text Iva Boková

foto Kate Radley

Mainstream sežral naši kulturu

Richard Ashcroft ohlásil na závěr měsíce vydání čtvrtého sólového studiového alba These People. Podle britského hudebníka je novinka jakýmsi tajemným poselstvím, jež se vztahuje k temným událostem v jeho osobním životě i ve světě, které u něj vyvolaly silné nutkání vyčistit si hlavu.

Nedělat nic by bylo v tomto nihilistickém válečném světě zločinem

S novou nahrávkou se Richard Ashcroft hlásí téměř po šesti letech od doby, kdy přišel s raprockovým projektem United Nations of Sound. Letošní album vznikalo převážně v jeho domácím suterénním studiu. O orchestrace se postaral Wil Malone, který s Ashcroftem v minulosti spolupracoval už několikrát. Podílel se na albech The Verve Northern Soul a Urban Hymns s milionovými prodeji, ale také na šestnáct let starém sólovém debutu Alone with Everybody.

These People rozhodně není nějakým odlehčeným albem o lásce. Ba naopak, bere si na paškál palčivé události dnešní doby, například válku v Sýrii, arabské jaro, ale i velmi osobní záležitosti, jako smrt blízkého přítele.

prozradil, že experimentoval se starým a novým vybavením a snažil se najít nové struktury a zvuky, které by doprovodily klasické umění.

„Nedělat nic by bylo v tomto nihilistickém válečném světě zločinem,“ vyjádřil se Ashcroft plamenně k výběru témat. Co se týče soundu,

Velkou inspirací prý pro něj byly loňské akustické koncerty v Mexiku, Curychu a Bilbau, díky nimž se mu v životním chaosu podařilo najít přímou cestu k tomu, aby se mohl stát novodobým trubadúrem.

„Období, ve kterém jsem toto album psal, je součástí naprosto neuvěřitelné éry. Všude ty nepochopitelné války. Akce lokálních hnutí se zvrhly téměř v revoluce jako na egyptském náměstí Tahrír. Po celém světě nastaly velké změny, které začaly lidi rozdělovat. Všude pepřový sprej, slzný plyn… Žijeme ve velmi nihilistickém věku, ve světě, který ovládá smrt, světová válka a já rozhodně musím reflektovat společnost, v níž se nacházíme, ale zároveň do toho chci promítnout něco, co nám dá aspoň trochu pocit jisté naděje.“

Z tohoto vyjádření by se mohlo zdát, že Richard Ashcroft, který se střídavě vždy na pár let vynoří na hudební scéně a pak se po něm zase na delší dobu slehne zem, žije v totální depce, ve splínu a beznaději. Jeho další slova dokazují, že to není až tak vážné, nicméně výzorem podivína neklame tělem, protože jím regulérně opravdu je. Vynoří se vždy, když má něco na srdci a cítí nepotlačitelné nutkání sdělit to světu.

„Asi čtyři roky jsem fungoval bez mobilního telefonu, protože jsem se nechtěl stát jeho otrokem. Jen si všimněte, kolik času vám sežere to, že to zařízení pořád bedlivě sledujete a zjišťujete, jestli se něco neděje. Děláte na něm skutečně něco, nebo jde jen o zlozvyk, který se vymkl kontrole?“

Ono vynoření se mu tentokrát trvalo skoro šest let. A opět přichází jako někdo jiný. Muž

Asi čtyři roky jsem fungoval bez mobilního telefonu, protože jsem se nechtěl stát jeho otrokem

Spousta stadiónového rocku dnes zní, jako kdyby ty songy složil osvětlovač

Z poslechu jeho hudby je patrné, že je Richard Ashcroft bezpochyby skvělým skladatelem a je si toho vědom. Uznávají to i jeho

kteří mě kvůli různým temným momentům už nechtěli vidět.“ Album se rozhodl natočit a vydat i přesto, že ztratil víru v hudební průmysl: „Zaprodal se, lidé si vrážejí kudly do zad místo toho, aby se snažili vytvářet kvalitní britskou alternativní muziku. Cowell diktuje, kdo bude hvězda. Mainstream sežral naši kulturu.“

Uvědomuje si i fakt, že hudební scénu v poslední době zaplavuje čím dál víc zpěváků, kteří jsou zároveň skladateli: „Může za to Neil Young. Nesnesl bych mít cokoli společného s prázdnými hymnami. Spousta stadiónového rocku dnes zní, jako kdyby ty songy složil osvětlovač. Na druhou stranu je tahle doba skvělá pro talentované mladé skladatele díky snadno dostupné moderní technice. Prakticky každý tak může mít vlastní malou nahrávací společnost a všechno si dělat sám. Nechme talent dělat, co umí, a vždycky v téhle zemi budou skvělí muzikanti.“

„Snažil jsem se přehodnotit, jak v době, kdy se zavírají studia, prodávají se jen velké hity a celý průmysl se mění, natočit takovou tu dřívější super desku. Je to opravdu old-schoolová deska, která vznikla za použití moderní technologie a starých materiálů, jejichž kreativním zpracováním jsem chtěl vytvořit něco, co nikdo ještě nikde neslyšel.“

V titulní písni jsou slova: Cítím, že jsem opět číslo jedna, že jsem se znovu narodil. These People ale prý není comebackovým albem v pravém slova smyslu: „Necítím to tak, že by šlo o velký návrat. Spíš jde o pocit, že jste prošli životní bouří. Ztratil jsem přátele,

s ostrými rysy, který vypadá, že by mohl procházet zdí, se vrací na scénu plný čerstvé energie a s novou image, s oholenou hlavou, skrytý za zrcadlovými slunečními brýlemi, v modrém obleku a s černou akustickou kytarou kolem krku. Poslední roky života rozděloval právě mezi práci na novém albu a klasický rodinný život s otcovskými povinnostmi. Deska je hudebně návratem do minulosti s cílem opět prorazit.

S Bratry Gallagherovými bych rád vytvořil muzikál.

největší konkurenti, muzikanti z Oasis, kapely, s níž před lety Ashcroftovi The Verve soupeřili o přední postavení na britské alternativní, a postupem času vlastně i na mainstreamové rockové scéně. Richard i dnes tvrdí, že The Verve to dělali líp, že vždycky skládali kvalitnější písně a že jsou zkrátka lepší. To, že o kvalitě konkurentů nepochybují, sice neříkají muzikanti z Oasis na plná ústa, ale dávají to najevo činy. Noel Gallagher totiž před pár měsíci zmínil, že by s Ashcroftem rád natočil desku.

Ashcroft by se něčemu takovému nebránil:

„Od Noela to vnímám jako velký kompliment. A kdo ví, co se v budoucnu může stát?! Přál bych si, aby se takové věci děly před mnoha lety. I těm týpkům, se kterými jsme v minulosti měli nějaké třenice, teď přeju štěstí. Když třeba slyším v rádiu Jarvise Cockera z Pulp, mám z toho dobrý pocit. Pořád drží vlajku kultury z těch dob. Nekončíme.“

O tom, že někdejší zášť a rivalita jsou opravdu pryč, svědčí i fakt, že sám Richard Ashcroft před pár dny v rozhovoru pro dokumentární seriál British Masters iniciativně uvedl, že by rád s bratry Gallagherovými vytvořil muzikál.

Co se dřív dělo jen ve filmech, se v současnosti stává skutečností

Přesněji řečeno právě s Noelem. Je si ale vědom faktu, že by si tak mohl rozhněvat jeho znesvářeného bratra Liama, a proto by nejraději pro jistotu pracoval s oběma.

Richard Ashcroft se evidentně v posledních letech i díky rodinným povinnostem výrazně zklidnil a excesy jako ten z roku 2006, kdy jednoho odpoledne v mládežnickém klubu Chippenham rozcuchaný a v podroušeném stavu nabízel přítomným teenagerům za deset tisíc liber možnost skládat s ním písničky, už jsou minulostí. Ani média už o něm nepíší jako o „šíleném Richardovi“, což činila přibližně ve stejném období, když veřejně vyprávěl o astrální projekci a o tom, že se cítí jako Ježíš.

Teď už se o něm i díky velmi reálným temným tématům, jimž se věnuje na nové desce These People, nemluví jako o kvazispirituální osobnosti, ale jako o rozumném rockerovi s jasnými vizemi, představami i hudebním směřováním, který má v textech světu co říct. A hlavně ví, co chce říct a jak. Správně uchopit témata jako mučivé noci, barbarské nepokoje, ztracení přátelé, lži médií, despotické vlády, netolerance mezi lidmi totiž jen tak někdo zpracovat nedokáže.

Dá se říct, že Ashcroft má ve všem jasno, i když jeho myšlenky občas víří jako tornádo: „Ať už se to týká Sýrie, nebo Ukrajiny, v této zemi z nás dělají blbce. Už nevěříme v politický proces. Já sám si nehraju na levici a pravici. Nejsem aktivista, není to věc politického názoru. Pokud si projdete fakta, jak nám jsou v posledních letech prezentována, dojde vám, že si s námi někdo setsakramentsky hraje.

Richard Ashcroft se vrátil, aby se světem sdílel moudrost, k níž dozrál. Ale je zpátky nadobro? „Pořád jsem divoký. Někteří lidé stále tvrdí, že působím jako arogantní muž. Je to tak trochu maska. Jak jinak si v dnešním světě vydobýt pevné místo? Pořád bojuji s tím, abych našel něco, co mě bude stimulovat. Když se jednou dostanete na vrchol, můžete pak jít ještě někam dál? Už neexistují hranice, neexistují žánry, zapomeňte na žánry, nepřemýšlejte o tom, jak byste měli znít. Jednoduše se nalaďte sami na sebe a dělejte to, co cítíte, že je správné.“

O tom je na mojí nové desce třeba linka, kde zpívám: Nesnažte se hledat vlastní Watergate. Byly doby, kdy na základě podobných informací vznikaly hollywoodské filmy. Co se dřív dělo jen ve filmech, se v současnosti stává skutečností. Teď, když chce někdo upozornit na masivní politické nebo korporátní nepřijatelné jednání, ocitá se na útěku. Jednou se to ale všechno projeví a odhalí. Když stavíte na věcech, jež nejsou skutečné, každá konstrukce se bez pevných základů jednou rozpadne.“ A to rozhodně dává smysl.

Richard Ashcroft