text Veronika Ondečková

foto archiv kapely

LÍBÁNKY PO DVACETI LETECH

„Všechno je možné“, těmito slovy jsme zakončovali rozhovor s Christianem Savillem, kytaristou britských Slowdive, kteří jsou jedním z největších lákadel letošního ročníku Colours of Ostrava. Ne vždy ale měli tito průkopníci shoegazu tak nadějné vyhlídky.

Když na přelomu osmdesátých a devadesátých let Slowdive začínali, rychle okusili, jak chutná úspěch. Jejich první nahrávky získaly pozornost vlivných vydavatelství i médií a parta nadšených teenagerů z Readingu získala status revolucionářů, podobně jako žánrově spříznění My Bloody Valentine nebo Swervedriver. Zatímco v raném období byli Slowdive vynášeni do nebe za svůj kreativní, atmosférický sound, s vydáním debutového alba Just for a Day (1991) se na jejich hlavu sesypala hromada znechucených recenzí. Odmítavé reakce provázely i další dvě LP a pomyslným hřebíčkem do rakve se stal vyhazov od jejich domovského labelu Creaton Records. Frustrovaná skupina se v roce 1995 rozpadla a její členové se vydali vlastní cestou. Kdo ví, možná, že tenkrát zasáhl osud. V průběhu dvacetileté odmlky se totiž Slowdive stali kultem, který díky renesanci shoegazu v posledních letech dále sílil a nyní se těší z jednoho z nejúspěšnějších comebacků současnosti.

Bylo pro vás obnovení Slowdive něčím překvapivé?

Mluvili jsme o návratu už několik let a všichni byli pro, takže jsem věřil, že je pouze otázkou času, kdy k němu dojde. Co mě ale překvapilo, byla rychlost, s jakou se věci nakonec daly do pohybu. Začalo to nabídkou zahrát si na Primavera Sound Festivalu, což je věc, která se prostě nedala odmítnout, a najednou jsme byli na turné po všech čertech.

Jak si comeback užíváte?

Když se mě na to lidé ptají, obvykle říkám, že je to podobné jako líbánky. Čistá radost.

Na scénu jste se vrátili po dvaceti letech. Jak jste je strávil vy osobně?

Když jsem odešel ze Slowdive, uzavřela se pro mě jedna velká kapitola. Byl jsem znovu na začátku a ptal se sám sebe, co dál. Bylo

Byli jsme v podstatě děti, absolutně nepřipravené na to, jak nás hudební průmysl vytrestá

Skladba Alison otevírala ceněné album Souvlaki z roku 1993, na kterém se skupinou spolupracoval Brian Eno. Černobílé video k němu je jedním z mála, které kdy Slowdive natočili.

pro mě bylo jenom to, abychom se v kapele bavili a dělali, co máme rádi. Konečně jsem se mohl začít věnovat muzice, aniž bych si s něčím dělal starosti. Byla to pro mě ohromně příjemná změna.

Jaká byla ve Slowdive atmosféra v době, kdy jste odcházel?

Řekl bych, že převažovala frustrace z toho, jak se věci vyvíjely. Na začátku jsme byli parta přátel, kteří spolu psali písničky, nahrávali, jezdili po turné a všechno pro nás bylo hrozně vzrušující. Postupně jsme ale ztratili veškeré iluze a uvědomili si, že hudební průmysl nám prostě nepřeje. Vztahy v kapele sice zůstaly dobré, nic to ale nezměnilo na tom, jak rozladění jsme z toho všeho byli. A jako nejlepší řešení se nám zdálo dopřát si pauzu. Stejně jako

Přistupoval jste po zkušenostech ze Slowdive k muzice odlišně?

Ano, rozhodně. Když jsme Slowdive zakládali, byli jsme v podstatě děti, absolutně nepřipravené na to, jak nás hudební průmysl vytrestá. A po tom, co kapela po všech těch peripetiích skončila, potřebovali jsme trochu zvolnit. Já osobně jsem na muziku nějakou dobu neměl ani pomyšlení. A když jsem zakládal Monster Movie, už jsem to nebral tak vážně. Život v kapele od určité chvíle přeroste v jednu velkou mašinérii. Nahrávání střídá turné a takhle to jde pořád dokola. Tomu jsem se chtěl podruhé vyhnout. Důležité

mi jedno, jestli přijdu ke štěstí s nějakou další kapelou, nebo ne. Říkal jsem si, že je nejspíš na čase, abych si našel práci, založil rodinu a začal žít ten „normální“ život, který předtím nebyl na pořadu dne. A přesně to se vlastně stalo.

Na hudbu jste ale přece nezanevřel,
nebo ano?

Ne, založil jsem s pár přáteli takový malý projekt, Monster Movie.

Kdyby se tehdy přihlásil na inzerát kdokoli jiný, pravděpodobně by dostal přednost

v současnosti, ani tenkrát jsme nebyli žádné velké jméno, takže o to snazší bylo přiznat si, že je potřeba odejít a zkusit něco jiného.

Jaký vliv na vztahy v kapele měly nesnáze, kterými jste si procházeli?

Myslím, že nás to stmelilo. Když začínáte s muzikou, tak prostě děláte, co vás baví, a nepřemýšlíte nijak závažně nad tím, co na to kdo řekne. Jakmile vás ale smete ze stolu zástup žurnalistů a jiných tastemakerů, stanou se z vás outsideři, kteří musí držet pohromadě, aby to celé vůbec ustáli. Okolnosti nás naučily, že ať už se snažíte jakkoli, někdy pro vás prostě není místo, je lepší se soustředit na sebe a pokračovat dál v tom, co umíte nejlíp. Nebylo to ale nic jednoduchého. Uvědomovali jsme si moc dobře, že nemáme šanci setkat se s větším zájmem. Od doby, co jsme vydali první nahrávky, se scéna posunula někam úplně jinam. Odevšud se ozýval britpop a na naše koncerty chodilo čím dál méně lidí. Neměli jsme se pořádně o co opřít.

Vraťme se do příjemnějších časů. Traduje se, že vás do Slowdive přivedl inzerát, na který jste jako jediný odpověděl. Je to pravda?

Ano, přesně tak to bylo. Nemyslím si ale, že to byla nějak kuriózní historka. Všichni jsme v té době bydleli v Readingu, čili městě, které není nijak velké. Rozhodně ne tolik, aby tam jeden muzikant neznal druhého. Takže když jsem tehdy na onen inzerát reagoval, měl jsem povědomí o tom, co Slowdive hrají,

Nastoupil jste na post třetího kytaristy, který vám zůstal dodnes. Vyplývá z toho pro vás nějaká specifická dělba rolí?

Ne, to bych neřekl. Naše hudba je hodně vrstevnatá a každý song je trochu jiný. Někdy mají všichni tři kytaristi vlastní part, jindy se dublujeme. A v zásadě u nás platí přesně opačný princip. Nenecháváme se ničím svazovat a rádi experimentujeme. Když se nám líbí, jak něco zní, tak se toho držíme. Nikdy si ale dopředu nevytyčujeme žádná pravidla.

a tušil jsem, že bychom si mohli rozumět. Bavila mě stejná muzika. Oni si sice představovali, že přiberou další holku, nakonec ale dostali mě. Holt smůla.

Jak to, že jste na inzerát odpověděl jako jediný. Žádní další muzikanti nebyli v okolí?

V podstatě nejste daleko od pravdy, a to mi taky hrálo do karet. Kdyby se přihlásil kdokoli jiný, pravděpodobně by dostal přednost. Byl jsem tenkrát ten nejhorší kytarista na světě a radoval jsem se z toho, že mám možnost si zahrát. A upřímně řečeno, od té doby se na tom moc nezměnilo.

Na návrat Slowdive čekali fanoušci celých dvacet let a za znění hymnického songu When the Sun Hits na Pitchfork festivalu vytvořili výjimečnou atmosféru.

Nechtěli jsme se jen tak objevit na pódiích a pak zase zmizet, aniž bychom přišli s deskou

Až do loňského roku jste intenzivně koncertovali. Co vás zaměstnává v současnosti?

Odehráli jsme pár koncertů a ještě nás nějaké čekají. Jinak je pro nás ale prioritou dokončení nového alba. To byl koneckonců náš plán od první chvíle, co jsme se rozhodli, že Slowdive obnovíme. Nechtěli jsme se jen tak objevit na pódiích a pak zase zmizet, aniž bychom přišli s deskou. Chtělo to ale svůj čas a taky finance. Proto jsme nejdřív vyrazili na turné.

Jak vám jde práce na albu od ruky?

V tuhle chvíli se pohybujeme mezi zkušebnou a studiem. Sice je to tak trochu běh na dlouhou trať, protože nechceme nic uspěchat, z toho, co se nám zatím podařilo dát dohromady, jsme ale nadšení. Myslím, že nahrávka pomalu začíná dostávat finální tvar.

Nakolik se do nového materiálu promítly vlivy ostatních projektů, ve kterých vy a vaši kolegové působíte?

Podle mě nové písničky jednoznačně zní jako Slowdive. A věřím, že stejný názor budou mít všichni, kdo nás znají. Na druhou

Scházíte se intenzivně nebo spolupracujete spíš na dálku?

Vzhledem k tomu, že jsme rozstrkaní po celé Anglii, dá práci, abychom se sešli všichni dohromady. Není to jako kdysi, kdy jsme všichni bydleli kousek od sebe a mohli jít zkoušet, kdykoli se nám zachtělo. Musíme všechno pečlivě a dlouho dopředu plánovat. Zatím se nám ale naštěstí daří scházet poměrně často.

Jaké bylo skládání nových písniček?

Největší podíl na nové muzice má rozhodně Neil, který většinu materiálu složil u sebe doma v Cornwallu. Odtud pak písničky obvykle mířily k Rachel a po tom, co k nim nazpívala vokály, jsme je společně dál rozvíjeli.

stranu ale nelze popřít, že za těch dvacet let jsme se posunuli o kus dál. Už nejsme ta děcka co tenkrát, posloucháme jinou muziku a máme za sebou více zkušeností. To všechno nové písničky formuje a my jsme za to rádi. Neplánovali jsme žádný odklon od kořenů, zároveň jsme se ale nechtěli vrátit s tím samým, co jsme dělali před lety. Myslím, že se nám nakonec přirozenou cestou podařilo splnit oboje.

Je tedy návrat Slowdive dlouhodobou záležitostí?

Tak na to vám v tuhle chvíli nedokážu dát stoprocentní odpověď. Žijeme přítomností a o tom, co přijde v delším horizontu, jsme se zatím nebavili. Jsme šťastní za to, jak se věci vyvíjejí, a návrat Slowdive nás všechny

moc naplňuje. Pokud dokážeme přijít s dobrou nahrávkou, která se bude líbit, věřím, že nezůstaneme u jedné. Všechno je možné.