Fenomenální dvojkoncert Qui a Protomartyr nabídl intenzivní energii a emoce a vůbec všechno, kvůli čemu je tak skvělé chodit na koncerty.

text Veronika Ondečková

foto Petr Klapper

Basement, Praha, 21. 4. 2016

Večer otevřeli losangeleští Qui, které zaslouženě předchází pověst nezadržitelných experimentátorů. Oblíbil si je label Mika Pattona Ipecac records, v minulosti úzce spolupracovali s členy Jezus Lizard nebo The Melvins a ve zkratce bývají představováni jako dekadentní mix Henryho Rollinse a Franka Zappy. V současnosti fungují ve dvou, naplno těží ze syrové energie, jaká je vlastní tandemům ve složení kytara / basa vs. bicí, a poctivá půlhodina, kterou odehráli, byla jako nepředvídatelná jízda na horské dráze. Matt Cronk coby hlavní vokalista dával na odiv hardcoreovou průpravu, ale co chvíli přecházel do svérázné kabaretní performance. Agresivní energii tak střídaly lehce surreální momenty, až při konsternovaném pohledu na stage padala čelist. Vždycky potěší potkat kapelu, která se drží o krok před vámi. A Qui byli právě takoví, aniž by ve své výstřednosti propadali samoúčelným trikům.

Zatímco set Qui si vyžádal větší koncentraci a chvíli trvalo, než si na jeho přerývanost člověk přivykl, netrpělivě očekávaní Protomartyr okamžitě naladili na jednu vlnu. Navzdory tomu, že reprezentanti detroitské nezávislé scény nechodí mediální pozornosti nijak zvlášť naproti, jejich tři fenomenální alba rezonují i u českého publika a v Praze

dali jasně najevo proč. Ponecháme-li stranou do morku kostí se zarývající existencionalistické texty a fakt, že se Protomartyr opírají o postpunkovou estetiku, která odkojila devět z deseti klubových štamgastů, je to především neuvěřitelně vyzrálá muzikálnost, jakou si získávají fanoušky.

Frontman Joe Casey vstoupil do kapely jako „nezpěvák“, což se může jevit jako handicap. S pomocí řádově mladší sestavy z tohoto aspektu ale dokázal udělat přednost. Stejně jako na deskách i v Basementu jeho nonšalantní výraz dostal zcela nový rozměr na křídlech rozverných i do kolen srážejících riffů, melodických basů a nekompromisních bicích. Přesto nebo právě proto, že Casey platí za jednoho z nejstoičtějších frontmanů, vytvořil si okolo sebe nepopsatelně silnou auru. Jak se sarkastickým výrazem upíjel ze svého Heinekenu a propaloval sál pohledem životem proškoleného člověka, bylo těžké necítit se jako u zpovědi. Příval emocí a energie, který se rychle zvrhl ve vroucí moshpit, umocnily v neposlední řadě i skvělé dispozice Basementu. Škoda, že stále vyhledávanějšímu prostoru za zvuku Protomartyr odzvonil konec. Po loňském uzavření sousedního klubu Pilot to v Praze zase o něco zešedne. Nejen v Krymské.