text Veronika Ondečková

foto MARIA MOCHNA, universal music

Koho bolí realita

Dvojnásobná vítězka Mercury Prize a nositelka Řádu britského impéria platí za jednu z nejrespektovanějších person rockové scény. V podstatě za vše, na co kdy sáhla, sklidila ovace. Po vydání novinky The Hope Six Demolition Project, která odhaluje citlivá místa společensko-politickými krizemi zmítaného světa, se však neomylnost jejího rukopisu ocitla pod palbou. Pojďme se podívat, co vadí kritikům.

Britská rodačka se do povědomí veřejnosti zanesla jako umělkyně, která nikdy neváhala provokovat. Aniž by sklouzla k účelovosti, více než kdo jiný dokázala zneklidnit i inspirovat nekonformností své osobnosti. S odstupem času se dá říct, že její hvězda se rozzářila v nejpříznivější možnou dobu. Na počátku devadesátých let měl hudební svět daleko větší tendenci vytvářet si svoje hrdiny než dnes a pomohlo i to, že syrový sound jejích raných nahrávek Dry a Rid of Me představoval svébytnou paralelu k přetrvávajícímu grungeovému opojení. Nadčasovost a vzpírání se trendům pak přispěly k tomu, že i po dvou dekádách se dcera umělecky založených rodičů stále drží na vrcholu.

Od sexu k vlastenectví

Ať už se zrovna uchýlila k neučesaným kytarám, koketování s elektronikou, nebo subtilním akustickým polohám, tím, co definuje PJ Harvey, vždy byla odzbrojující intenzita jejího sdělení. A lyrická stránka její tvorby naprosto esenciálně dotvářela tu hudební. Sex, genderové stereotypy, nejtemnější zákoutí lidské duše a další niterná témata v jejích slovech rezonovala tak silně, že jste nepotřebovali nůž k tomu, aby se vám dostala hluboko pod kůži. K tomu všemu připočtěte charisma ženy, v níž se snoubí přirozená plachost s nevídanou tvrdošíjností, a máte před sebou ikonu několika generací.

PJ Harvey vždy definovala odzbrojující intenzita jejího sdělení

První singl z nového alba vypráví příběh kosovské ženy, schraňující klíče k domům svých uprchlých sousedů, kteří se však již nikdy nevrátili.

Před časem se ale šestačtyřicetiletá song­writerka rozhodla pro radikální změnu. Opustila introspektivní úhel pohledu a začala se více soustředit na dění kolem sebe. Výsledkem tvůrčího přerodu se stala konceptuální deska Let England Shake z roku 2011, na které Harvey předkládá ambiciózní průsečík

dějin i současnosti rodné Británie a zasazuje jej do zcela nového, obrazotvorně bohatého kontextu. Média o albu pěla samou chválu. Například magazín Uncut napsal, že jeho poslech je jako nechat se unést do minulosti přízraky národních postav, jež dosud neutichly. A rovněž samotná PJ považuje svou „vlasteneckou desku“, oceněnou Mercury Prize, za stěžejní.

„Nestává se často, abych tak jako u Let England Shake dokončila skládání a věděla, že jde o velmi silnou desku, na které bych jedinou věc nedokázala udělat lépe. Jsem připravena, že něco takového se nemusí zopakovat třeba dalších deset let,“ uvedla. A navzdory tomu, že je pro ni důležité se neopakovat, přiznala, že si oblíbila nově objevený styl psaní a ráda by v něm pokračovala.

Nad verši o žebrajícím chlapci je velice snadné mávnout rukou a prohlásit je za kýč

Takto vypadá chudinská čtvrť ve Washingtonu D. C., která se v minulosti stala předmětem rozporuplně vnímaného projektu na revitalizaci.

Pomineme-li výtky z úst obyvatel chudinské čtvrti Washingtonu, kteří se ohradili proti tomu, že singl The Community of Hope jejich domov vyobrazuje příliš zjednodušujícím způsobem, ozývá se také nemálo odmítavých hlasů z řad hudebních publicistů. Jako kámen úrazu nahrávky označují patos, falešný aktivismus, strohý komentátorský přístup nebo nesoudržnost. „Je to turistika za

Tíživé momentky

Jak PJ Harvey naznačila, tak se také stalo, a vrátila se s další sbírkou „momentek“ na albu The Hope Six Demolition. Zatímco jeho předchůdci jako zdroj inspirace posloužily především historické prameny, tentokrát PJ vyrazila nasát atmosféru přímo do terénu. Reálie rodné vlasti vyměnila za Afghánistán, Kosovo nebo Spojené státy a střípky ze svých cest zúročila v deseti nových písničkách. Nabízí se předpoklad, že vstupem na již prozkoumané pole by měla snadno navázat na předešlý ohlas, novinka se však navzdory kladnému přijetí setkala s vlnou kritických poznámek.

Hudební kritiku je někdy potřeba brát s nadhledem, protože není založena na ničem jiném než více nebo méně subjektivním názoru konkrétního člověka. Na druhou stranu je ale zajímavé pozorovat, jaké reakce nahrávka vyvolala. A není to nic nepochopitelného. V každodenním životě se většina z nás, byť nepřímo, setkává s tíhou globálních událostí, často daleko brutálnějších než těch, o kterých PJ Harvey zpívá. A není nutné kvůli tomu cestovat přes půlku světa. Když proto v závěrečné skladbě Dollar, Dollar zazní tolik propírané verše o žebrajícím chlapci, je

chudobou. Nic víc. Procházet se a opakovat: Tady to stojí za prd, není žádný aktivismus,“ psal například server Stereogum. „PJ Harvey si mohla odpustit kýčovitou píseň o chlapci, který s nataženou rukou žebrá o dolar,“ zaznělo pro změnu v českém tisku. A tak dále.

Stran zásadové autorky nelze očekávat žádný rozhovor nebo vyjádření, ve kterém by cokoli vysvětlila

Nahrávání alba bylo zpřístupněno veřejnosti, prý jej to urychlilo a muzikanty přimělo se více soustředit.

velice snadné mávnout nad ní rukou a prohlásit ji za kýč. Stejně jako zmínku o počtech dětských obětí v singlu The Wheel. Není to ale příliš unáhlený soud?

Nic není omylem

V souvislosti s The Hope Six Demolition Project se to hemží otázkami, jestli si PJ neukrojila velké sousto, a řadou dalších. Na většinu z nich se nejspíš nedočkáme odpovědi, protože stran zásadové autorky nelze očekávat žádný rozhovor nebo vyjádření, ve kterém by cokoli vysvětlila. Jedno je ale jisté. Její deváté studiové album není žádný přešlap nebo nedomyšlený experiment. Tohle pro PJ Harvey nikdy nebylo typické. Na

každou desku se pečlivě připravuje a při psaní zvažuje každý detail. Textům k oceňovanému Let England Shake věnovala více než dva roky a v případě novinky, doprovozené fotografiemi Seamuse Murphyho, to bylo ještě déle. Navíc se přiznala, že v posledních

letech právě lyrické stránce věnuje čím dál více pozornosti. Veřejné předčítání poezie a vydání básnické sbírky The Hollow of the Hand budiž důkazem.

Žijeme v době, se kterou je často těžké se srovnat, a od umělců se očekává, že dokážou nabídnout nový úhel pohledu. Jen málo hudebníků však nalezlo odvahu pustit se do její hlubší reflexe jako PJ Harvey na The Hope Six Demolition Project. Už jen z toho důvodu si tohle album zaslouží, aby si na něj každý udělal vlastní názor. Možná, že má svoje naivní nebo strohé momenty, ve výsledku je ale především zrcadlem každého posluchače a toho, jak vnímáme svět kolem sebe.

Polly Jean Harvey se narodila 9. října 1969 do rodiny sochaře a kameníka v anglickém Dorsetu. Už jako náctiletou ji to táhlo k hudbě. Nejdříve vystupovala s kapelou Automatic Dlamini, posléze se ale osamostatnila. První vystoupení skončilo fiaskem, což začínající Polly znejistělo, a pokračovala ve studiích sochařiny. Rané singly jejího eponymního tria ale zaznamenaly masivní úspěch stejně jako debut Dry i následující alba. Nahrávala se Stevem Albinim, inspirovala Kurta Cobaina, zahořel k ní Nick Cave a zpívala s Thomem Yorkem. Dvakrát si odnesla ocenění Mercury Prize. Po více než dvacetileté kariéře zůstává naplno oddaná umění. Soukromý život si střeží.