-
text Antonín Kocábek
foto Johana novotná
„Udělejte si čas na skutečný život,“ vzkazují na čtvrtém albu Midi Lidi. Pozoruhodná deska Give Masterpiece a Chance vychází 15. června. Headliner ji slyšel s předstihem a nabízí komentovaný tracklist. Pěkně skladbu za skladbou.
1
Tak už se zachraň!
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
Koupaliště tajemné
Pokec s tátou
Volám
Rande s přírodou
lux
Žižla
Ohýnek
Prosím, kam?
Pojď ven!
Sraz kjůristů
Masterpiece
duch
Ten bonbón
Nečekaně vážný otevírák má nezvykle temný text. Docenit ho lze opravdu až ve chvíli, až vás ono vyhoření, o kterém pojednává, také potká. Minimalistická hudební linka se ve finále rozvine, přesně v duchu dialogu se sebou samým. Z veršů křičí váhání a pochybnosti. Komu nedojde, že slogan „To je blbost! To je blbost!“ je sarkasmus i otázka zároveň, měl by si tu skladbu rovnou pustit znova.
Melancholická nálada jak od Monikino kino. Vážná sebereflexe, podáním i záměrně pitomými rýmy („sprchy jednou společné / plavky skoro zbytečné“), však komická a občas i iritující. Ovšem s pocitem někde v hloubi, že to až tak velká legrace není. Skoro chillout a skoro downtempo – kdyby si tedy ovšem kapela nelibovala v osmdesátkových zvucích. Při konfrontační vzpomínce na starší záležitost Projdeme se koupelnou to vypadá na pěknou obsesi a téma pro psychologa.
První optimističtější a přirozeně taneční, „rozhýbávací“ skladba, ve které text není důležitější. Na festivalech tohle tuším bude fungovat. Vtipná a trefná hitovka. „Co je to za rockec / co tu mastím?“
Silná, prvoplánově funkční melodie, které Midi Lidi prostě umí. A zase je tu to koupání! Porce životní energie i naděje, která je vždycky, když jeden není sám.
Opakující se mořské vlny jsou jako zajímavá analogie k životnímu zacyklení, které se bohužel vecpalo i do hudebního kolovrátku, jenž po chvíli nudí. Text měl být zřejmě jednou velkou ironií, ale nějak to nefunguje.
Základní příspěvek k tématu alba. „Tak už si ukliďme ten duševní bordýlek...“ A pokud jste viděli klip, představy culícího se Marka Vašuta se už jen tak nezbavíte. Závěrečná sloka ve stylu protestsongu je překvapivá a doufejme, že to nakonec nebudou jen Midi Lidi, kdo bude podobné věci říkat nahlas.
Perfektní intro a roztomile hravá i skočná písnička, která nezapře lásku k The Cure. A to i když jste jejich revival nikdy nehráli a neznáte tak oblíbené sledy akordů Roberta Smithe. Není tak divu, že přes lehce moralizující text jde o ukázkovou hitovku s neodolatelnou atmosférou. Příjemně taneční, optimistická i zábavná písnička. Včetně přísného verše „ať naděje, raději je...“
Další optimisticky nadějná... melancholie. A podobně skvěle neotřelá melodie, jakou už měl v minulosti třeba Pokoj, která se sice nevnucuje, ale o to víc zůstává pod kůží. Pokud mám někdy v budoucnu poslouchat lovesongy, chci, aby zněly takhle. Chodili jste se někdy v devatenácti v noci po mejdanech koupat nazí do rybníka? Ať už kolektivně, nebo jen ve dvou? Já jo, a u atmosféry téhle skladby jsem si na to vzpomněl. Kandidát na pořádný koncertní hit.
Mile zadumaná náladovka, jakých není nikdy dost. Příjemně neagresivní, hudebně naprosto neobjevná, a přesto nikoli nudná. Podobné, svým způsobem existenciální myšlenky má zřejmě každý, a v kontextu alba působí jako happyend. Soundtrack k létu.
Ryzí optimismus v krystalické formě a ve spojení „pitomých“ veršů i úsměvná tečka celé nahrávky. Nakažlivá katarze příběhu ze života muzikantů. Za oknem svítí sluníčko a ještě, zdá se, není všechno ztraceno.
Opět typičtí Midi Lidi. Potrhlý i sarkastický text, dotažená skladatelská stylizace a samozřejmě ventilace lásky k oblíbené kapele i po zvukové stránce. Kjůristi, nacisti a zombie – jak se to rýmuje?
Barová filozofie, vyprávění jak od Filipa Topola a skladba, která by rozhodně měla dostat šanci, i když je delší, než je zdrávo. Přídavek na koncertech má kdekdo, ale přídavkový masterpiece s výmluvným samplem na závěr nahrávky svědčí o tom, že entuziasmus téhle kapely má k vyprchání zatím daleko.
Čekání, až se v tomhle kousku začne něco dít, je nekonečné. Interní humor, který bych chtěl pochopit, ale nedaří se mi to. A sedm a tři čtvrtě minuty?!! To jako vážně???! Ba ne, pro milovníky elektronického minimalismu, včetně zahušťování valivou postrockovou kytarou, to bude guilty pleasure. A ostatní to prostě budou přeskakovat.
Opět skoro až smutný příběh, jak je občas žití komplikované i ve zdánlivých detailech. Jestliže Petr Marek v rozhovoru říká, že jako textař je vlastně folkař, tak tahle skladba je toho ideální ukázkou. Hudebně jde nicméně spíš o vatu.
Album Give Mastepiece a Chance!, jak už se dnes ve slušné společnosti stává standardem, dostane i vinylovou podobu. Protože půjde o dvojalbum, vejdou se na ni i bonusy.
píseň po písni: midi lidi
Give Masterpiece a Chance!
1
1
headliner 2/2
Předchozí článek:
Midi Lidi: Přiznat vlastní slabost není slabost
Další článek:
Black Sabbath: A tak vznikl metal