text Michael Švarc

foto Meredith Truax, Universal Music

Island nás vytvaroval

Jak se dá nejlépe připravit na rozhovor s kapelou, která je jednou z vašich nejoblíbenějších? Psychicky nijak – už den předem jsem se klepal, jestli to ustojím. A o to větší pak byla má radost, když naše telefonické povídání s baskytaristou
Of Monsters and Men Kiddim připomínalo spíš vřelou přátelskou konverzaci než strojené novinářské vyptávání.

Z vyhrazených patnácti minut byla najednou půl hodina – další čekatel na rozhovor mě musel za to drzé protažení skutečně nenávidět. Jenže ono bylo o čem mluvit. Islandská pětice Of Monsters and Men letos bude jednou z hlavních hvězd na ostravských Colours, kam přijede představit svá dvě alba. A nejen o nich si Headliner povídal s basákem, jehož celé jméno zní Kristján Páll Kristjánsson.

Desku Beneath the Skin jste vydali už téměř před rokem. Co se za tu dobu událo ve vaší kariéře?

Především jsme hodně hráli a podívali se na spoustu nových míst. Myslím, že jsme objeli nejméně sto třicet koncertů. Ke konci minulého roku jsem si sám pro sebe dával

dohromady počet odehraných show, tehdy jich bylo asi sto čtrnáct a pár dalších jsme odehráli už v roce 2016. Byli jsme v Jižní Americe, koncem března jsme se vrátili z jižní Afriky. Nikdy jsme tyto kontinenty nenavštívili, jsou hodně odlišné od toho, co známe.

Island je svou krajinou oproti jiným zemím asi hodně specifický.

Když nad tím tak přemýšlím, některá místa v Africe mají podobný nádech jako Island. Pokud projíždíte skrze pustinu, města jsou v nedohlednu, najdete pár podobných rysů – širé pláně, málo stromů. Samozřejmě záleží, kde konkrétně v Africe se nacházíte. Ale cítili jsme se trochu jako doma.

Pilotní singl druhého alba Beneath
The Skin nepostrádá charakteristický zvuk Of Monsters and Men, ale přece jen je znát, že kapela se tentokrát vydala cestou větší melodičnosti.

Některá místa v Africe mají podobný nádech jako Island

Báli jste se, abyste druhým albem splnili nějaká očekávání?

To ano. Když jsme vydávali debut, nikdo od nás nic neočekával. Sami jsme si nemysleli, že jako kapela dojdeme až tak daleko. Byli jsme pod velkým tlakem, protože jsme už hráli pro mnoho lidí a vypadalo to, že spoustě z nich se líbí to, co děláme. Snažili jsme se nad psaním moc nepřemýšlet a zkrátka udělat to, co nám jde. Sám za sebe si myslím, že jsme odvedli dobrou práci.

To asi ano, protože album Beneath the Skin hodně uspělo v USA či v Kanadě. Překvapilo vás to?

V podstatě jsme jen doufali, že se lidem bude naše nová věc líbit. Její úspěch na druhé straně Atlantiku byl ale moc hezkou reakcí.

Oproti první desce je ta druhá poměrně odlišná, možná více jemná a niterná.
Co ji ovlivnilo?

Vyzní to jako klišé, ale prakticky vše, co

jsme prožili a viděli. Když jste v kapele, jezdíte po světě a vidíte jiná místa než domovský Island, něco ve vás se změní. Nás tahle zkušenost více semkla, stali se z nás lepší přátelé a ty společně strávené roky nás v našem tvůrčím procesu posunuly dál a rozvinuly naše myšlenky.

Na turné mi hodně scházela rodina i můj pes

Jak moc vám na cestách chyběl domov?

Právě že docela hodně. Loni jsme strávili na turné něco přes sto dní – jeli jsme velkou šňůru po Americe, pak po Evropě a poté jsme se opět vrátili do Ameriky. Ani jednou jsme se nezastavili doma, což bylo vážně těžké, protože jsme v podstatě žili v autobusu nebo v letadle. Hodně mi scházela rodina i můj pes. Cestování má vliv na nás všechny, ale děláme to, co nás baví, a bezvýhradně to milujeme, takže s častým cestováním a steskem po domově musíme počítat.

Je sice poměrně brzo, ale máte už v hlavě nějaké nápady na třetí album?

Téměř vždy nosíme v hlavě nápady, ale je těžké se na ně soustředit naplno, když jste na turné. Máme nějaký nový materiál, ale začneme se mu věnovat teprve tehdy, až koncertní šňůra definitivně skončí.

Takže při cestách neskládáte žádné novinky?

Spíš si každý z nás sám pro sebe píše nějaké fragmenty. Když máme čas, tak se

Na Islandu se znáte s každým. Jednou jsem potkal v knihkupectví našeho prezidenta

Předtím než jsme pronikli na mezinárodní scénu, jsem byl instalatér a opravoval záchody

Jaké to vlastně je vyrůstat na Islandu?

Nemůžu to s ničím srovnat, protože nic jiného neznám, ale mně se to moc líbilo, je to velmi poklidné. Znáte se tu s každým. Já jsem třeba jednou potkal v knihkupectví prezidenta Islandu.

sejdeme a probereme se našimi nápady. Jak říkám, na turné nemáte moc času věnovat se něčemu jinému než hraní a troše odpočinku při cestování.

Jak moc je Island důležitý pro vaši tvorbu?

Island je naší součástí. Když se nad tím zamyslíte, je to hodně podivná země, chladná a pustá. Jsme malý izolovaný národ, a to nás podle mě vytvarovalo nejen jako lidské bytosti, ale také jako muzikanty. Island samotný je velmi důležitý faktor našeho tvůrčího procesu, i když velkou část druhé desky jsme natočili v Los Angeles. Studia u nás přece jen nejsou tak dobrá jako v Americe.

Jak říkáte, Island je malá země, žije v ní poměrně málo obyvatel – zhruba kolem tří set tisíc. Jak velká je tedy hudební scéna?

Překvapivě docela masivní, což nedává asi moc smysl, když si uvědomíte, kolik lidí tu žije. Spousta z nich jsou muzikanti. Když jsem vyrůstal, tak jsem chtěl hudbu hrozně moc dělat, takže jsem byl v několika kapelách současně. To je na Islandu normální – když vás muzika baví, obvykle jste ve více skupinách, které jsou samozřejmě i žánrově odlišné.

Takže pro vás bylo vždy plánem hrát v kapele?

Byl to spíš sen, nikdo z nás netušil, že nám jednou hraní bude i vydělávat peníze. Mysleli jsme, že stát se profesionálními muzikanty je

V podstatě jste tedy všichni sousedi.

Dalo by se to tak říct. Samozřejmě se známe napříč hudební scénou, jako třeba s kluky ze Sigur Rós, se kterými jsme odehráli nějaké koncerty. Já jsem fakt šťastný, že jsem právě z Islandu.

Nejznámější píseň od islandské formace se stala virálním hitem, který obletěl celý svět. Je samozřejmostí, že zazní i na Colours of Ostrava.

nemožné. Hudební scéna je na Islandu sice velká, ale většinou nemůžete být pouze hudebníky, abyste se uživili. Musíme mít druhou, hlavní práci.

Finance na debut jste tedy získali z vašich denních zaměstnání?

Ano. Předtím než jsme pronikli na mezinárodní scénu a mohli se věnovat jen kapele, dělal jsem pro tátovu firmu. V podstatě jsem byl instalatér a opravoval záchody. Po práci jsem se potkal s lidmi z kapely a společně jsme se snažili psát hudbu. Byl to trochu rock’n’roll. Třeba Nanna tehdy studovala a pracovala v půjčovně filmů. Taková je na Islandu realita pro spoustu lidí. I když teď se jim daří mnohem lépe, spousta mladých kapel se může více věnovat hudbě, protože Island se stal populární turistickou destinací a hodně věcí se tu v krátkém čase změnilo.

Myslíte si, že je těžší prorazit na mezinárodní scénu jako kapela z Islandu?

Ano, ale Island je teď mnohem více propojený se zbytkem světa než tomu bylo před nějakými patnácti, dvaceti lety. Björk byla první, která ukázala lidem naši zemi z té hudební stránky – její hudba přitahuje posluchače po celém světě. Pak přišli Sigur Rós. A ani my nejsme v současnosti jediné islandské jméno, o kterém se mluví. Teď se pozornosti těší například i Ásgeir Trausti, který si vede ve světě poměrně dobře.

Jak jste vůbec přišli k názvu Of Monsters and Men? Má to co do činění s islandskou mytologií a folklorem?

Tak zajímavý příběh to není. Když jsme začali s hraním, neměli jsme žádné jméno, ale přihlásili jsme se do jedné hudební soutěže, což je pro spoustu mladých kapel skvělá první zkušenost. Museli jsme si ale zvolit nějaký název, abychom mohli soutěžit. Zpěvák Raggi vystudoval umění a chtěl tenkrát kreslit nějaký komiks, ve kterém by vystupovali lidé a příšery. Tak navrhl jméno Of Monsters and Men, což se nám pro kapelu zdálo skvělé, navíc naše texty k tomu poměrně pasovaly.

Letos budete hrát poprvé v České republice. Jak se těšíte?

Jsem hrozně zvědavý na to, jak to u vás vypadá. Nikdy jsme v Česku nebyli a vlastně vůbec nevíme, co očekávat. Ale o Colours of Ostrava jsme slyšeli spoustu pozitivních věcí.

Minimálně se můžete těšit na pověstné české pivo.

Tak to rád slyším, protože mám pivo moc rád. To je vlastně jedno z mých hobby, když jsme na turné – ochutnávat lokální piva. Jsem nějak přešlý z pití velkých značek, takže se vždy ptám po lokální nabídce.

Píseň Dirty Paws byla použita v traileru na film Tajný život Waltera Mittyho s Benem Stillerem v hlavní roli. Mimo to otevírá debutovou desku My Head Is an Animal, jejíž název vychází z jejího textu.