Třetí album zpěvačky Martiny Trchové nazvané Holobyt vychází 17. května a stejný den bude i pokřtěno v pražské Malostranské besedě. Promítly se do něj jak cesty do Kazachstánu či Himaláje, tak i všednodenní zážitky z pražských ulic, ve kterých se pohybuje.

„Myslím, že jsme společně našli polohy, které bych možná od sebe ani nečekala,“ říká k nahrávce, o které doufá, že jí pomůže se vymanit z úzkých žánrových mantinelů.

Často býváte označována za jazz-folkovou písničkářku. Nové album je ale

mnohem pestřejší. Chtěla jste se vzepřít zaškatulkování?

V podstatě ano. S kapelou jsme hodně řešili, kam bychom se sami zařadili. Aranže určitě trochu jazzové jsou, ale já se necítím doma ani v jedné z těch dvou kategorií. A vlastně se i bráním označení písničkářka, protože pak všichni dopředu

Chtěla jsem si dopřát luxus mít ve studiu hodně času a experimentovat se zpěvem

předpokládají, že budu sama s kytarou a vůbec nečekají kapelu. Takže se tomu slovu vyhýbám.

Kde se tedy doma cítíte?

Jsou to prostě písničky. A to, aby na novém albu byl co největší žánrový rozptyl, byl od začátku úmysl. Chtěli jsme, aby každá skladba měla svůj kabátek, který jí nejvíc sluší. A je jedno, jestli mu někdo říká folk, indie nebo jazz.

Otevírá ta stylová rozmanitost dveře někam, kam by se jinak neotevřely? Přivádí to další posluchače nebo pozvání na nová místa?

Určitě ano. Přichází to pozvolna, ale jak pořadatelé, tak my zjišťujeme, že můžeme být na programu různých scén. Rádi bychom hráli víc na větších akcích nebo se stylově odlišnými kapelami. Myslím, že jsme někde v půli cesty

a také o vašem cestování, které vyústilo i v knihu Deníky z Ladakhu. Máte v plánu se tomu věnovat víc? Třeba vaše kolegyně Karolína Kamberská už po úspěších s kulinářskými pořady a vydávanými recepty téměř na koncertování rezignovala...

Ty výtvarné věci jsou možná viditelnější a působí na lidi ihned. Ale já mám naopak teď období, kdy se k hudbě vracím naplno. Připadá mi, že to přichází ve vlnách: když mám pocit, že zrovna nemám co říci, tak maluju, a naopak. Hudba mě neživí a jsem ráda, že se mohu věnovat více různorodým věcem a potkávat zajímavé lidi. Chtěli bychom teď hrát více, ale na druhou stranu ta frekvence čtyř až pěti koncertů měsíčně, které obvykle hrajeme, nám dopřává pocit, že se na to můžeme hodně těšit.

Album má příznačný název Holobyt a v souvislosti s ním mluvíte o leitmotivu hledání domova. Kde se ta potřeba hledání vzala?

To téma vyšlo z jednotlivých textů. Mapují místa, kde jsem bydlela nebo kde v současnosti pobývám, a zároveň byly inspirací i ty zmíněné cesty. Zajímalo mě, jak se lidé cítí tam, kde jsou, co to pro ně znamená, a zpětně taky, kde jsem vlastně doma já. Od konkrétních míst jsem se dostávala k vlastnímu nitru. Když jsem si ty písničky pak poslechla, ty otázky hledání domova z toho samy přirozeně

něco a jsem moc ráda, že se nám podařilo najít právě tuhle cestu. Nahrávali jsme s Lukášem Martínkem ve studiu ve Svárově a zpěvy jsme pak dodělávali ve studiu Harryton u Tomáše Haranta. Chtěla jsem si dopřát ten luxus mít na to hodně času, mít možnost experimentovat a vyhrát si se zpěvem.

Kromě hudby se stále více s respektem mluví o vašich výtvarných aktivitách

a tak nějak věřím, že nám nové album v tomhle směru pomůže.

Jak moc se vaše kapela na nové nahrávce podílela?

My jsme ty písničky připravovali už dlouho s kytaristou Patrikem Henelem a od počátku na aranžích pracovala celá kapela společně. Z každého z nás je tam

vyplynuly. A titulní píseň Holobyt, ač je kratičká, je pro mě velmi zásadní. Vznikla den před odjezdem na cestu do Santiaga de Compostela.

Vždycky jste mi připadala jako jedna z těch vážnějších zpěvaček, které jsou si spíše jistější v melancholičtějších polohách, a ani nové album v tom není příliš jiné. Humor vás neláká?

Naopak myslím, že i taková místa na cédéčku jsou. Třeba písnička Holešovické paničky o takových dvou dámách bez domova, které žily pod mým balkónem, je pojatá s velkou ironií a nadsázkou. Nebo Věci v pohybu, která je o cestování v teple domova a prstem po mapě, je psaná s humorem a taktéž zaranžovaná. Je mi blízká ironie.

Jako kmotru alba jste si zvolila jihoafrickou zpěvačku Melanii Scholtz. Proč?

My jsme se poprvé setkaly, když jsme měly společný koncert v pražském JazzDocku. Neznala jsem ji a byla jsem z jejího vystoupení nadšená. Loni jsem pak k ní šla na jazzový workshop, moc se mi to líbilo, sblížily jsme se, a pak jsem k ní chodila i na lekce zpěvu. Když jsem přemýšlela o tom, kdo by mohl vystoupit na křtu, hledala jsem někoho, kdo je nějak spojený s tím mým obdobím, kdy cédéčko vznikalo. A ona byla nejlepší volba. Její skladby mají silné melodie a hluboké texty, a ač je to jazz, jsou to opět jen písničky. A mimo jiné mě také inspirovala k tomu koupit si looper, který používá. Těším se, že na křtu vystoupí.

Už jako sedmnáctiletá se v roce 2000 objevila na festivalu Zahrada, později vystupovala sama, v duu s flétnistkou Karolínou Skalníkovou i s dalšími spoluhráči. Prvotní období shrnuje debutové album Čerstvě natřeno z roku 2005. O čtyři roky později vzniklo stabilní Martina Trchová Trio, nejprve s kytaristou Patrikem Henelem a kontrabasistou Radkem Polívkou, později se přidal i bubeník Petr Chlouba (zároveň Jablkoň) a podobu s kapelou zachytilo druhé album Takhle ve mně vyjou vlci (2010). S kytaristou Adamem Kubátem vystupuje s pořadem, ve kterém interpretují písně Zuzany Navarové, a jako malířka měla i několik samostatných výstav svých obrazů. Nové album Holobyt opět vychází u Indies MG.