Radiohead

A Moon Shaped Pool

1. Burn the Witch


2. Daydreaming


3. Decks Dark


4. Desert Island Disk


5. Ful Stop


6. Glass Eyes


7. Identikit


8. The Numbers


9. Present Tense Tinker Tailor Soldier Sailor Rich Man Poor Man Beggar Man Thief


10. True Love Waits

Radiohead jsou jako japonský artový film. Mají těžko pochopitelnou, ale něčím vtahující atmosféru

A Moon Shaped Pool je překvapivě kontejner částečně recyklovaných motivů či celých songů. První Burn the Witch má v rodném listě rok 2000, Present Tense Tinker Tailor Soldier Sailor Rich Man Poor Man Beggar Man Thief je z roku 2008 a True Love Waits je dokonce až z roku 1995. Identikit byla nahrávána poprvé během turné v roce 2012 ve studiu Jacka Whitea a společně s Ful Stop ji Radiohead také na zmíněném turné hráli v původní dobové verzi. Celé album bylo nahráno ve francouzském studiu La Fabrique s dlouholetým spolupracovníkem, přítelem a producentem Nigelem Godrichem. A jaké je? Podstatně subtilnější než humbuk okolo. Hudebně velmi neuchopitelné co se týče nějakého progresu, což ostatně není ani snaha samotných Radiohead.

Jejich pohyb totiž cíleně nekopíruje časovou přímku ani směrem vpřed, ani vzad a technologie, které využívají, jsou kombinací archaických i těch moderních, bez akcentování jednoho nebo druhého. Vše se odehrává ve středních tempech s téměř meditativním feelingem. Melancholie dominuje všem melodiím, u kterých vám můžu garantovat jedno – žádnou si nezapamatujete a nebudete pobrukovat ve sprše. Jsou jako japonský artový film. Mají těžko pochopitelnou, ale něčím vtahující atmosféru, navrch ještě víc maskovanou různými pozpátku editovanými zpěvovými linkami a neodbytnou duchařinou. Je v nich sedmdesátkový soul, hodně folkové instrumentace, narážky na jazz, prostě velmi sofistikované prostředí pro lucidní snové krajiny Thoma Yorkea.

Novou desku Radiohead tak můžete považovat za brilantní ejakulát čirého, žádnými pravidly nekontaminovaného umění stejně jako za padesát minut generické backgroundové hudby, která může v pohodě dělat kulisu v nějakém obchoďáku a svojí statikou paralyzovat případné zlodějíčky. Výběr polarity je na vás a recenze v případě Radiohead zhola k ničemu.

V rámci rešerše jsem si našel mnou kdysi napsanou recenzi na předchozí desku The King of Limbs z roku 2011. Byla přesně v mém tehdejším „rouhačském“ duchu a i dneska, s odstupem více než pěti let jsem se při jejím čtení musel smát a přistihl se, jak si v duchu představuju reakce lidí, pro které jsou Radiohead nedotknutelná záležitost. Tehdy jsem si za ten elaborát vyslechl a přečetl hodně žlučovitostí, protože dehonestovat bohy se prostě nesmí. Nutno podotknout, že i já jsem měl svoje silné Radiohead období. Trvalo krátce, o to intenzivnější pro mě bylo a nezdráhám se říct, že něco z jejich inovátorství mě zasáhlo a hodně ovlivnilo. Začalo to OK Computer, kulminovalo a skončilo s Kid A. Krátké, intenzivní a čisté až k procitnutí.

OK Computer bylo divné album, na kterém se snoubila jasná inklinace k britské melodice s nějakým podivným zadrháváním, smyčkováním témat, vrstvením, nesmyslným tříštěním a opětovným lepením všeho dohromady pomocí silných melodických náčrtů a všudypřítomné melancholické tenze a neukotvitelnosti. Byl v tom jasný duch „umění“, ale nebyla z toho tak moc cítit pachuť „umění pro umění“. Něco jako kdyby se R.E.M. pokoušeli o jazzové jamování a zhnusená a tím hybridním čímsi frustrovaná PJ Harvey se je jala korigovat.

Kid A je pro mě osobně jedna ze zásadních desek jejich tvorby a zároveň dost signifikantní mezník moderní hudby, protože rozbila na padrť představy o nějaké vžité mechanice a schematičnosti. Absolutně svobodné album sublimující prvky krautrocku (Can, Neu!, Faust), jasně ovlivněné sofistikovanou elektronikou labelu Warp Records (Aphex Twin, Autechre, Boards of Canada), Milesem Davisem, Coltrainem, Underworld nebo Talk Talk. Přesto absolutně bez předsudků komponované a nahrané, s lehkostí, ale zároveň i s paranoidním deklem definitivně oddělujícím dva světy, odplouvající navždy na vlastní planetu Radiohead a zakládající první kolonii mutantů, kteří rozumí jen sami sobě, svojí řeči, svým pravidlům.

Oni nechtěli rozpoutat revoluci. Chtěli jen mít klid na svoje zvrácené hrátky s Kaoss pady a existencionální vertiga. Obal Kid A je jako dvojrozměrná imaginární brána do třetí dimenze, kde se místo vzduchu dýchá strach okysličený válkou a jejími úzkost vzbuzujícími artefakty. Přesto je v ní i sněhobílá krása, byť nasáklá páchnoucí krví. Takové Radiohead jsem měl rád, nebo vlastně nevím, možná jsem je spíš nenáviděl a zároveň zhnuseně adoroval. Tím bodem zlomu podivného ledovce v podstatě můj zájem o Radiohead ochrnul. Což neznamená výměnu za opovržení. Ta na začátku zmíněná recenze byla spíš recese a test pružnosti těch, kdož Radiohead pojali sami sobě za svaté.

Kdyby nebylo toho nedávného tyátru se zmizením Radiohead z internetu, možná bych zaznamenal jejich novou desku vlažně, z bezpečné vzdálenosti. Udělali něco, co spíš než chytrý marketingový tah vypadá jako akt tak nějak „so Radiohead“, tolik typický pro jejich autonomní přežívání. Prostě smazali všechna sociální média, posty, statusy i tweety a kompletně zhasli, takže to budilo dojem, že demonstrují totální kapelový exitus. U nich ale není nic nemožné a o jejich rezervovanosti, až odporu k digitálním médiím se ví své. Takže část veřejnosti považovala jejich zmizení za předzvěst nového alba, ostatně poslední vydanou desku The King of Limbs vydali také bez sebemenšího upozornění. Aby toho mlžení nebylo málo, následně vybraná část jejich britských fanoušků dostala kryptickou pohlednici odkazující na, jak se později ukázalo, první song Burn the Witch s ještě víc matoucím dovětkem: My víme, kde bydlíte. To už bylo jasné, že jde o jasné ukazatele toho, že Radiohead hodlají dát světu svoje deváté album.

Málokterá existující kapela titánského charakteru dokáže polarizovat hudební veřejnost tak jako Radiohead. Těžko říct, jestli jim to je ke cti, nebo naopak. S jistotou líného oka ale lze říct, že jim to je stoicky u prdele. A podle toho zní i nová deska.