text Kay Buriánek

foto Andrea Petrovičová

Žádná debilní hierarchie part

Milana Trachtu nezná skoro nikdo jinak než jako Banána. Kdo ho zaznamenal jen povrchně z fungování v různých hardcore punk kapelách, může lehce nabýt mylného dojmu, že to je trochu extrémní kluk, co se rád na pódiu obnažuje a rád a často si mikrofonem sám rozbíjí čelo. Co je ale vlastně frontman fenoménu jménem Kovadlina zač?

Během rozhovoru v jeden moment padla ironická věta, ve které byl termín „ředitel hardcore“, což mi přišlo hodně vtipné, ale nakonec se v textu neobjevuje. Přesto ale platí, že jestli má někdo na české hardcore a punkové scéně velký vliv, respekt a slovo, je to právě Banán. Ve skutečnosti je hodně vyrovnanou osobností s jasnými a poměrně pevnými názory, byť nemusí být akceptovatelné pro každého. Náš rozhovor se proto pochopitelně neobtáčel pouze kolem hudebních témat.

Kolik máš teď kapel vlastně, Banáne?

Dvě (smích).

Jenom dvě?

No, tak já jsem jich nikdy neměl víc najednou. Když se na to koukám zpětně, vždycky to tak bylo. Snad jenom v jednom období, kdy fungovala Pustina, tak jich bylo víc, ale to nebyla de facto kapela, ale spíš studiový projekt, který ve finále odehrál jen pár

Desku Životy těch druhých Kovadlina pokřtí 21.6. na Headliner Pontonu na pražském Střeleckém ostrově.

koncertů. Pak jsem byl v Lahar a v Hlinomazu a Hanba začala fungovat přesně v době, kdy jsem odešel z Lahar. Takže to bylo prakticky tak, že něco skončilo a něco nového začalo a jen možná občas se to na chvíli překrývalo. Je legrační, že lidi mají občas pocit, že figuruju v hodně kapelách, ale pravda je taková, že znám dost známých, co mají těch kapel podstatně víc. Takže mám teď dvě – Kovadlinu a I am Pentagon.

Jak vnímáš ty tu protichůdnost názorů, že buď je dobré soustředit všechnu energii jenom do jedné kapely, versus to, že je obohacující mít kapel víc s více lidmi?

Já myslím, že to je jedno, že záleží primárně na tom, jak to komu vyhovuje. Je to třeba jako se zkoušením, někdo je ve zkušebně třikrát týdně a má pocit, že to dělá víc srdcově, a někdo jiný chodí třeba jednou za měsíc a stačí mu to. Ale nevypovídá to nic o tom, že by jeden nebo druhý případ byl víc real.

A jak to má Kovadlina?

Kovadlina je případ kapely, která se vidí extrémně málo, ale je schopná napsat a nahrát desku desetkrát rychleji než kapela, která zkouší třikrát týdně. On na to stejně neexistuje žádný mustr. Možná to lidi občas zbytečně moc analyzují.

Pohyb vpřed je pro mě důležitý

Takhle jsi to měl vždycky?

Samozřejmě že se to za ty roky posunulo, kluci z kapely mají děti... Když tohle celé v devadesátých letech začínalo, bylo to tak, že kapela byla všechno, co jsi měl. Zrovna včera jsme se o tom bavili. Jeli jsme kolem Příbrami a kluci se mě ptali na Balaclavu a já si to celé uvědomil. Každý týden jsem jezdil z Plzně do Příbrami, stopem, vlakem, jak to šlo, v neděli ráno jsem se probudil a jel jsem na zkoušku a vrátil se v lepším případě ještě ten den večer, nebo až druhý den rovnou do školy. Měl jsi jenom školu, žádné povinnosti a pak kapelu. Teď, většina lidí, se kterými mám kapely, mají svoje životy nastavené tak, že mají mnohem větší zodpovědnost. Mě baví hodně stylů, a tak jak mě baví je poslouchat, tak mě i baví je hrát a jediné, na čem záleží je to, jestli je kolem mě dost lidí, se kterými to můžu zkoušet. S Liborem (kytarista Kovadliny, předtím baskytarista Hanby) jsme si hudebně i lidsky sedli tak, že můžeme klidně založit třeba crustovou kapelu, když najdeme další spoluhráče. Pořád si posíláme nějakou hudbu a komentujeme ji, co se nám líbí, co nás baví a tak. Ve chvíli, kdy potkáme další dva blbce, ze kterých budeme mít pocit, že by to mohlo společně fungovat, tak ji okamžitě založíme.

A v jakém žánrovém rozpětí se to pohybuje?

Pořád je to punk a hardcore, ale taky by mě možná lákalo i něco mimo tenhle žánr. Jako třeba kluci z Remek mají teď elektronicko-raveový projekt V0NT a je to super. Ale znovu – odvíjí se to od lidí, nikdy nepůjdu přes

Není to taky trochu bublina? Stejně jako je bublina zacyklit se v nějakém korporátním nebo rodinném životě, není tak trochu

závit. Nebudu nikdy obvolávat lidi, nechávám rád věcem volný průběh.

Co je u tebe hnacím motorem k tomu pořád zkoušet nové věci?

Nezůstat stát na místě. Je to vlastně filozofie, která se netýká jen kapel. Pohyb vpřed je pro mě důležitý. Stejně jako je občas důležité se zastavit a nehnat se někam za každou cenu. Což jsem vlastně teď udělal mým přesunem na Šumavu. Skvěle to vystihl Ian MacKaye z Fugazi, když se ho ptali, proč už jeho label Dischord Records nevydává tolik desek jako dřív. Řekl, že vlastně trochu neví co a tak než vydávat něco za každou cenu, raději se zastaví, rozhlídne se kolem sebe a nabere nový vítr do plachet, protože nemá kam chvátat. Takže to je taky postoj. Ale nezakrnět, nezfotrovatět, nemyslím teď fyzicky, i když to s tím taky souvisí, ale nedostat se do smyčky, která tě nutí si uvědomovat, že už ti je skoro čtyřicet a začít se podle toho, v uvozovkách, chovat. Mě tenhle způsob života udržuje pořád v tom teenagerském věku a já si to takhle chci udržet.

Už jednadvacet let nepiju alkohol, takže mě ta hlava pořád šrotuje, nikdy se nezastaví

stejný sebeklam odmítat dospět a odmítat určitou, s věkem asi jdoucí zodpovědnost?

Já ale žádnou zodpovědnost neodmítám. Dokážu se sám uživit a nemám pocit, že bych neměl svůj život pod kontrolou. Dokonce si myslím, že ho mám víc pod kontrolou než lidi, na které dopadne tíha hypotéky, nebo jsou ve vztahu, ve kterém vlastně nechtějí být a pak z něj utíkají, a navíc jsou v tom děti, které to totálně odnášejí. Tohle fungování mi přijde mnohem míň zodpovědné, než když si to nastavíš – pro někoho možná příliš jednoduše a sobecky tak, že netaháš

do průseru další lidi, kteří jsou v tom nevinně. A vidím to kolem sebe furt. Je to skoro devadesát procent mých kámošů. Mně se tak maximálně rozpadne ta kapela a s tím se dá nějak pracovat (smích). Já nad tím hodně přemýšlím, i nad důsledky. Já vlastně pořád přemýšlím, protože už jednadvacet let nepiju alkohol, takže mě ta hlava pořád šrotuje, nikdy se nezastaví.

Takže neděláš nikdy impulzivní rozhodnutí?

To jsem se tak trochu naučil. Zrovna třeba rozpad Hanby byla otázka několika hodin.

Hranice mezi undergroundem a mainstreamem bývala mnohem transparentnější

Chci mít pocit, že kapela samotná má nad svým fungováním kontrolu

Dobře, ale řekni mi, jak to je s vzájemným respektem nějakých hodnot, když je kapela, jejíž členové hrají ještě jinde a tam to není tak politicky korektní?

My jsme samozřejmě velmi respektovali, že Vinca a Tomáš hráli v Pipes and Pints. Kdyby to tak nebylo, Hanba by ani nikdy nevznikla v té podobě, protože když jsme ji zakládali, Pipes and Pints už byli velká kapela, sponzorovaná a tak. Ale zároveň to byli moji kámoši, které jsem znal dlouho a měl je rád a věděl jsem, že mě bude bavit s nimi

To znamená, že to bylo hodně emocionální?

To ani ne, dá se říct, že jsem měl dostatečný nadhled. S Liborem jsme si psali ohledně toho Hithitu Pipes and Pints, jako že to je hodně mimo, ale zároveň jsme to ředili nějakým humorem. Takže žádná tragédie jakože kapela je v prdeli, kluci jsou čuráci, vůbec, vůbec nic takového! Ale oba nás to mrzelo. Libor k tomu napsal takovou větu, kterou si budu pamatovat navždycky. Potom, co jsme probrali možnosti co a jak dělat dál, dodal… ale je to samozřejmě škoda.

Já nemám problém s tím vytáhnout nějakou kapelu mimo undergroundovou platformu a nabídnout ji třeba i širšímu publiku, pokud vím, že je předpoklad, že na daný koncert přijde nějaké větší množství lidí. Zároveň ale chci mít pocit, že kapela samotná má nad svým fungováním kontrolu a že mi na druhé straně neodpovídá robot. V opačném případě se toho klidně vzdám, protože nechci dělat věci, ze kterých bych měl být otrávený.

něco dělat. A víc jsem neřešil, protože Pipes nebyli moje kapela. To je stejné jako to, že nemám problém s festivalem Mighty Sounds, který je sponzorovaný Budvarem. Protože to zkrátka není můj festival. A já se můžu rozhodnout, jestli a jakou měrou na tom budu participovat. Kdo já jsem, abych soudil ostatní?

Byl jsi takhle liberální vždycky, nebo jsi byl dřív mnohem radikálnější?

Tak předně v roce 97 žádný takový festival neexistoval (smích). Hranice mezi undergroundem a mainstreamem byla mnohem transparentnější. Jako promotér jsem dělal i s velkými kapelami a chápu tu transpozici.

Obecně absolutně nemám předsudky

Obecně ale absolutně nemám předsudky, záleží na konkrétní situaci a z té si extrahuju, co je potřeba. Sám jsem třeba nešel na koncert Some Girls ne proto, že ho dělal David Urban a D Smack U a proto, že ten koncert měl dle mého směšné PR, ale proto, že jsem věděl, že koncert takové kapely v Meet Factory bude stát za hovno. To samé byli The Blood Brothers v Roxy. Mně to prostě a jednoduše přijde škoda. Ani Some Girls, ani The Blood Brothers u nás už nikdy potom nehráli. Když vidím, jak nutně potřebují bezprostřední kontakt a jak by ten koncert mohl být o tři sta procent lepší, kdyby to do

tebe naprali z metru, a ne z tak vysokého pódia, je mi to jednoduše líto.

Zmínil jsi strahovskou Sedmičku, pojďme se tedy chvíli bavit o Sedmičce. Co pro tebe tenhle klub znamená?

Druhý domov. Hudba, to je samozřejmě důležitý aspekt, ale ta nejdůležitější věc, proč jsem v hardcoru takhle zasekl drápy a už se nikdy nepustil, bylo, že ti je patnáct, potkáš na svém prvním koncertě Pod Lampou mnohem starší kluky a oni tě berou jako sobě rovného. Žádná debilní hierarchie

part. Pro mě to bylo něco neskutečného a i dneska, když na to vzpomínám, mám z toho husí kůži. Tohle je pro mě esence fungování hardcoreové scény. Je to jednadvacet let a já si pamatuju každý moment, což je jasný důkaz toho, jak silný vjem to tehdy byl a nasměroval můj život někam, odkud jsem už nikdy neuhnul.

A vracíš tu energii lidem zpátky?

Snažil jsem se vždycky, aby moje fungování v rámci hardcore-punkové platformy bylo takové. A aby to nevykazovalo nějaké prvky snobství. Ale měl by to posoudit hlavně někdo jiný, a ne já. Ono to samozřejmě není pro každého a je to do jisté míry elitářské, s tím nemám problém to přiznat. Ale aby někdo, kdo se rozhodne do toho společenství lidí vstoupit neměl pocit, že je nějakým způsobem kádrován. Což se pochopitelně občas děje, obzvlášť v devadesátých letech, pod tíhou té euforie to bylo hodně vyhraněné. Na druhou stranu je třeba zmínit fakt, že z určitého úhlu pohledu je celá hardcore scéna lehce schizofrenní. Na jednu stranu sice proklamuje naprostou svobodu, ale na druhou je dogmatická ve smyslu, že když někdo chce začít měnit tendence jejího vymezování se, je v pořádku, že řekne ‚fuck off‘ a nedá se. Myslím si, že v momentě, kdy někdo znásilňuje scénu, kterou ostatní dvacet let nezištně budovali bez jakéhokoli pohledu směrem, že by na tom mohli něco vydělávat, říct s prominutím jděte do prdele, že to je naprosto legitimní a v pořádku. Tohle je přesně to, co nechci aby se stalo mojí kapele – aby

se snažila z toho něco vytřískat. Já nemám problém si vzít peníze třeba za hraní pro Wave, když vím, že na to má Český rozhlas nějaký budget, ale stejně tak nemám problém nevzít si honorář za hraní pro Kliniku, a co víc, nechat tam peníze, které vyděláme na merchandise.

Ještě pojďme na chvíli zpátky k té tolik diskutované Hanbě. Kdy přišel zlomový bod a definitivně přetekla trpělivost?

Bylo to v momentě, kdy jsme my tři, tedy já, Libor a zpětně i Tomáš pochopili, že se věci znegovaly. Kdy význam písničky Vlna, metaforicky zasazené do hardcoreového koncertu, jejíž text pojednává o tom, že by měly přestat existovat ploty mezi lidmi, nerovnosti a dívání se svrchu na někoho, pozbyl smyslu. Zpívalo se v ní, ať pódium přestane existovat. Proto jsme taky kolikrát lezli z toho pódia dolů a hráli ji na zemi, když to jenom trochu šlo. A tohle bylo pro Hanbu strašně důležité, protože vystupovala kolikrát i na akcích mimo hardcoreovou subkulturu a chtěl jsem, aby tohle bylo jedno ze sdělení, které lidem předáváme. Že Hanba není kapela, na kterou se máš zbožně dívat a pak si třeba jít pro podpis. Já to nemám rád. Pro mě tohle vymezování a glorifikaci měl hardcore punk vždycky bourat a souvisí to opět a zcela jednoznačně s mým příchodem do téhle komunity lidí, kdy tam nic takového nebylo a nefungovalo! No, a pokud v kapele, která tenhle přístup zcela zjevně reprezentuje, je někdo, kdo ho svým chováním zneguje a popře, tak to je přesně ten bod, kdy to nemůže

Hanba? Můžeš mít rozdílné názory na spoustu věcí, ale ne na ty zásadní

jít dál, protože si jednoduše sereš do huby. Můžeš mít rozdílné názory na spoustu věcí, ale ne na ty zásadní a říkat, tohle si myslí Banán, ale Vinca už ne. Takhle to nefunguje. A nastavení toho Hithitu, ne Hithit samotný, to byl přesně ten milník. V momentě, kdy to je tak, že si někdo může s kapelou za dvacet tisíc zazpívat na pódiu refrén, ten plot stavíš až do nebes.

Jenže tak to v tomhle hudebním světě funguje. Hraje se v něm na rockové hvězdy a Pipes and Pints přijali pravidla téhle hry

a stali se zcela dobrovolně, vědomi si konsekvencí, součástí festivalové mainstreamové kultury...

Pipes and Pints se nikdy nepřestali sami prezentovat jako punková kapela. Vyzobat si z obou přístupů jen to, co se zrovna v daný moment hodí, není moc košer. To je věc, se kterou mám dlouhodobě velký problém a v tomhle případě se mě i osobně dotýkala. Když jsem si o tom ex post s Vincou psal, že se pořád prezentují jako punková kapela, odepsal mi, že se prý nechtějí omezovat žádnou škatulkou. Ale to jenom ve chvíli, kdy

Desku jsme natočili asi za tři hodiny, po třech zkouškách, takže to bylo rychlejší než u Hanby

V momentě, kdy to je tak, že si někdo může s kapelou za dvacet tisíc zazpívat na pódiu refrén, stavíš plot až do nebes

Ale něco podobného jste přece museli predikovat už v momentě, kdy jste Hanbu zakládali...

No jasně. Já si už v té době o některých věcech spojených s Pipes and Pints myslel svoje. Jenže to si můžu myslet a myslím i o některých svých kámoších, každou chvíli se chytám za hlavu, že někdo z nich dělá z mého pohledu nějakou blbost. Ale neznamená to, že za ním hned půjdu a řeknu mu, že je zmrd a okamžitě s ním končím. Nedělám to v reálném životě, ve vztazích, na kterých mi nějak záleží, tak proč bych to měl dělat v kapele, která z mého pohledu

se jim to hodí, protože hrají v punkrockovém prostředí. To se jim ta punková škatulka hodí a sami se do ní cpou. Ale v momentě, kdy se začne řešit nějaká, řekněme, etická věc, tak se najednou nechtějí nechat svazovat a omezovat. Obojí z mého pohledu jednoduše nejde. Nutně to musí dojít do bodu, kdy ten rozpor už je tak velký, že pro mě osobně přestane být akceptovatelný.

Ale u nastavení Hithitu jsem tenhle pocit už neměl. A to jen ten rozdíl, který je pro mě tak zásadní. Mix určité možná i naivity, která občas překvapí každého z nás, neodhadnuté situace, špatné komunikace... mohl jsem se nad tím pozastavit... ale tohle, tohle bylo jiné. Něco, na čem se všichni měsíce podíleli, plánovali to, takže se nedalo ve finále říct, že se to celé jenom nějak stalo, s tím mám prostě problém. Libor i Vinca s Tomášem byli v době zveřejnění Hithitu na turné, já na Šumavě, takže jsme to museli řešit po internetu. Napsal jsem Liborovi e-mail, jestli to už viděl a on mi odepsal, že je zajímavé,

funguje na úplně stejných principech? Moje kapela je jako můj civilní život.

Nad Vincou a jeho eskapádami jste ale dost dlouho drželi ochranou ruku, omlouvali ho...

Když budu úplně upřímný, ty „kontroverzní“ věci, které proběhly předtím a u kterých jsem taky párkrát zvedl obočí, jsem bral tak, že jsou trochu nešťastné, ale v podstatě nezištné a shodou nějakých okolností jenom vyzněly jinak, než byly původně myšlené.

že zrovna píšu, protože má akorát rozepsaný e-mail, že v Hanbě končí. Přišlo mi fér napsat Vincovi a Tomášovi, protože jsou to naši kámoši, aby se k tomu nějak vyjádřili. Věděli jsme, že Hithit chystají a věděli jsme taky, že něco už předtím řešili, že Tomášovi se to od začátku moc nezdálo. Tomáš napsal, kamarádi, já vám úplně rozumím a taky po nějaké době, jak víme, v Pipes and Pints skončil. No a Vinca odepsal, že si myslí, že je všechno naprosto v pořádku. V tu chvíli se rozpadla Hanba.

... a vznikla Kovadlina. Máte i hotovou desku, jak se jmenuje, kdy vychází...

Deska se jmenuje Životy těch druhých a vychází na začátku června na Damage Done Records, což je label našich kamarádů, který vydal už desku Hanby. Natočili jsme ji asi za tři hodiny, po třech zkouškách, takže to bylo rychlejší než u Hanby (smích). Textově, jak už evokuje název, se zabývá hodně lidskými interakcemi, protože mám pocit, že lidi skutečně v dnešní době řeší víc životy těch druhých než svoje vlastní. Nebo svoje paralelní identity víc než ty reálné. Díky internetu žijí svoje virtuální osobnosti, které jsou díky postům, fotkám, statusům a citátům velmi oduševnělé, ale realita je vlastně brutálně přízemní. Když dojde na lámání chleba a mají zareagovat v nějaké situaci, byť jen vzdáleně podobné té virtuální identitě, kterou se prezentují, nejsou toho absolutně schopni. To mě fascinuje. Nebo to, že všichni pořád řeší druhé, ale je z toho vypreparovaná empatie, což mi přijde velmi

signifikantní jev doby, kterou právě žijeme, a důvod, proč je mezi lidmi obecně tolik negativní energie a nedokážou spolu už vůbec normálně komunikovat. Texty reflektují i jiné, aktuální věci, jako je třeba uprchlická krize nebo fašizující tendence ve společnosti. Což jsou zase „životy těch druhých“, jen v jiném kontextu a úhlu pohledu. Takže když jsem se díval zpětně na texty, došlo mi, že tohle z nich vykrystalizovalo, že to je pojítko, které se celou deskou táhne jako taková červená nit.