text Lucie Drugdová

foto Tomáš Třeštík

Pořád stejně jako v osmnácti

Pokaždé, když se tahle parta na pódiu „zblázní“, v kotli pod ním to začíná pořádně vřít. Taneční kapela Skyline, která by mohla z fleku točit reklamy na stimulanty a energetické nápoje, vydává po třech letech nové album Jungle. „Bude znít, jako když Mauglí s Balúem paří na liáně,“ říkají zakládající členové Radek Bureš a Hiffi.

Ten, kdo nezná Skyline, se buď hodně dlouho neobjevil na žádném ze známějších hudebních festivalů, nebo na nich spíš objevoval kouzla nakopávačů a opiátů. Elektronická sestava je totiž zavřená ve škatulce oblíbených stálic letních akcí už pěknou řádku let, čehož si její členové cení. „Jsme rádi, že nás lidi pořád chtějí na festivalech vidět,“ říká Hiffi, který se stará o elektronickou produkci. „Intimnější muzika to na nich má těžší, ale pro naši hudbu a pódiovou show je to ideální prostředí. My už snad celkem dokážeme davy utáhnout,“ vypráví bubeník Radek Bureš o jejich nejsilnější zbrani v podobě vyhecovaných koncertů.

Právě energický nářez na živých

vystoupeních se za dvacet let na hudební scéně stal poznávací značkou Skyline, a tak i nová deska Jungle bude opět soundtrackem k divoké party pořádané pod taktovkou téhle „šílené“ pětky. V té dnes najdeme už jen dva původní členy – Radka Bureše a Hiffiho. „Největší množství lidí se ale v kapele vystřídalo hned na začátku, kdy se skupina formovala. Byla smůla, že nám často odcházeli frontmani, což je vždycky viditelnější. Tady s Hiffim nás tou dobou dokonce i napadlo, že jsme raději měli fungovat jako model Chemical Brothers, kde si dva týpci zvou hosty. Jenže nás ta kapela prostě baví,“ svěřuje se Bureš.

Nakonec ale Skyline stejně každý odchod jen víc semkl a sestava se vykrystalizovala

Rozhodně inklinujeme víc k energii než k nějaké přehnané zahloubanosti

do složení, v němž je služebně nejmladší členkou bývalá zpěvačka Gaia Mesiah Marka Rybin, která je v kapele osm let. „Nakonec nás dost překvapila, protože předtím jsme ji znali jen z pódia jako hustou holku, a myslím, že právě přes naši kapelu pustila ven i tu citlivější stránku. Vnáší k nám obrovskou přirozenost a kytarista Majkii B zase pragmatismus,“ mluví o vlastnostech svých kolegů Bureš, na kterého většinou padá role „prudiče“ a organizátora.

Nebýt kapely, tak by se prý asi tahle parta složená z diametrálně odlišných osobností jen tak nepotkala. Na pódiu jim to ale společně šlape bezvadně. „V začátcích jsme

měli trošku problém, že se v kapele sešli lidi s různou představou o tom, jak by to mělo fungovat, a tak z toho občas vznikalo trochu psycho. Teď jsme naopak všichni naladěni na stejnou vlnu, i když povahově vlastně úplně jiní,“ vysvětluje Bureš. Přestože hudba Skyline má být primárně nálož k „vyřádění“, kritici kapele často vyčítali, že není hlubší. „Skyline byli vždy hlavně koncertní kapela než muzika, kterou si člověk pouští doma v pokoji. A my rozhodně inklinujeme víc k energii než k nějaké přehnané zahloubanosti,“ vysvětluje Hiffi.

Není tak divu, že se skupina raději drží rychlejších rytmů i na nové desce. Když totiž po

Čím jsme starší, tím jsme kritičtější. Hodně skladeb tentokrát nakonec skončilo v koši

První singl Ocean z nové desky má u fanoušků úspěch.

Pracovní sessions, kde všichni mohli zasahovat do všeho, byly sice občas docela divočina, ale nakonec se tahle novinka zajela. „Když na produkci maká ve studiu jen jeden

ne úplně vřelém přijetí kytarového pokusu na Private Madness, Public Danger Skyline před třemi lety vypustili návrat k tanečním kořenům v podobě desky Fairytapes, topili se v uznání kritiků i nadšení fanoušků. „Na Fairytapes všechno skvěle klapalo. Člověk často vydá desku a za půl roku je s ní nespokojený. Proto jsme měli často tendence se na novém albu vymezovat k tomu předešlému, ale tentokrát jsme se shodli, že nás furt baví,“ říká bubeník Radek Bureš. I proto se přirozeně Skyline rozhodli pokračovat v osvědčeném receptu a předpokládali, že další taneční skvost vyšvihnou jako po másle. „Jenomže to tak jednoduché nebylo. Čím jsme starší, tím jsme kritičtější. Hodně věcí tak nakonec skončilo v koši, i když už byly skladby nahrané,“ vypráví Bureš o tvůrčím procesu, který probíhal na společných „dýcháncích“ v domácím prostředí studia kytaristy Majkiiho B nebo DJ Hiffiho.

Na zatím nejucelenějším albu, které je ještě tanečnější a elektroničtější než všechny předchozí, najdeme nakonec deset skladeb a mezi nimi i pár těch, které by od Skyline prý moc lidí nečekalo a v nichž se to takzvaně nebáli napálit, což je třeba příklad druhého singlu Rave. „Matouš Godík, který desku míchal a masteroval, říkal, že mu připadá v dobrém slova smyslu sprostá, a celkem to

člověk, často se stane, že mine ten správný moment, kdy udělá něco, co zní dobře, ale je už tak zblblej, že to předělává dál a dál, až to zabije. Věci musí vznikat rychle, protože kreativní atmosféra je hrozně křehká,“ říká Hiffi, který je právě v práci s technikou z kapely nejzdatnější, takže všechny nápady okamžitě odchytával a zpracovával. „Každý mohl říct jakoukoli kravinu a nikdo se mu nesmál. Takže jsme někdy i dost radikálně efektovali vokály nebo po letech použili opět dechy,“ vyjmenovává Bureš výhody hromadné spolupráce.

Takhle nějak to vypadá, když se Skyline rozjedou na koncertě.

myslím vystihl. Je pravda, že zrovna Rave působí poměrně striktně, drze a snad i celkem aktuálně,“ svěřuje se Bureš. Na rozdíl od minulé desky si Skyline tentokrát přizvali i hosta – trumpetistu Kryštofa Vernera, přestože akustických nástrojů na albu příliš nenajdeme. „Když tvoříme, jsou pro nás největším měřítkem koncerty a to, aby se nám na nich skladby dobře hrály,“ prozrazuje Hiffi hlavní prioritu kapely.

Když člověk pak na vlastní oči vidí všechny ty otočky, roznožky a výskoky, co Skyline na vystoupeních předvádějí, má často pocit, že zvládnou odehrát jeden koncert a pak musí alespoň dva dny odpočívat. Třeba během čtvrté desky Escapism ale zvládli dvacet koncertů za měsíc. „To byl náš rekord. Ke konci už všichni byli nemocní a totálně vyždímaní, ale nějak se to zvládlo. Na koncertech nám vždycky přepne a „zblázníme se“. Člověk má najednou pocit, že musí do lidí narvat úplně všechno,“ popisuje bubeník kapelní zápal pro vystupování a Hiffi dodává,

že dnes už raději mají u bookingové agentury limit tří koncertů za sebou. Co se týče trénování fyzičky, mají Skyline jednu velkou výhodu, a to služby zpěváka MC Jacoba, který pracuje jako fitness instruktor. „Do mě hučel tak dlouho, že bych měl něco dělat, až jsem k němu nakonec začal chodit. A musím říct, že je vážně dobrej. Máme totiž dost rychlá tempa a z bubnování mě často bolely ruce. Ale od té doby, co u Kuby cvičím, se to dost zlepšilo,“ pochvaluje si Bureš.

Právě MC Jacob tvoří spolu se zpěvačkou Markou dvojici neřízených střel, kterou jen

Všichni se víc stydíme.
Teda rozhodně víc než Jacob

tak něco neskolí, takže není překvapením, že jsou právě oni největší spojkou s publikem. „My se víc stydíme. Teda rozhodně víc než Kuba,“ směje se Bureš a naráží na legrácky vyhlášeného provokatéra. Bína, jenž považuje trenérství za vysněné povolání, protože „může buzerovat lidi“, tak občas podobné manýry přenese z tělocvičny do zkušebny. „On měl tyhle tendence i předtím, než se stal koučem, ale my jsme po těch letech s ním už dost imunní,“ směje se Hiffi. „Já si naopak myslím, že jsme jedni z mála, kdo ho dokáže trochu usměrnit,“ dodává s úsměvem Bureš s tím, že když Bína přišel do kapely, byl pro ostatní něco jako mladší brácha. Právě se Skyline totiž Bína poprvé letěl letadlem nebo se podíval k moři. „My už jsme měli za sebou dvě desky, ale Kuba byl čerstvě dvacetiletý floutek z Radotína, co si teprve hledal svoje místo na světě. Takže naše kamarádství už trvá dlouho a hodně jsme toho spolu

zažili. Díky tomu už víme, jak ho aspoň trochu zkrotit, když už je té jeho nekonečné energie moc,“ uzavírá Bureš.

V čem se ale kapela rozhodně nekrotila, je rozptyl subžánrů elektronické hudby na nové desce, kde najdeme třeba drum’n’bass, oldschool jungle nebo future house. Album ale bude jiné i po textové stránce, protože kromě klasických party kousků se na něm objeví i hlubší pecky. „Sice to nebude žádný Nick Cave, ale ani to není tak, že by všechny skladby byly o tom, že přišla páteční noc a my to rozjíždíme. Vážnější je třeba skladba o stalkingu nebo haters v internetových diskuzích. Maru pak zase přihodila holčičí a citlivější kousky,“ popisuje Bureš. Jelikož je zpěvačka Marka Rybin už nějaký ten rok matkou, členové kapely si všímají, že právě její texty se určitým způsobem vyvíjí. I když na písničku vyloženě o mateřství zatím

Kapelu nebereme jako džob, proto jsme za celou dobu nikdy nespadli do rutiny

Že by se ale členové Skyline mimo čas strávený na koncertech váleli doma na zadku, se rozhodně říct nedá. Všichni totiž mají ještě „opravdovou“ práci a často i vedlejší projekty. „Právě díky tomu, že kapelu nebereme jako „džob“, jsme za celou dobu nikdy nespadli do té rutiny a máme stejný přístup jako v osmnácti. Člověk se furt stejně těší na koncerty a myslí, že udělal nejlepší desku na světě, i když pak třeba zjistí, že ne,“ vypráví s úsměvem Bureš. Na otázku, jak se tedy liší dnešní Skyline od těch začínajících, odpovídá Hiffi s dlouhým rozmyslem. „Tenkrát jsme se pouštěli do neznáma s tím, že chceme hrozně dělat muziku, aniž bychom to pořádně uměli a věděli, co děláme. Dneska do všeho víc vidíme a i název nové desky Jungle pro mě znamená džungli všech vlivů, které jsme nasbírali a které nás formovaly během šesti předchozích desek.“

I přes některé kritiky ale mají Skyline na české scéně skvělou pozici, i když Radek Bureš s úsměvem vysvětluje, že mezi třemi tanečními kapelami to není zase až tak velká dřina. Důvodem, proč moc dalších elektronických part nevzniká, je podle obou členů Skyline fakt, že jednočlenný projekt si může dovolit spíchnout něco sám doma na koleni, nahrát na internet a nezatěžovat se jakoukoli další komunikací s dalšími lidmi. „Nevím, jestli si nechtějí komplikovat život nebo je to tak nebaví. Mě by zase nebavilo jen sedět doma,“ svěřuje se Hiffi.

nedošlo. „Na novou desku jsme ale vysamplovali jejího syna Pepu, který jí něco začal říkat zrovna, když doma nahrávala,“ doplňuje.

Přestože Skyline hráli na řadě zahraničních festivalů a v Americe v nich dokonce nepoznali Čechy, vždycky se najdou „rejpalové“, co se budou navážet do jejich výslovnosti. „Snažili jsme se na ní zapracovat. Angličtinu českých kapel ale stejně nejvíc řeší Češi. V Americe pak naopak ocení, že i když člověk není rodilý mluvčí, je schopen v angličtině napsat text, který dává smysl,“ vypráví Hiffi.