text Šárka Hellerová

foto Universal Music

Nic úplně ujetého

Seznamte se s londýnskou kapelou Eliza and the Bear, která začátkem dubna vydala svou první desku. Pojmenovala ji pro jednoduchost po sobě. A ta deska je skvělá. Headliner vám proto jako první u nás přináší rozhovor s britským nováčkem, o kterém jistě ještě uslyšíme.

V The Guardian jejich hudbu označili za euforický folk pop. To zní až příliš pozitivně, ovšem pokud vás krapet optimismu neuráží, rozhodně tomu dejte šanci. S frontmanem Jamesem Kellegherem jsme telefonovali pouhý den poté, co jsme na rozhovor s ním vůbec pomysleli. A měsíc poté, co se debutové album této pětice dotklo prodejních pultů.

Jak se cítíte měsíc po vydání debutového alba? Máte za sebou turné po britských klubech. Jak to šlo?

Co deska vyšla, máme dost napilno. Buď jsme na cestách, koncertujeme, děláme rozhovory, nebo něco podobného. Poslední

měsíc nás kapela zaměstnává každou hodinu každého dne. Je to hezký pocit, cítíme se jako profíci. Je to příjemné, protože už to děláme docela dlouhou dobu. Proto máme radost, že je album venku a vypadá to s ním dobře. Sice je všechno podobné jako předtím, ale mnohem intenzivnější.

Jeden ze singlů desky se jmenuje Friends. Jak se z členů kapely stali přátelé?

Bydleli jsme blízko sebe. K ostatním jsem to měl tak do patnácti minut. A všichni jsme na střední hráli v kapelách. Znali jsme se několik let předtím, než jsme dali dohromady tuhle skupinu. Založili jsme ji po nějaké době, protože nás už nebavilo ji nemít.

Stadiony jsou sen, no ne?

Nudilo nás, že nehrajeme a netvoříme. Chtěli jsme se jednoduše scházet, hrát a užívat si. A měli jsme štěstí, že lidi bavilo to, co děláme. Tak jsme začali koncertovat.

O písničce Friends někdo napsal, že její optimismus je dimenzovaný pro stadiony. S těmi už díky předskakování větším kapelám zkušenost máte. Míříte k nim, nebo se cítíte doma v klubech?

Stadiony jsou sen, no ne? Ale kdo ví, jestli to tam někdy dotáhneme. Ale i kdyby ne, je to

skutečně náš dětský sen, bylo by to nádherné. Uvidíme, jestli se to vyplní.

Hráli jste jako support kapel, jako jsou Paramore, Imagine Dragons nebo Awolnation. Jak jste se před velkým publikem cítili?

Je to bláznivý zážitek. Když jsme v roce 2013 hráli s Paramore, stáli jsme před více než deseti tisíci lidí. Bylo to úžasné. Hrát se zkušenějšími kapelami je skvělá příležitost se od nich učit. Odkoukáte, jak fungovat na turné a jak si ulehčit život, když jste každý

Nashville? Jsou tam opravdu kovbojové v kloboucích a hudba v každém baru

den v jiném městě. Ale hlavně je nedocenitelné, když můžete kapelu typu Imagine Dragons každý večer sledovat na pódiu.

Pořád po třech letech platí, že nejvíc legrace jste si užili s Paramore?

Rozhodně ano. Především proto, že to byly tak velké koncerty. Byla to zatím největší příležitost, jakou jsme dostali. Navíc z té doby máme hodně fanoušků. Společné turné nám pomohlo tam, kde jsme. Kdybychom s nimi tehdy nejeli, mohlo to být všechno trochu jinak.

Album jste natočili s producentem Jacquirem Kingem. Ten pracoval třeba s Kings of Leon, Of Monsters and Men nebo s Jamesem Bayem. Jak jste se s ním dali dohromady?

Objevili jsme ho právě díky deskám Kings of Leon. Opravdu se nám líbil jeho styl a to, jak s hudbou zachází. Bavilo nás, že s kapelami pracuje takovým způsobem, aby zachytil, jak znějí naživo. Kontaktovali jsme ho a pustili se do práce. Líbila se mu naše dema. Chuť spolupracovat byla vzájemná. Zanechal na tom albu velký otisk.

Nahrávat jste přijeli za ním do Nashvillu. Jaká tam byla atmosféra?

Bylo to cool. Pracuje v obrovském nashvillském studiu Blackbird. To bylo samo o sobě neuvěřitelné. Nahrávalo zde mnoho skvělých muzikantů. Mají na kontě krásnou sbírku desek. Pracujete po boku všech těch skvělých nahrávek. Samotné město je vším tím, co

Můžete ještě víc přiblížit samotné nahrávání?

Zásadní částí procesu byl první týden, kdy jsme si sedli do zkušebního studia a úplně jsme všechny písně rozebrali. Podívali jsme se na jejich strukturu a přemýšleli jsme, co funguje, a co ne. Co je potřeba přidat, a co naopak dáme pryč. Snažili jsme se pro každou z nich v danou chvíli najít nejlepší možnou formu. Poté jsme se přesunuli do hlavního studia a v zásadě jsme většinu alba nahrávali v uspořádání, ve kterém hrajeme naživo. Vznikla tak kostra každé písně a k ní jsme pak přidali můj hlavní vokál a další zpěvy. Zároveň se pak dotáčely smyčce, trumpety, syntezátory a podobné. Skvělé bylo, že jsme každé písni věnovali dostatek času. Byl prostor

si pod Nashvillem představujete. Jsou tam kovbojové v kloboucích a hudba v každém baru. Město žije hudbou, stačí se dívat a poslouchat a nechat to působit. Moc se nám tam líbilo. A bavilo nás dostat se mimo svou komfortní zónu a nahrávat album tak daleko od domova.

všechny propracovat, nešlo jen o to je ve spěchu nahrát. Navíc Jaquire stále pracuje s analogovou páskou, což jsme si přáli. Dosáhne se tak krásně saturovaného autentického a vřelého zvuku.

Nepřekvapilo mě, že vaše album produkoval stejný člověk jako debutovou desku
Of Monsters and Men My Head Is an Animal. Je v tom určitá hravost... a ty trumpety. Vidíte tam taky podobnost?

Není to kapela, která by nás přímo ovlivnila, ale samozřejmě vnímáme, že je to podobný žánr. Máme také ten veselý, široce otevřený zvuk, který člověka rozradostní.

Získat rozhovor s některými kapelami bývá na dlouhé lokte a ne vždy se to povede. A nezáleží až tolik na tom, zda jde o zavedená jména, nebo naděje hudební scény. S kapelou Eliza and the Bear jsme měli štěstí. Debutové album zaujalo vydavatele Headlineru Danyho Stejskala. Pochválil ji proto na vydavatelství Universal. Hned druhý den jsme hovořili se zpěvákem Jamesem Kellegherem.

V lidech je často daleko víc, než si sami uvědomují. Ale musí si na to přijít

Písně na albu Eliza and the Bear

1. Friends

2. Where Have You Been

3. Make It On My Own

4. Lion’s Heart

5. Cruel

6. Light It Up

7. It Gets Cold

8. Oxygen

9. Upon the North

10. Brother’sBoat

11. I’m On Your Side

Make It On My Own má obrovský zvuk. Naživo musí být úžasná.

Jo, hrát ji je hodně velká zábava. Je relativně nová, napsali jsme ji jen pár dní předtím, než jsme začali nahrávat. Měli jsme tehdy chuť si sednout a ještě napsat poslední věc. Takhle jsme to v tu chvíli cítili. Jsou na ni skvělé ohlasy, moc mě to těší.

V písni Light It Up zpíváte, že když vám padá na ramena tíha světa, je potřeba vše nějak odlehčit. Co děláte vy, když to na vás padá?

Rád se jedu projet. Když mám pocit, že jsem pod tlakem, skočím do auta a poslouchám muziku. Hudba je při tom důležitá. Doufám, že si třeba lidé budou v podobných

Baví mě píseň Lion‘sHeart. Jak vznikla?

Je příběhem někoho, koho jsem znal. Zobecněný v poselství, že v lidech je často daleko víc, než si sami uvědomují. Ale musí si na to přijít, nejde jim to jen říct. Je to povzbudivý vzkaz, že můžete dělat, cokoli chcete. Je v tom trocha pozitivní energie. Mám radost, že to je singl a že se tahle píseň dostane k tolika lidem.

The Guardian ho popsal jako euforický folk pop.

Ano, to je ono.

Ale zase to není žádný lehkovážný nesmysl.

Jo, nic příliš ujetého.

Přiléhavý mi přišel i odkaz na Two Door Cinema Club.

Úžasná kapela. Ano, to je ten povzbudivý, nezávislý, veselý zvuk, který nás baví. Pokud máme být ve stejném ranku s nimi, jsme ve velmi dobré společnosti.

situacích pouštět i tuhle písničku a že jim třeba trochu rozsvítí den.

Co vás teď čeká?

Hlavní plán je světové turné. Vydat se do různých zemí, aby nás lidé neposlouchali jen přes internet, ale abychom jim také zahráli. To je teď naše největší přání. Doufám, že budeme moci vyjet koncem roku, nebo snad na začátku dalšího.

Snad se uvidíme i v České republice.

Moc rádi bychom přijeli.

Ráda bych se zeptala ještě na jednu věc, ale nechci být příliš osobní.

Ptejte se.

Je pravda, že trpíte artritidou a hudba je jediné, co vám pomáhá od bolesti?

Zní to trochu směšně, že ano. Ve skutečnosti artritidu mám, ale v koleni. A hudba to ani nezlepšuje, ani nezhoršuje. Nemá na to žádný vliv. Ale vyjádřil jsem se, že se to koleno zlepšilo. Jedny anglické noviny z toho udělaly příběh, že mám artritidu v rukou a hudba léčí mou bolest. Což je úplný nesmysl.