Tenhle song mám spojený s projektem jménem Red Bull Stratos. Při něm Felix Baumgartner jako první člověk na světě překonal rychlost zvuku při volném pádu. Také to byl nejdelší skok z výšky (Baumgartner skočil na zem z výšky 39 kilometrů, pozn. red.). Red Bull pak tuhle píseň použil v závěrečném klipu. Mě to tehdy fascinovalo a píseň Free k té akci patří. Byť jsem se toho neúčastnil, emocionálně se mi to zdá jako velká věc pro lidstvo. Sledoval jsem to v přímém přenosu. Jako člověk, který má rád 3D prostor a lítání, to vnímám jako nadlidský výkon.

To je motor v letadle, se kterým létám. Dělá takový hluk, že bych vůbec nic jiného neslyšel. Samozřejmě kdybych letěl delší cestu v nějakém menším letadle, existují sluchátka, která se dají propojit na telefon. Ale popravdě to nikdy nedělám. V letadle chci být vždycky koncentrovaný na to, co dělám. Užívat si tu chvíli jiného ticha, jiné meditace. Slyšet motor je pro mě taky skoro jako muzika. Nicméně u závodních letadel, ve kterých létám Red Bull Air Race nebo závodní akrobacii, nic jiného opravdu ani slyšet není. Tam si dokonce musím dávat špunty do uší a přes ně dát sluchátka na plný výkon, aby se hluk motoru aspoň trochu ztišil.

Secret Garden mám spojenou se seznámením se svou manželkou. Je to už docela stará píseň, ale připomíná mi, jak jsem potkal svou ženu.

Táta miloval Hey Jude. Beatles jsme si pouštěli na kazeťáku. Tohle byla první písnička, kterou poslouchali dospělí a já ji začal vnímat. Už tehdy se mi moc líbila. Můžu si ji pouštět dodneška a vždycky si na tátu vzpomenu. Táta je tedy stále ještě velmi akční člověk, ale já hodně jezdím po světě, a když slyším Hey Jude, pokaždé na něj myslím.

To je taky starší věc. Já se tedy ještě nepovažuji úplně za starého, byť už na to asi věk mám. Každopádně tahle písnička je spojená s tím, když jsem studoval na střední škole v Americe. Pamatuji si okamžik, když jsme si tuhle písničku pustili na jednom roadtripu na plný pecky. Od té doby ji mám tak nějak hodně rád. Připomíná mi ta studia za oceánem.

To je klasika, k tomu se nedá skoro nic říct. Kdybych měl jmenovat jednu oblíbenou kapelu, budou to stoprocentně U2. A One je prostě One. Mám ji spojenou se stovkou věcí. Poslouchal jsem ji tak často, že ani konkrétně nejde říct, co mi připomíná. Ať už mám dobrou, nebo špatnou náladu, poslouchám významnou část života tuhle věc. Ne zas úplně pořád, ale je to určitě song číslo jedna.

Ne že bych ji měl spojenou s nějakým konkrétním typickým guilty prohřeškem. Je to asi trochu zprofanované, ale mně se to prostě líbí. Je to trochu blbě spojené s tím hloupým filmem (50 odstínů šedi, pozn. red.), který jsem viděl a nijak mě nenadchl, ale ta písnička mě popravdě baví.

Momentálně má oblíbená kapela. Teď byli i v České republice, ale bohužel jsem je propásl. Jsou to Britové, které miluju. Nedávno jsem je objevil přes jazzovou sekci Apple Music a moc se mi to líbí. Později jsem zjistil, že je mnoho přátel ze zahraničí zná a považuje za výbornou kapelu. Mimochodem, ohromně mi vyhovuje, že díky předplatnému Apple Music si můžu poslouchat, co chci, a nemusím si songy kupovat jeden po druhém.

To bylo v devadesátém sedmém. Myslím, že od té doby tu nebyli. Bylo to opravdu famózní. Já nejsem člověk, co by chodil na každý koncert, ale už jsem jich viděl hodně a tenhle se opravdu nedá zapomenout. Na svou dobu to bylo opravdu famózní. Bylo tam neuvěřitelně lidí a já si pamatuji, že jsem pak šel pěšky na nádraží a jel jsem domů vlakem. Od té doby jsem je neviděl, což mě trochu mrzí, ale tím pádem tenhle zážitek pořád přetrvává jako ten nejlepší. U2 jsou U2.

„Kromě toho, když jsem v letadle nebo telefonuji, poslouchám muziku nonstop,“ říká akrobatický pilot Petr Kopstein, který mimo jiné reprezentuje Českou republiku v nejrychlejší motoristické soutěži světa Red Bull Air Race. „Nemám úplně vyhraněný styl. Dřív znal člověk každou kapelu a každý song. Dnes je díky technologiím přístup k hudbě absolutně neskutečný,“ říká. Headlineru se zase zdá neuvěřitelné, co díky technologiím tento pilot předvádí na obloze.

Petr Kopfstein

Na U2 se nedá zapomenout

Text Šárka Hellerová

foto Red Bull Media House