text Kay Buriánek

foto Fource Entertainment

Image je stejně důležitá jako hudba

The Neighbourhood jsem měl rád od prvního EP. Debut I Love You. považuju za esenciální sladkobol. Jejich mixtape #000000 & #FFFFFF jsem poslouchal jednu dobu v kuse třeba měsíc. Nikdy jsem nepátral po tom, jakého jsou věku, protože by mě ani ve snu nenapadlo, že by mohli být vlastně takový sofistikovanější boyband. To až když jsem je viděl v Lucerna Music Baru.

Ano, The Neigberhood skutečně boybandem tak trochu jsou. Sice lehce funerálním, ale u náctiletého publika mají i tak svoje jisté. Což ale jejich hudbě vůbec neubírá.

Vy jsme z Kalifornie, odkud přesně?

Jesse: Vyrůstali jsme v Newbury Park, asi čtyřicet minut severně od Los Angeles.

A jak snášíte evropskou zimu, když jste na turné v zimních měsících?

Jesse: Zvykl jsem si, ale trvalo mi to přibližně až doteď, a to jsme už asi v půlce turné. Když vidíš slunce, máš tendenci všechny svolávat, hej, pojďte sem, koukejte, slunce!

Jeremy: Já jsem to vyřešil tímhle kabátem (ukazuje svůj apartní secondhandový kožich, který se dá koupit i u nás za pár desítek korun, pravděpodobně na váhu), je mi teplo a nějaká zima mě nerozhodí.

Jak zatím, kromě té zimy, turné probíhá?

Jesse: Myslím, že skvěle. Máme všechny koncerty vyprodané. Nebyly na začátku, ale teď už je všechno sold out. Na tomhle turné jsem příjemně překvapený velikostmi míst, kde hrajeme, Lucerna Music Bar je pravděpodobně nejmenší klub z celého turné, třeba včera jsme hráli v Poznani, v místě s kapacitou tři tisíce lidí, a bylo to skvělé.

Měli jste možnost se trochu porozhlédnout po městě?

Jesse: Trochu, víceméně spíš tady kolem klubu. Myslím, že jsem byl i někde blízko Karlova mostu, ne přímo na něm, ale viděl jsem ho z dálky. Taky jsem viděl takový gigantický černý dům, kde byly všude kolem sochy se zlatými meči, ten byl hodně cool. Víš, člověk zná hodně míst z miliónu fotek, třeba Eiffelovu věž v Paříži, kterou zná snad ze všech možných úhlů, a potom když je tam a vidí to v reálu, říká si, hm, tak to je ono. A ten pocit je skoro bez emocí a nadšení. Tohle je jiné,

protože jsem snad ani žádné fotky Prahy nikdy neviděl, což ten dojem z města mnohonásobně umocňuje. Praha je bezesporu krásná.

Je. Než jsem přišel, viděl jsem ty davy čekající už od odpoledne před klubem a to jste u nás nikdy předtím nehráli. To je vlastně dost šílené, je to běžná věc i všude jinde?

Jesse: Ano, je. Je to fenomén internetu. Myslím, že hodně našich fanoušků generuje právě internet, sociální sítě, YouTube a tak.

Image a styl jsou stejně důležité součásti celého balíčku, důležité jako hudba samotná

Sdílení fotek a videí z našich koncertů vyvolává v lidech přirozenou zvědavost a nadšení

Hysterie kolem vás je kromě hudby samotné hodně postavená na vaší imagi. Jak důležitý je pro vás tenhle aspekt?

Jesse: Koukni na mou roztrhanou bundu… asi tak je to pro nás důležité, haha. Neee, to se stalo teď, snažil jsem se to sešít dohromady mojí David Bowie plackou, asi potřebuju nějaké superlepidlo. Ne, vážně, image a styl jsou stejně důležité součásti celého balíčku, důležité jako hudba samotná. Já sám se chci nechat někým bavit nejenom hudebně, ale i vizuálně. Když na pódiu bude stát skvělý hudebník, ale bude to starý tlustý chlápek, řeknu si fajn, skvělá práce, co se hudby týká, zabils. Ale mám-li mluvit opravdu sám za sebe, ty dvě roviny jsou pro mě skoro stejně důležité.

Placka Bowieho… jste jeho obdivovatelé?

Jeremy: Jasně!

Jesse: Spíš si říkám, je možné nebýt?

Sdílení fotek a videí z našich koncertů vyvolává v lidech přirozenou zvědavost a nadšení, což je skvělé.

Vaše aktuální druhá deska Wiped Out! je napěchovaná melancholií, hudebně i textově, proč je to hlavní emoce, se kterou pracujete?

Jesse: Asi proto, že to je náš nejpřirozenější pocit, vycházející intuitivně z našich niter. A také proto, že posloucháme hodně melancholických kapel, které nás bezpochyby inspirují.

No, je hodně lidí, kteří teď jdou s davem, ale nebýt toho, že nedávno zemřel a mediálně byl kolem jeho smrti velký patetický cirkus, řekli by možná jenom, hm, Bowie, no a co…

Jesse: Byl bych první, kdo by na tohle kývnul. Nemůžu říct tolik k jeho hudbě, protože jsem ji nikdy moc neposlouchal, ale jako člověk mě inspiroval hodně v tom, abych byl tím, kým jsem. A vlastně se zpětně učím rozumět jeho muzikantské řeči, postupně se snažím objevovat kouzlo jeho raných desek. Ale z rozhovorů a všech dalších dostupných věcí o něm a s ním je jasné, že to byla jedna z nejstylovějších a nejinspirativnějších osobností nejenom hudební scény.

Rappeři byli z naší hudby nadšení

Jaké třeba?

Jeremy: Portishead, Massive Attack, dokonce i Radiohead. To jsou věci, na kterých jsme hudebně dospívali…

Vás ale také hodně ovlivňuje hip hop. Není zrovna typické, aby kapela jako The Neigh­bourhood vydávala mixtapy, kde navíc hostují rappeři. Vy máte na svém kontě geniální mixtape #000000 & #FFFFFF a musím říct, že mě baví skoro víc než řadová alba. Jaký je tedy váš vztah k hip hopu obecně?

Jesse: To byl vždycky důležitý vliv v naší tvorbě. Už na prvním EP bylo hodně beatů a samplů půjčených z hiphopových desek

a později jsme si říkali, že by bylo skvělé to posunout dál směrem k opravdovým kolaboracím s hiphopovými umělci, ale postavených na hudbě, která pochází od nás.

Jeremy: Navíc ta myšlenka vydat mixtape nám dala víc prostoru pracovat na novém albu, a přitom v mezičase dát lidem něco, co je sice naše, ale má zase trochu jiný rozměr.

Jak na to reagovali rappeři, které jste oslovili? Bylo to spíš jakože ok, pojďme to udělat, nebo byli nadšení?

Jesse: Většina z nich byla nadšená. French Montana byl super, YG, Raury taky, Casey Veg­gies se stal naším kámošem, OG Maco

Turné jsem neměl rád. Viděl jsem všechno z té venkovní perspektivy a byl věčně rozčarovaný

čas ve studiu. A to si pak říkám, že bych už chtěl zase vypadnout na turné. Jenže když jsme pak na turné v kuse třeba rok, je ten pocit úplně reverzní a člověk by už nejraději byl doma a věnoval se novým kreativním věcem, a ne jen přehrávání starého materiálu dokola každý večer.

Najdete si čas po koncertech chodit pařit s místními?

Jesse: Někdy se to stane. Ale já obecně nejsem moc člověk, který by to vyhledával. Ale Jeremy si to užívá… (Jeremy se jen směje)

Jeremy, jaké je tedy zatím tvoje oblíbené město?

Jeremy: Definitivně Amsterdam! (smích všichni)

Ok, je nějaké místo z turné, na které se vyloženě těšíte?

Jesse: No, jak říká Jeremy, Amsterdam má status toho města, kde je fajn být, ale ve výsledku je to tak, že každé z měst, kde hrajeme, je vlastně stejné v tom, že všechny koncerty jsou abnormálně skvělé, není mezi nimi rozdíl, protože ten zážitek je pro nás vždycky maximální. Mluvíme-li o Evropě. Amerika je trochu jiná. Někdy máme po koncertě takový lehký pocit rozčarování. Ale Evropa je vždycky vstřícná a nadšená. Nebo taková místa jako Rusko třeba… fans jedou naplno. Jak už jsem říkal, tohle turné je můj osobní „turnover“, takže si užívám každý moment.

Jak to?

Jesse: Asi je to tím, že jsem sám k sobě hodně náročný a byl jsem vždycky zmatený a nespokojený s tím, jak věci na turné fungují, nebo spíš některé nefungují, nebo ano, ale jinak, než bych chtěl. Viděl jsem všechno z té venkovní perspektivy a byl věčně rozčarovaný. Až teď jsem se dostal do stavu, kdy si říkám, kašlat na všechno, tohle je přece děsná zábava!

Jeremy: Mě baví obojí. Teď budeme nějakou dobu doma, psát nové věci a trávit nějaký

byl ‚sick‘, Dannyho Setha jsme už znali předtím, Danny Brown s námi pak jel i kousek turné. Někdo jenom udělal sloku a ani neposlal do světa tweet, ale i to je vlastně v pořádku, protože takhle to většinou stejně funguje…

Co je pro vás větší zábava – studio, trackování dem, nahrávání nového materiálu, nebo být na turné? Řekl bych, že asi turné, ne?

Jesse: Možná to bude znít divně, ale tohle je první turné, které si trochu užívám, jinak to nepatřilo mezi moje oblíbené činnosti.

Jeremy: Já vnímám vlastně víc ty věci kolem, před a po koncertech, proto mě tak baví Amsterdam, mám rád hodně i Paříž a velké překvapení bylo Polsko.

Jesse: A Praha. Všechno od momentu, kdy jsme vystoupili z dodávky, bylo zatím skvělé. Počasí, velmi příjemní lidé, jídlo bylo super a město samotné, o tom už jsem mluvil. Ještě jsme ani neodehráli koncert a už mám v sobě ten pocit, že se sem příště budu hodně těšit.

The Neighbourhood