text Jarda Konáš

foto archiv kapely

Ten příběh se u nás opakuje nebezpečně často. Kapela se pohádá, rozdělí, ale všichni se hlásí k původnímu jménu a začíná třenice. Přitom je to zbytečné lpění na něčem, co nepomůže hudebníkům, scéně ani fanouškům.

aneb jak roztrhnout žížalu

Pachuť přízemních sporů bude vždy viset ve vzduchu a otravovat jako hejno vinných mušek

Hádky o značku už jsme u nás sledovali několikrát a pokaždé to nebylo nic než veřejné praní špinavého prádla. Support Lesbiens jsou toho krásným příkladem, ale tady došlo k výjimečnému jevu – jak Portless, tak noví Supporti dělají zajímavou hudbu a buněčným dělením tu z jedné dobré kapely byly najednou dvě. Pravým opakem může být zase Kocábův Pražský výběr II., což je epizoda, na kterou dnes spousta fanoušků vzpomíná tu s posměchem, tu jako na dehonestaci jména Pražského výběru a je dobře, že se nad ní dávno zavřela voda.

Loňský konflikt skupiny zakázanÝovoce může být v rámci scény jen komická žabomyší válka, ale neměl by zapadnout. Krásně totiž ilustruje, že chytře podchycené smlouvy a právníci dokážou během několika dnů od základů změnit roky fungující kapelu a nadejde čas pro trucpodnik. Založit skupinu s názvem ukradenÝovoce jen proto, aby člověk ještě projel pár maloměstských kulturáků se starými písničkami, totiž nic jiného než trucpodnik není.

Rozdělit zavedenou kapelu je jako roztrhnout žížalu. Nezemře, obě půlky se chvíli zmateně plazí každá jiným směrem a jede se dál. Umělci si vždycky dokázali lízat rány obdivuhodně rychle a promptně naskočili zpět do té šílené lokomotivy jménem rock‘n‘roll. Jenže marná sláva, na výsledek byl potom často stejně smutný pohled jako na tu zmateně se kroutící půlku žížaly.

Nemusí jít vlastně ani o hádky. Stačí, aby nastala ponorka, drhla komunikace, přišla otrava z rutiny... Nabízí se ovšem otázka, proč v takové situaci lpět na zachování původní značky? Proč hudebníci dobrovolně rozbíjí něco na střepy, ze kterých se pak bez šance snaží slepit ten samý artefakt?

Většinou jde o obchodní a kariérní otázky. Logicky. Nikdo se nechce vzdát práva na něco, co dobře fungovalo do chvíle, než ostatní hodil (nebo byl hozen) přes palubu. Vize setrvání v dráze obchodních kolejí vítězí nad zásadami kolegiality, přátelství a často i vlastní důstojností. Plastic People of the Universe těžko může někdo vinit ze snahy o komercializaci své tvorby. Přesto ale mezi členy došlo k rozkolu a rozdělení na dvě samostatná tělesa pod téměř identickým názvem. Nikdo se nechce vzdát známé značky. Kauzička Plastiků zašla bohužel do trapného momentu, kdy rozpůlená skupina hrála v jeden moment na dvou různých místech v republice. Na koho jít? Kdo z nich jsou „ti praví“ Plastici?

Došlo tak ke smutnému jevu. Pro mnohé legendární kapela, která se stala součástí historie tuzemského undergroundu a kterou nerozehnal ani bolševik se všemi těmi zákazy, soudy a vězením, nakonec dojela na obyčejné přízemní důvody. A právě ta pachuť přízemních sporů teď bude nad oběma kapelami viset ve vzduchu a otravovat jako hejno vinných mušek.