-
duel
Leckdo si z nich utahuje nejen kvůli celebritám, kterými se okatě obklopují, ale zdá se, že na desce Jupiter se Eddie Stoilow coby reprezentanti tuzemského elektronického popu přece jen posunuli. Je na čase začít je brát vážně? Co o tom v našem duelu soudí Vojta Tkáč a Jarda Konáš?
EDDIE STOILOW
JUPITER
Eddie Stoilow se snaží znít světově a aktuálně. Daří se jim to jen částečně. Novinka bohužel není zas tak různotvárná, jak kapela slibovala. Elektropopové songy splývají dohromady a tvoří malou planetku plnou propracovaného zvuku, výrazného vokálu, ale i hromady plochých pasáží. Potěší proto momenty, které z kolekce výrazněji vybočují jako akustická balada Alien nebo funky pecka Hey Man. Že by vám ovšem po prvním poslechu v hlavě utkvěl konkrétní hit jako bylo Baby na předešlé desce, se říct nedá.
Eddie Stoilow je zábava poslouchat. Bez ironie. Jejich svižnější skladby mají drive a vyvázaly se ze škatulek rádiové vaty. Problém přichází v momentě, kdy kapela zpomalí. Jejich oplodňováky jsou tuctové, bez šťávy, a co do zábavy prohrávají i s podkresy z reklam na kávu. Ukňouraná kytara v závěrečné P.F. bude mnohým lézt krkem už při druhém poslechu. Což nic nemění na tom, že jsou tu skvělé kousky. Kdyby celá deska zněla jako skladby Hey Man nebo January, byla by to pecka.
HUDBA
Spíš než na expresi emocí staví šestice své texty na opakování zapamatovatelných popěvků, které v některých případech začnou lézt na nervy už po prvním refrénu. Příkladem za všechno je „January, february, march, april, may (…) I’m still the same“. Ano, pro rádia jako stvořené, není to ale trochu škoda? Zpěvák Honza Žampa má osobitý vokál, který dokáže vyvolat příjemnou husí kůži. V kombinaci s fádními texty typu „Now it’s 2016, you’re no longer a teen, but you’re still my queen“ ale bohužel vyvolává spíš pocit promarněného potenciálu.
Největší slabina desky. Víceméně jde o koláže frází, které jsme slyšeli v rádiu včera, před rokem, před pěti, deseti lety. Občas jejich smysl asi budou chápat jen sami autoři, milosrdná angličtina ale hodně slabin zakryje svou univerzálností. Přesto poslouchat zvolání typu: „Lepší je zvednout se a něco dělat, tak jdi ven a čekej na ni“ vyvolá pobavené cukání koutky. V horším případě to prostě posluchač přejde s nulovým zájmem.
TEXTY
Vojta
Jarda
vs.
Nedá se jim upřít, že chtějí věci dělat po svém. Stejně příjemně působí vděčný motiv vesmíru, který spojuje některé songy. Na druhou stranu to na mě vše působí, že se Eddie Stoilow snaží tvářit světově tak moc, až z toho vzniká zvláštní hybrid, v němž se perou dva protipóly angloamerické a české produkce. Jupiter rozhodně není špatný počin, tvoří ho ale až příliš stereotypů a otravných refrénů. Posun od minule, kdyby ale album vyšlo o pár let dřív, byla by to větší hitparáda.
Eddie Stoilow přestali být snadným cílem. Jejich načančané balady prosáklé vokodéry jsou minulostí. Sedí jim svižnější tempo, které navíc slibuje novou zábavu na koncertech. Stejně tak zaujmou kosmické instrumentální pasáže. Přesto na desce Jupiter zůstali jednou nohou zaseknutí pod kořenem jménem Evropa 2 a jejich přerod ve skutečně zajímavou kapelu bude muset být dokonán na další desce. Pokud vůbec.
CELKOVÝ DOJEM
Čtvrtá deska Eddie Stoilow se dá považovat za příjemné okořenění našeho popu. Jako tradičně se materiál dostane k posluchačům některých masových rádií (zdravíme Evropu 2). Což je vlastně moc dobrá zpráva, v záplavách vyměklých skupin, s nimiž se poslední dobou roztrhl pytel, jde o osobité zpestření. Každý konzument českého mainstreamu by měl o Jupiter aspoň zavadit, aby se přesvědčil, že se dá i u nás pop s prvky decentní elektroniky dělat o něco kvalitněji.
Půl bodu za výše vyřčený důraz na taneční polohu, protože v rámci tuzemské hudební produkce každá taková deska vynikne už kvůli zvuku a rytmu. Je však otázka, jak bude příběh Jupiteru pokračovat. Není to zrovna album, o kterém by se mluvilo ještě za čtvrt roku a kvůli přesládlému podtextu si lze těžko představit, že si desku po létě pustí někdo jiný než holky snící v tramvaji cestou z práce o věčné lásce. Pár dobrých singlů nám tu ale zůstane, to ano.
PŘÍNOS
Propracovaný a na tuzemskou scénu silně nadprůměrný zvuk. Elektronická složka ani trochu neurazí, občas ale zní, jako by se zasekla někde v roce 2012. Tracklist otevírá epické intro, za které by se nemuseli stydět raní Muse. Horší je to v případě závěrečné instrumentální pocty Pink Floyd. Ta nás po deseti popových písních zavádí někam do kultu artrockových retro kytarových sól, které zaručeně přepne každý fanoušek Eddie Stoilow. Je fajn vědět, na čem formace vyrostla, dává to ale produkčně smysl v kontextu její současné tvorby?
Tady není co řešit ani vytknout. Možná šlo uvnitř studia o rutinní práci, výsledek však v rámci aktuálního mainstreamu překvapuje. Poslední desku s podobně kvalitním elektrokytarovým zvukem u nás vydala Klara, od té doby nic a nyní navazují Eddie Stoilow. Taneční pop u nás zoufale chybí, je však dobrou zprávou, že jsou u nás producenti, kteří jej umí skvěle realizovat. Jsem optimistou a myslím, že se u nás v tomto směru blýská na lepší časy. I díky Eddie Stoilow.
PRODUKCE
3
:
2,5
1
1
Jupiter
Eddie Stoilow
Jupiter
Předchozí článek:
Recenze 2. 6. 2016
Další článek:
SMS Recenze