedávno, před čtrnácti dny. Takže od té doby slavím a strašně jím. Byla to zatím moje nejnáročnější role.

Je to elektronické, trochu rockové, trochu rapové album

demosnímek, ke kterému jsme se v průběhu roku s Ristem vraceli. Demoverze rozvíjel i Nèro Scartch, to byla druhá vrstva. Pak jsem se na ně podíval společně s Yardou Helešicem. Nahrávali jsme kytary, zkoušeli jsme různé aranže. Některé písničky takto vznikaly třeba tři čtvrtě roku, což jsem nikdy dřív takto nedělal. Vždy jsem pracoval spíš naopak, celou písničku jsem udělal hned a moc se k ní nevracel.

Pomohlo vám, že kromě hip hopu máte naposloucháno i z jiných žánrů?

To mě určitě hodně ovlivnilo. Toužím po jiných barvách a chutích, které jdou zažít jenom někde jinde než v rapu. Asi se dá vysledovat, že tíhnu ke kytarám. Jinak je to celkem nepředvídatelné.

Co pro vás znamená příběh desky, který je rozesetý do jednotlivých skladeb?

Najdeme zde výrazný klasický křesťanský motiv očišťování, dále vymítání. Tematizuje vstup západního myšlení do úplně jiné kultury. Proto je spousta těch věcí temných. Přijde mi, že když je člověku dobře a blíží se životní harmonii, tím víc síly má na to, aby se mohl vypořádávat s věcmi, se kterými se jinak vypořádávat nechce nebo nemůže.

Je Orfeus ještě hiphopová deska?

Sám pro sebe si to nedefinuju. Je na někom jiném, aby tomu dal nějakou cedulku, bude-li se tím chtít obtěžovat. Já na to seru. Je to elektronické, trochu rockové, trochu rapové album. Některé věci mají vyloženě popové

aranže, jiné jsou skutečně maniakální. Tahle kombinace mě baví.

Stejně jako kombinace češtiny s angličtinou?

To je taky zvláštní. První co vás napadne je, že jde o pokus o světovost. Ve skutečnosti mě při skládání písniček nenapadala česká slova. Třeba refrény rád vymýšlím v autě. Projíždím se po Praze, poslouchám nějaký beat pořád dokola, do toho hulákám, a občas z toho něco vzejde. No a teď mě napadaly často jen anglické texty. Tak jsem si jednoho dne řekl, že na to seru a udělám desku částečně v angličtině. Chápu, že moment dvojjazyčnosti musí působit naprosto šíleně a nepochopitelně, ale v rámci konceptu to dává smysl. Je to dotyk dvou jazykových struktur a odlišných druhů myšlení. Je zajímavé studovat anglické a české skladby, s materiálem obou jazyků pracuji úplně jinak.

Nemáte strach z izolace? Budou vám vaši Pražané rozumět?

Je to určitý druh hazardování s kariérou. Člověk si snadno udělá návyk na vlastní kariéru, na příjmy a pozornost, které se mu z ní dostává. V určitý moment je ale důležitější než prachy to, že začnete milovat svůj brand. Cítíte, že se o něj musíte starat, jinak sám před sebou budete za kreténa a nešťastný. Jakýkoli moment, který může kariéru sabotovat, je samozřejmě strhující, ale také plný obav. S Kapitánem Láskou jsem docílil toho, že mi většina lidí řekla, že jsem se posral. Takže jsem to už párkrát zažil a neohroženě v tom hodlám pokračovat.

Při skládání písniček mě nenapadala česká slova

Orfeus je určitý rebranding Jamese Colea

Dnes už bych nedopustil medializaci jakéhokoli svého sporu

Jako byly třeba v minulosti některé vaše beefy? Šel byste dnes do nějakého znovu?

Dnes už bych nedopustil medializaci jakéhokoli svého sporu. Uvědomil jsem si, jaká je to blbost. Být s někým otevřeně ve sporu s sebou přináší strašně moc negativity. Už jenom to, že člověk má tyhle myšlenky, znamená, že je namočený do něčeho, co je debilní. Je to vyčerpávající věc, která

protože žiju život, ve kterém se často věci mění, stejně jako preference ohledně nálad, hudby nebo druhů vibu. Akorát že tady je to strašně vidět. Spousta lidí se nechá zdeptat očekáváními. Zaplňuje to mozek a plní různými hlasy a pochybnostmi, které k vám nepatří. Ale mě to vůbec netrápí.

Změnil Orfeus zpětně váš pohled na dosavadní tvorbu?

Určitě došlo k nějakým revizím, ale moc jsem to neanalyzoval. Spíš jsem daleko přesněji věděl, co chci dělat teď. Moc jsem nezkoumal, co mě sere na tom, co jsem kdy udělal. To člověk tak nějak ví. Je to kupa selhání, která vás někde tlačí, a i když je nemáte nikdy přímo před očima, dobře o nich víte.

Dovedete si představit hrát něco z té desky naživo?

Mám takovou ambici. Dáváme k tomu dohromady kapelu a teď začínáme zkoušet. Na podzim vyrazíme na turné.

Stále mi není jasné, jestli jste na Orfeovi našel svoji hudební identitu, nebo jde „jen“ o další z vašich projektů jako byl v minulosti třeba Kapitán Láska...

Orfeus je určitý rebranding Jamese Colea. Zaznamenává přechod k jinému způsobu přemýšlení nad hudbou a do jisté míry i nad životem. Jde o určitou transformaci. Zároveň si myslím, že jsem neztratil svůj signature, tíhnutí k acidovitosti, i když to hodně odjelo někam do prdele. Nepřijde mi to divné,

Co pro vás bude vítězství nebo alespoň remíza?

Když bude Orfeus lidi aspoň nějak zajímat, poslechnou si ho a vezme je někam na výlet. Je přece skvělé unášet se na tónech skvělé hudby. Chci lidem odevzdat možnost k prožití nějaké speciální zkušenosti.

nepřináší žádný zisk. Beef je pomýlený přístup k soužití mezi lidmi.

Jak se vám dnes žije na české rapové scéně?

Dobře. Mám pocit, že jsem si kolem sebe vykolíkoval prostor, který spousta lidí uznala, a teď si v něm můžu žít. Obývám scénu s ostatními a jsem v pohodě. Ve své hlavě se cítím být součástí veškerého muzikantství obecně. Možná i proto je na Orfeovi angličtina. Chtěl jsem otestovat tu výzvu, kdy si tvoji skladbu díky internetu může poslechnout kdokoli na světě a už se nebude na co vymlouvat. Buď je to kvalita s dobrým soundem, nebo tě s tím za českými hranicemi každý pošle do prdele. To je ostatně osud české muziky, jakkoli to zní odevzdaně.

Živí vás hudba?

Jo. Říkám tomu moje kariéra, jejíž těžiště je v hudební produkci. Také překládám literaturu.

Rozdílné reakce sklidilo únorové stanovisko labelu Big Boss k současnému ovzduší v české společnosti, jehož jste autorem. Jak se za touto aktivitou ohlížíte? Splnila, co jste očekávali?

Jsem rád, že jsem to udělal. Měl jsem strašně dobrý osobní feedback, což je věc, která se mi moc nestává. Občas mi někdo řekne, že je něco dobré. Ale za tohle jsem dostal velký feeedback, a to i od lidí, které už ve svém životě dlouho nevídám. Spousta z nich si na mě musela sehnat číslo. Moc mě to potěšilo.

A co byste jako student filozofie doporučil čtenářům tohoto rozhovoru k četbě, pokud by se chtěli dozvědět něco z oboru?

Nějaký výběr ze Slavoje Žížeka. To by mohlo být zábavné. Je to nejexponovanější postava filozofie a dosáhl určitého statusu hvězdy. Jeho dílo je jeden z nejvíc mainstreamových bodů, kterými se dá do filozofie vstoupit.

Pražský rapper se narodil 20. února 1984 jako Daniel Ďurech. V roce 1996 ještě pod nickem Phat založil spolu s Hackem (Hugo Toxxx) formaci K.O. Kru. V roce 2002 vydal sólové album Frekvence P.H.A.T. S Hugo Toxxxem vytvořil i kultovní uskupení Supercroo, jemuž vyšla alba Toxic Funk (2004), České kuře: Neurofolk (2005) a první české rapové 2CD Dva nosáči tankujou Super (2007). V následujícím roce natočil James Cole spolu s Orionem z PSH album Orikoule. V roce 2009 vydal album Kapitán Láska, které připravil spolu s bývalým kytaristou Support Lesbiens Yardou Helešicem a nestorem českého hip hopu Risto Sokolovskim. Následovaly další sólovky Halucinace ze třetího (2010) a Moby Dick (2013). Na novince Orfeus míchá rap se zpěvem a hiphopové prvky s elektronikou či kytarovými plochami. James Cole studoval překladatelství a tlumočnictví a nyní filozofii na FF UK.

Podívejte se na seriál, ve kterém James Cole představuje nové album.
Pod jménem Orfeus bude venku koncem května.