text Vojta Tkáč

foto Karolina Ketmanová

NOVÉ ZAČÁTKY I NADĚJE

Indiepopoví NANO jsou pro mnohé stále neodkrytým klenotem tuzemské scény. Pokud mezi ně patříte i vy, neměli byste minout čerstvou druhou desku Is This Art?, kterou kapele produkoval Jiří Burian. Co je to vlastně umění a jak se dá propojovat inteligentní pop s rock’n’rollem Headlineru přiblížila sympatická zpěvačka Marquet Štechová.

Vždy jsme se pokoušeli propojit jakousi energičnost a tanečnost s melancholií

„Nemáme žádný plán a v současnosti ani management, prostě spolu chceme hrát,“ říká Marquet sympaticky o desce, která vyšla na sklonku dubna.

Vaše nové album se věnuje motivu nových začátků a životních změn. Je tohle nějakým způsobem nový začátek pro NANO?

To se uvidí. Pro mě to není nijak výrazně jiné NANO než dřív. Řekla bych, že jen vykrystalizovala zkušenost, kterou jsme nasbírali za čtyři roky s prvním albem. Moc by se mi líbilo, kdyby šlo o nový začátek třeba v tom, že budeme mít plné kluby všude, kam přijedeme. Nemůžu si stěžovat, lidi na nás chodí hodně a je to fajn. Ale samozřejmě má každý

považuju za důležitější vztah, jaký mezi sebou v kapele máme. Takhle, jak jsme, nás to baví nejvíc. My čtyři jsme NANO.

muzikant sen, že vyrazí na turné a vyprodá všechny velké kluby po celé republice. Ale než se upínat k nějakým novým začátkům,

Jak zní Is This Art?

Celou desku Nano si můžete poslechnout nebo koupit na kapelním Bandcampu.

Zpěvačku Nano Markétu Štechovou můžete znát i z prvních narozenin Headlineru, které uváděla.

V čem se tedy projevuje zmíněný hlavní motiv?

Hlavně obsahem a tématy, kterých se dotýkají jednotlivé písničky. Vždy jsme se pokoušeli propojit jakousi energičnost a tanečnost s melancholií. Tentokrát se ve skladbách objevují například témata zrady druhých nebo sebe sama. Když se člověk podruhé nebo potřetí zklame v druhých nebo sám v sobě, může to otevřít nové začátky, naděje i bolesti.

Novinka na mě ovšem působí jasněji, optimističtěji a možná i míň melancholicky. Co se změnilo?

Hudbu u nás skládají hlavně kytarista Hadži

a basák Květák. Myslím, že šlo hlavně o jejich touhu vystavět tentokrát songy trochu jasněji a o jistý návrat k modelu šedesátých let. Tehdy kapely skládaly songy přímočaře,

jednoduše a fungovalo to. V tématech ale melancholie nadále zůstala velmi výrazně.

Baví tě v životě i hudbě stále objevovat nové věci?

Jasně, mám to takhle například s kavárnami. Ráda poznávám nová místa. V hudbě je to složitější. Snažím se získat co největší rozhled, ale nemůžu se srovnávat s lidmi, kteří hudbou opravdu žijí, třeba s naším producentem Jirkou Burianem nebo Amákem, u kterého jsme nahrávali. To jsou podle mě lidi, kteří mají přehled od alternativy po úplný mainstream. Ráda si nechám poradit od lidí, kterým důvěřuju a které mám ráda.

PŘIROZENÉ PROPOJOVÁNÍ

Spolupráce s Jirkou a Amákem je zároveň jedním z hlavních rozdílů mezi debutem a novou nahrávkou. Vyhovovala ti práce s producentem víc než DIY přístup?

Dá se říct, že jde o různé přístupy k tvorbě. Nejdřív jsme vydali demo, potom EP a do třetice řadový debut 2am Bedroom Songs. Tehdy jsme měli k dispozici studio našeho kytaristy Hadžiho, tak jsme tam jednoduše vlezli a všechno nahráli. Šlo to tak nějak samo. Tentokrát jsme věci chtěli vyzkoušet jinak. Máme pocit, že na práci ve vlastním studiu už by nás nic nepřekvapilo a zhruba víme, co by vzniklo. Rozhodli jsme se, že najdeme producenta a k našemu štěstí se stala úžasná věc. Jirka i Amák projevili zájem o spolupráci s námi dřív, než jsme je vůbec oslovili. To se stalo klíčovým faktorem při rozhodování, jak dál.

A s odstupem času šlo jistě o správné rozhodnutí.

Pro nás jde samozřejmě o obrovský posun a zkušenost. Hlavně díky zpětné vazbě, kdy najednou někdo mluví do tvé práce. Přineseš do zkušebny nápad na song, ze kterého máš dobrý pocit, a někdo ti poradí, že bys to měl udělat jinak. Pro někoho to může znamenat velký nápor na ego, ale je to nesmírně důležité. Velmi nás potěšilo, že za námi Jirka přijel i na kapelní soustředění a dva dny tam s námi makal a zasahoval do tvůrčího procesu. Od začátku se nám líbilo kreativní napětí mezi Amákem, který se lépe cítí hlavně ve špinavějším zvuku a punkové tvorbě, a Jirkou, jehož baví silné popové melodie a snaží se dát věcem tvar, aby vyzdvihl sílu jednotlivých songů. Ve studiu to ale byla fakt sranda a všichni jsme si sedli humorem i po pracovní stránce.

Nemyslíš, že je právě NANO pomyslnou spojnicí mezi špinavějším zvukem a inteligentním popem?

Určitě bych neřekla, že bouráme nějaké hranice nebo podobně. Existují u nás kapely, které experimentují ještě víc. Pro nás je NANO zkrátka přirozené propojování věcí, které máme rádi. Chceme se vyhnout tomu, aby naše tvorba byla plytká. Když někdo na zkoušku přinese hotový nápad, snažíme se ho ještě nějak rozšířit, jen aby to nebylo tak jednoduché. Vždy hledáme nějaký háček.

A co vás v současnosti baví?

Milujeme The Subways, se kterými jsme hráli v Brně. Taky mají tvrdší zvuk, ale zároveň

popové melodie. Skoro celá kapela jsme se šli podívat na koncert Arcade Fire a baví nás taky Everything Everything nebo Muse. Kluci mají ale třeba rádi i mnohem tvrdší kytary, ve studiu jsme se mimo jiné míjeli s Kovadlinou, tu jsem si dost oblíbila i já.

KUS DUŠE

Druhá studiovka se jmenuje Is This Art? Je to opravdu řečnická otázka, kterou pokládáte fanouškům?

Osobně v názvu vnímám mnoho významů a každý v kapele to vidí trošičku jinak. S pojmem art jsme si pohrávali v kontextu

umění žití, umění milování a podobně. Ale zároveň vnímám názory interpretů, kteří si staví hranici mezi komercí a uměním. Někteří si sami o sobě myslí, že vytvářejí skutečné umění a na druhé pohlížejí jako na lidi, kteří to sekají jak Baťa cvičky jen za účelem komerce. Naopak existují i takoví, kteří na rovinu říkají, že žádné umění nehodlají dělat a jde jim už jen o peníze. Tahle debata je pořád přítomná, a mně přijde hodně vtipná a zajímavá. Název Is This Art? může někomu znít trochu velkohubě, ale na druhou stranu jde i v našem případě o jistou uměleckou formu, a tedy možnost zamyslet se, co že to vlastně umění je.

Zní to trochu jako klišé, ale nechala jsem na desce kus duše

Ano, název Is This Art? může někomu znít trochu velkohubě

Váš debut jste kromě CD a digitální podoby vydali i ve formě MP3 přehrávače ve tvaru malé kazety. Máte i tentokrát v rukávu nějaký netradiční merchandise?

Pro nás je novinkou to, co ostatní kapely považují za samozřejmost. Konečně máme trička a tašky s novým logem! Malý přehrávač alias kazetku chceme zachovat, jen k dosavadnímu obsahu naládujeme novou nahrávku. Fanoušci si tedy budou moct koupit všechnu naši tvorbu v jednom. Asi bychom měli oproti posledně trošičku zvednout cenu!

Pokud vím, kazetka byla nápad vašeho bubeníka Matouše. Napadlo ho i s novým albem něco podobně originálního?

Plno věcí! Před časem nám například chtěl naplánovat turné po Jižní Koreji, ale my jsme mu to zamítli. My na všem něco najdeme. V dodávce často rozebíráme nejrůznější témata a vedeme hrozně sofistikované debaty. Baví nás analyzovat věci, ze kterých nakonec vzejde nějaký šílený závěr. Posledně jsme strávili asi tři hodiny diskuzí o tom, proč mají malé holčičky tolik rády koně. Asi je v tom něco freudovského, kůň pro ně symbolizuje mužskou sílu. Padlo několik různých názorů, ale myslím, že na tomhle jsme se všichni nakonec shodli.

Docela mě překvapil sitár v písní All Alone. Kdo na něj hraje?

Sitár prý nahrával Hadži s Květkou, a to tím stylem, že Květák držel krk a Hadži hrál. No, nevím, sama jsem u toho nebyla. Tentokrát je to totiž takzvaně Hadžiho deska. Máme to trochu jako předsednictví Evropské unie. Náš kytarista tentokrát chtěl mít hlavní slovo, jak bude album ve výsledku vypadat. Takže se dá říct, že deska vznikla pod předsednictvím Hadžiho.

K zamýšlení dochází i během poslechu, přesto skladby jako Spotlight zároveň nabízejí rock’n’rollovou energii. Dá se říct, že právě na téhle kombinaci stavíte svou tvorbu?

Určitě je pro nás hrozně důležité živé hraní. Na koncertech jako vystupující i jako fanoušci milujeme, když funguje přenos energie. Není nic lepšího, než když tě kapela úplně pohltí, sama vím, že to nejlíp funguje, když mám dost sil a koncentrace na to, aby se přenos uskutečnil. Snažili jsme se i na desku promítnout, že do toho chceme jít energicky, ale zároveň máme co říct. Zní to trochu jako klišé, ale nechala jsem na ní kus duše.

Indiepopová skupina NANO vznikla na podzim roku 2010. Se svým studiovým debutem 2am Bedroom Songs bodovala v několika tuzemských hitparádách, vyrazila na dvě turné do Švýcarska a získala pomyslný status jedné z nejsympatičtějších indie kapel u nás. V dubnu vydali NANO druhé album Is This Art?, které vzniklo pod producentskou taktovkou Jiřího Buriana, a kromě svébytného propojení rock’n’rollové energie s popovou melancholií nabízí například song doprovázený gospelem nebo nevšední zvuk sitáru. Zpěvačka Marquet Štechová na desce podle vlastních slov nechala kus duše. Před NANO zpívala ve ska kapele Basta Fidel, hrála v televizních seriálech a moderovala na Rádiu Wave. V současnosti zároveň působí jako tisková mluvčí festivalu Mighty Sounds.