Mumford & Sons uspokojili fanoušky od první řady po střechu. Z klubů přešla britská čtveřice do arén bez zaváhání a se skvělým zvukem. Mnozí budou na tento koncert vzpomínat jako na životní zážitek.

text Šárka Hellerová

foto Vojta Florian

Mumford & Sons

Euforie napříč arénou

O arena, Praha, 20. 5. 2016

Už během první minuty úvodní skladby Snake Eyes, což je mimochodem asi nejlepší písnička z aktuální rockovější desky Wilder Mind, nebylo mnoho důvodů pochybovat, že by se ten večer mohlo cokoli pokazit. Pro příznivce předchozí éry zařadila skupina hned vzápětí jednu z nejcharakterističtějších skladeb Little Lion Man. V tu chvíli už byla euforie z hudby všudypřítomná.

Kapela si podle potřeby na pódium přibírala bubeníka (při některých skladbách se za bicí posadil i Marcus Mumford), houslistu a dva hráče na dechové nástroje (trumpetu a trombón). Dokonalé nazvučení dosahovalo až ke stropu a lidé tančili i v nejvzdálenějších koutech. Během skladeb z pódia prýštila koncentrovaná energie. V pauzách se hudebníci naopak po velké ploše pohybovali uvolněně, jako by byli v malém klubu Bosun‘s Locker, v němž před devíti lety začínali.

Koncert měl dynamiku díky střídání rockových nářezů typu The Wolf se staršími kusy s banjem a basou. Jedním z vrcholů večera byla balada Believe, při které svítily tisíce mobilů a i v publiku se zpívalo jako o život. Pro úplnost je třeba zmínit, že v repertoáru kapely figuruje pár písní, které mají až nepříjemně

kazatelský tón. Třeba Awake My Soul z debutu Sigh No More je naživo poměrně dotěrná.

S jistotou skupina předvedla triky stadionových matadorů, například nečekané komorní vystoupení na menším pódiu ukrytém mezi diváky. Na něm v kuželu světla akusticky zapěla Timshel a Reminder z prvních dvou alb. Překlenula tím koncert k závěrečné části.

O ještě působivější moment se už v hlavním setu postaral Marcus Mumford, když při zpěvu písně Ditmas oběhl celou plochu arény a cestou zpět si to namířil přímo napříč davem. Úctyhodným fyzickým výkonem potěšil nejen stovky diváků, jimž se nečekaně zjevil přímo u nosu, ale koneckonců i všechny ostatní. V obrovském prostoru totiž na chvíli vytvořil zdání klubového koncertu.

Na závěr kapela příjemně překvapila fanoušky Bruce Springsteena coverem písně I‘m on Fire. Při melancholické skladbě Hot Gates začalo být člověku líto, že už jsme u konce. A po dalším coveru, tentokrát od The Kinks, koncert velkolepě vyvrcholil hitem I Will Wait. Tím začalo čekání na další turné, protože podobný zážitek si chceme zopakovat pokud možno co nejdřív.