Hudební časopis zdarma ke stažení

App Store Google Play

Editorial

Editorial

Novinky

Novinky

Headparáda

Headparáda

Zaostřeno

Gaia Messiah

tvrdý holky jsou znovu spolu

Ve studiu

November 2nd

Zdrželi nás Reef

Zaostřeno

Street Food Rocks

Rock for People chce nabídnout nejlepší…

Pohled

Plastic People

aneb jak roztrhnout žížalu

Zaostřeno

Čistý festival

Můj soundtrack

Charlotte (Subways)

A6 umřu, všichni budou Kylie

Čerstvé (z)boží

Blacksheepboy

Dělat si svoje (v rouše beránčím)

Zaostřeno

Aerodrome

Metalová i punková vichřice pod střechou

Headliner 1/2

Midi Lidi

Přiznat vlastní slabost není slabost

Headliner 2/2

Give Masterpiece a Chance! Midi lidi píseň po písni

Headliner 1/3

Black Sabbath

A tak vznikl metal

Headliner 2/3

Black Sabbath

6,66 zásadních desek

Headliner 3/3

Ozzy Osbourne

48 památných výroků metalové legendy

Dotazník

Walk of The Earth

Spadlo mi na hlavu ukulele

TOP

Ty jsi zvíře (nebo kytka?)

Rozhovor

Eliza and the Bear

Nic úplně ujetého

Rozhovor

Oceán

Když chlapi brečí

Reportáž

Red Bull Flying Bach

Lidi na nás koukali skrz prsty

Insider

Gerry Leonard

Bowie mě hecoval

Téma

Radiohead

Po stopách mystéria

Rozhovor

Saul Williams

Rock for People hrozí hackerský útok

Rozhovor

Garbage

Zajímavé jsou chyby

Průvodce

Hard Rock Cafe

Madonna proti církvi i Hitlerovi

Televize

Videorama

Enface

Sun Kil Moon

Namyšlený sprosťák?

Rozhovor

Kovadlina

žádná debilní hierarchie part

Jackie Crash

Zebrahead

Nein! Scheisse! Nech ten autobus!

Art

7 nej pop punkových obalů

Příběh

Rodriguez

záhadná ikona revolty

Songstory

Ego

Žijeme len raz

Rozhovor

Suzanne Vega

Věřím na osudové okamžiky

Portrét

Paul McCartney

5 neznámých tváří Brouka

TOP

Druhé housle

10 zpěváků, kteří začínali jako křoví

Rozhovor

Kodaline

Zajímají nás skuteční lidé

Story

Roxette

Konec popové legendy

Insider

Vojtěch Lindaur

Lucie je pro holčičky!

Rozhovor

Protomartyr

Moc chlastám, kouřím a jsem tlustej parchant

Ženský element

Meghan Trainor

Úspěch skrze boky

Kvíz

Headliner test

Heavy

Natvrdo

Hip Hop

Elementy ulice

Folk

Bez cancáku

Klasika

Teď vážně

Indie

Ty kytary!

Jazz a blues

Bluesbar

Alternativa

Kroky podzem

EDM

MDMA

Mluvené slovo

Vyprávěj

Recenze měsíce

ANOHNI – Hopelessness

Transgenderová vize beznadějného světa

Recenze

Recenze 2. 6. 2016

  •  
     

    rec

     

    enze

     
     

    13

    recenze

    1

  • zpet

    Smrtislav

    Notorickej samotář

     

    V noci se mi zdálo

    Máte chuť se pomalu zabít?

    Smrtislav na svém debutovém albu naplňuje do puntíku pojem „moderní český bigbít“. Namalovaný černou rtěnkou. Se všemi klady i zápory.

    Řekněme si to na rovinu: kapela Smrtislav nahrává na smeč už jenom svým názvem. Nicméně dekadentní stylizace, humor zavánějící znuděností zlaté mládeže a sarkasmy středního věku sice nejsou nic nového, ale pořád je to lepší než nálepka „dalšího Roberta Kodyma“. Jeho hlas totiž projev frontmana Tvzexe opravdu připomíná víc, než je zdrávo. A stojí tu někdo o nový klon Wanastových vjecí?

    Pro poslech třináctky písniček je celkem dobré zapomenout na Vanessu, Sunshine a další Tvzexova působiště. Pokud se k tomu někdo dopracuje a zároveň má rád třeba The Cult nebo The Mission, má skoro vyhráno. Protože bez dalších asociací zůstávají sice prvoplánové, ale melodicky funkční poprockové písničky s temným balením. Vhodné pro České hrady, Votvírák nebo Mezi ploty, takové, které budou posluchače jasně rozdělovat na tábory „boží!“ a „nenávidím to“. Což je samozřejmě pořád mnohem lepší než „neznám“.

    Podobné je to s manýrou Tvzexova zpěvu nebo s texty, které jsou dílem provokativní svou pózou a dílem až komické naivitou i bezobsažností. Často totiž připomínají témata mainstreamového hip hopu, ve kterých svět vypadá jako místo, kde to bez nočních barů, kamarádek na jednorázový následný program a plné peněženky prostě nejde přežít. Zapadá do toho i coververze Petra Kotvalda, který se chtěl milovat stále víc.

    Debut Smrtislava je zkrátka pro milovníky noci, pro které byli Sunshine moc indie, Vanessa je zas moc agresivní a kupříkladu Chinaski moc slušní a hodní. Jako nalezená díra na trhu by to možná mohlo fungovat.

    Antonín Kocábek

    text

     
     

    1. Sama doma

    2. Kondolence

    3. Ani smrt nás nerozdělí

    4. Otrávená večeře

    5. Nekonečně dlouhý ráno

    6. Posel špatnejch zpráv

    7. Notorickej samotář

    8. Milujem se čím dál víc

    9. Lovkyně

    10. V noci se mi zdálo

    11. 2 000 000 světelnejch let

    12. Terapie tmou

    13. Skrytej talent

     
     

    13

    recenze

    2

  • zpet

    Bob Dylan

    Fallen Angels

     

    Melancholy Mood

    Sentimentální vzpomínky

    Dylan se rozhodl znovu připomenout Sinatrovu dobu. Recykluje dobře

    Dylan zopakoval svůj nedávný vtip a natočil už druhé album, které obsahuje předělávky. Znovu si vyhrnul rukávy, zalovil v klobouku v podobě velkého amerického zpěvníku a vytáhl z něj hudební skvosty.

    S těmi se pak po svém popasoval a výsledkem jsou povedené coververze dvanácti amerických klasik z pera autorů jako Johnny Mercer, Harold Arlen, Sammy Cahn a Carolyn Leigh. Stejně jako v případě předchozí studiové nahrávky Shadows in the Night se i na albu Fallen Angels objevují písně, až na skladbu Skylark, které v minulosti nazpíval Frank Sinatra. Pokud vynecháme otázky, jestli si v současnosti jen dělá radost, nebo se mu vyhýbá múza či nadšení tvořit vlastní skladby, kvalita se nahrávce nedá upřít. Ať už posuzujeme produkci, aranže, o které se postarala Dylanova koncertní kapela, a dala tak muzice mírný nádech country, či zpěv. I když, ten místy působí trochu nejistě, roztřeseně, zkrátka dylanovsky.

    Bob Dylan tedy znovu nabízí melancholickou a sentimentální hudební vzpomnínku na Ameriku v dobách dávno minulých. Album Fallen Angels je takovou ozdobou pro písničkářovy věrné fanoušky, právě ti si ho rádi vychutnají a zařadí na poličku do sbírky desek svého idolu, protože zatím není jasné, jestli do kolekce časem přibude i nějaká další nahrávka s originální tvorbou.

    Není to průšvih. Je jistě chvályhodné připomínat kvalitu klasických hudebních standardů a poklonit se odkazu skvělých skladatelů i interpretů, ale nutno poznamenat, že stále je to „jen“ recyklace, ať už sebekvalitnější.

    Iva Boková

    text

     
     

    1. Young at Heart

    2. Maybe You’ll Be There

    3. Polka Dots and Moonbeams

    4. All the Way

    5. Skylark

    6. Nevertheless

    7. All or Nothing at All

    8. On a Little Street in Singapore

    9. It Had to Be You

    10. Melancholy Mood

    11. That Old Black Magic

    12. Come Rain or Come Shine

     
     
     
     

    13

    recenze

    3

  • zpet

    JAKE BUGG

    ON MY ONE

     

    Gimme the Love

    Příliš mnoho zajíců

    Znovuzrozený písničkář na třetí desce experimentuje, jak sliboval… možná
    je to ale moc.

    Díky impozantnímu folk-rockovému debutu Bugga dodnes mnozí znají jako talentovaného indie klučinu, který hlasem připomíná Boba Dylana. Jen o rok později svou diskografii rozšířil o rockovější desku, u níž si kvapně oblíkl křivák, přizval producentskou superstar Ricka Rubina, ale bohužel zčásti přišel o svou osobitost. Své druhé album zkrátka uspěchal, tentokrát si dal naštěstí víc načas. Novinku připravoval přes dva roky, vydal se na ní rovnou několika směry vstříc progresu a objevování nových možností. On My One je Buggovým nejvyspělejším počinem, bohužel se na něm ale snaží honit moc zajíců najednou.

    Album zahajuje titulní píseň s temnou bluesovou kytarou a popěvkem „Jsem jenom chudej kluk z Nottinghamu“. Aneb přesně to, co chtějí fanoušci rané tvorby slyšet. Na pochmurnou baladu o umělcových rozplynulých snech trochu kostrbatě navazuje Gimme the Love, nejpopovější pecka, kterou kdy Jake složil. Samotné skladbě se nedá nic vytknout, disponuje energií, chytlavým refrénem a hlavně typickým frackovským projevem. Tracklist ale od úplného začátku skáče mezi žánry a náladami jako Roman Šebrle v době největší slávy. Obsahuje country reinkarnaci Johnnyho Cashe, psychedelickou výpravu ve stylu Tame Impala, ale i zcela tradiční folkové písně, pro které Bugga milují tisíce fanoušků včetně mě. Tahle směska potvrzuje zpěvákovy zvěsti, že se rozhodl experimentovat a zkoušet nové věci. Ve chvíli, kdy se ovšem ve skladbě Ain’t No Rhyme pokouší rapovat, znejistíte, jestli opravdu posloucháte Jakea Bugga.

    No jasně, dvadvacetiletý muzikant má neskutečný talent i potenciál. I přes sílící popularitu stále objevuje sám sebe a zní to výborně, ať natočí cokoli. On My One ale víc než komplexní album připomíná náhodný playlist písní, které dohromady moc smyslu nedávají. Pouze půlhodinová stopáž uteče, přesto se neubráníte pocitu, že jste poslouchali minimálně dvě desky najednou. Píše se to smutně, ale Jake svou prvotinu opět netrumfl.

    Vojta Tkáč

    text

     
     

    1. On My One

    2. Gimme the Love

    3. Love, Hope and Misery

    4. The Love We’re Hoping For

    5. Put Out the Fire

    6. Never Wanna Dance

    7. Bitter Salt

    8. Ain’t No Rhyme

    9. Livin’ Up Country

    10. All That

    11. Hold On You

     
     
     
     

    13

    recenze

    4

  • zpet

    James Blake

    The Colour in Anything

     

    Radio Silence

    Milovat nebo nenávidět

    Wunderkid elektronické scény se vrací s provokativní nahrávkou.

    James Blake se stal prominentem elektronické scény dávno před tím, než si vítězstvím Mercury Prize v roce 2013 zajistil „certifikát kvality“ za předchozí album Overgrown a jeho novinka patřila mezi nejočekávanější desky letoška. Přispělo k tomu i to, že se na jejím vzniku podílely další elity, zpěvák Bon Iver, Frank Ocean a producentská legenda Rick Rubin, stejně jako časté skloňování Blakeova jména coby spoluautora ceněného Lemonade od Beyoncé. Žádné velké překvapení se ale nekoná. Poté, co Blake eponymním debutem stvrdil svůj odklon od elektronického kutilství vstříc vokály ovládanému future soulu, v nastoleném vývoji pokračuje i na novince.

    Fakt, že osmadvacetiletý Londoner nalezl svůj hlas a klade ho na piedestal, osekal základnu jeho obdivovatelů už před lety a nyní se opět stává tučným dělítkem, které staví The Colour in Anything do kategorie „love it or hate it“. Poprvé šlo spíš o princip, o nevoli smířit se s Blakeovým odmítnutím postu pouhého stavitele pomníku ze zbytků klubového opojení dubstepem, tentokrát je ale řeč o skutečné třecí ploše, kterou způsobuje kontrast jeho pěvecké manýry s nedostatkem ukotvení v bezbřehosti hudební produkce.

    Je to škoda. Šestasedmdesát minut stopáže nezapře víc než pár momentů, které ukázkově koncentrují Blakeovy přednosti, když střízlivě dávkuje svůj klasický žalozpěv do křehké bass music, experimentuje s hlasem za pomoci loopování nebo oblíbeného vocoderu, a vedle pohnutých klavírních balad sází jeden podivínský beat za druhým. Sedmnácti skladbám, což platí zejména o druhé polovině alba, ale schází vzájemný prolink, díky kterému by tyto momenty bylo možné vnímat jako pomyslné vrcholy, namísto pouhých fragmentů jednoho megalomanského showcaseu. Koho Blakeova novinka nechytne na první poslech, nejspíš si k ní neprokouše cestu vůbec, odsoudit ji pro její místy kašírovanou jinakost a nezdravě melancholický charakter by ale bylo příliš snadné. Přese všechno patří k tomu nejambicióznějšímu, co moderní pop music v současnosti nabízí.

    veronika ondečková

    text

     
     

    1. Radio Silence

    2. Points

    3. Love Me in Whatever Way

    4. Timeless

    5. F.O.R.E.V.E.R.

    6. Put That Away and Talk to Me

    7. I Hope My Life (1-800 Mix)

    8. Waves Know Shores

    9. Choose Me

    10. I Need a Forest Fire

    11. Noise Above Our Heads

    12. The Colour in Anything

    13. My Willing Heart

    14. Two Men Down

    14. Modern Soul

    16. Always

    17. Meet You in The Maze

     
     
     
     

    13

    recenze

    5

  • zpet

    Oceán

    Ve smíru

     

    Bludný Holanďan

    Je to boj

    Kultovní synthpopová kapela se pět let po comebacku rozhoupala k nové řadové desce Ve smíru. Jenže… je to bez Petra Muka vůbec ještě Oceán?

    S podobnými zkušenostmi se ve svých memoárech svěřují frontmani skupin po celém světě. V osmnácti vás okouzlí nějaká hudební vlna natolik, že s kamarády spontánně založíte kapelu. Někdo se ujme zpěvu, jiný kytary, další sedne za bicí. Kdo vymyslel název, si už dávno nepamatujete, stejně jako je těžké přesně určit zásluhy na prvních písničkách.

    Pak se začnete selektovat na talentované ve hře na nástroj a na talentované ve skládání. Na frontmana a na zbytek. Na huliče a na opilce. Hulič občas něco napíše, opilec nikdy. Stejně jako bubeník. A tak podobně. Když se stanete známými, leckdy to začne skřípat. Klasická situace je, když většinový autor donese materiál, který kapela jako celek odmítne, byť její členové nemají v rukávu nic lepšího. Přesně tohle se stalo Oceánu, který v roce 1992 fakticky přestal fungovat.

    Frontman a většinový autor Petr Muk uskupení oživovat nechtěl, patrně k tomu měl své důvody, a věnoval se sólové tvorbě. Kapela se na koncertní pódia vrátila až po jeho smrti se zpěvačkou Jitkou Charvátovou. Bylo by prvoplánové podezírat je z cynického kalkulu a snaze stavět něco nového na kdysi známé značce. Ale bez ohledu na to, co comebacková deska Ve smíru přináší, vyvolává už samotná existence Oceánu bez Petra Muka otazníky a novou tvorbu prostě nelze nevnímat tímto prizmatem. Je to zkrátka boj.

    Do skládání materiálu pro novou desku se v různé míře zapojili všichni členové kapely. Jitka Charvátová se s rolí ženy v popředí vyrovnala skvěle, písně pojala po svém a nikdo ji nemůže podezírat z kopírování specifického Mukova projevu. Ona sama je totiž originál. Vedle zpěvu je největší změnou oproti předchozím deskám z přelomu 80. a 90. let zapojení kytary, druhého klávesáka Dušana Vozáryho totiž vystřídal Petr Hons. Ten zároveň zůstal textařem Oceánu, čímž zůstala zachována kontinuita.

    Jedenáct skladeb včetně úvodního intra, které bezděčně rozdělí tvorbu skupiny na období před a po Mukovi, se nese v zadumaném duchu zvláštní melancholie a nabídne posluchačům nevšední a nadprůměrný zážitek. Skladby jako Půlměsíc, Dorianův obraz nebo Bludný Holanďan mají šanci silně zarezonovat. Ale je to ještě Oceán? Na tuto otázku není jednoznačná odpověď.

    Václav Trávníček

    text

     
     

    1. Intro

    2. Bludný Holanďan

    3. Půlměsíc

    4. Dorianův obraz

    5. Dante

    6. Po hlase a podle chůze

    7. Odlesk tvůj

    8. Doufám že

    9. V peřinách

    10. Pouto

    11. Den za dnem

     
     
     

    13

    recenze

    6

  • zpet

    Eric Clapton

    I Still Do

     

    I Will Be There

    Album s hádankou

    Takřka detektivní příběh jedné skladby je na Claptonově novince tím nejzajímavějším.

    Dvacáté třetí studiové album s názvem I Still Do přináší jak původní písně Erica Claptona, tak i coververze nahrávek Boba Dylana, J. J. Calea nebo Roberta Johnsona. Album plné v podstatě bluesových nahrávek produkoval ostřílený Glyn Johnson (Joe Cocker, Rolling Stones, Eagles), který už s Claptonem v sedmdesátých letech spolupracoval na deskách Slowhand a Backless. Ta nahrávka má lehkost, perfektně navazuje na album, jímž Clapton & Friends vzdali hold právě J. J. Caleovi. Míchá starý bluesový zvuk s novými věcmi interpretované s lehkostí a nadhledem.

    Zajímavý je příběh s pseudonymem Angelo Mysterioso, kterým byl označením pro George Harrisona na albu Badge skupiny Cream v roce 1969. Spekulace, že byly použity fragmenty, či snad dokonce celé vokály nebo kytary nahrané dříve Harrisonem, se ukázaly jako liché. Dokonce ani domněnky, že vokály natočil jeho syn Dhani Harrison, se nepotvrdily. Clapton v rozhovoru pro magazín Rolling Stones prohlásil: „Já vám nemůžu říct, kdo to je. S tímhle chlapíkem jsme to museli udělat stejně jako tenkrát s Georgem, jinak by to byl obchodní problém. Ale myslím, že mu bylo ctí použít stejný pseudonym.“

    Jenže! Protože po druhém tajemném interpretovi téhle písně jsme společně s kolegyní Šárkou Hellerovou pátrali několik týdnů (děkujeme společnosti Universal a Jirkovi Koubovi za poskytnutí náslechu takřka měsíc před vydáním), máme na 99 % vyluštěnou tajenku. Tím nejmenovaným interpretem skrývajícím se pod starým pseudonymem Angelo Mysterioso podle nás není nikdo jiný než Ed Sheeran! Živé video z Budokanu v Japonsku, které jsme podrobili hlasové analýze, to dokazuje.

    A dál? Nebýt písní I Will Be There, Catch the Blues, Spiral, je to jen deska krásně udělaných bluesových coverů, z kterých se prostě žít nedá. Je to skvěle zahrané, zaranžované, zazpívané a natočené, ale je to nuda. Moc bych si přál ještě jednu opravdu novou desku Erica Claptona, ale tahle to fakt není.

    Dany Stejskal

    text

     
     

    1. Alabama Woman Blues

    2. Can‘t Let You Do It

    3. I Will Be There

    4. Spiral

    5. Catch the Blues

    6. Cypress Grove

    7. Little Man, You‘ve
    Had a Busy Day

    8. Stones in My Passway

    9. I Dreamed I Saw St. Augustine

    10. I‘ll Be Alright

    11. Somebody‘s Knockin‘

    12. I‘ll Be Seeing You

     
     
     
     

    13

    recenze

    7

  • zpet

    Midi Lidi

    Give Masterpiece a Chance!

     

    Pokec s tátou

    Návod na úklid duševního bordýlku

    Midi Lidi tentokrát před obvyklými legráckami dali přednost vážnému tématu. Své obvyklé balancování na hraně úmyslné trapnosti si ale neodpustili.

    Trio předem avizovalo nahrávku pojednávající o tom, že je potřeba si „udělat čas na život“ a nedávat přednost virtuální realitě před tou skutečnou. Od kapely, která proslula pitominami typu Rád vařim a klipem s třemi morčaty, která se pohnou jednou za dvacet vteřin, a to ještě zhruba o dva milimetry, docela překvapivé. Přesto v tom zásadním na své albové čtyřce nijak výrazně neuhýbají z kurzu.

    Navzdory navýšenému podílu tradičních nástrojů na místě zůstává i dominantní elektronika se zálibou v presetových zvucích a už charakteristických osmdesátkových vlivech The Cure či New Order. Přesto s postupujícím časem až překvapí, jak moc se tentokrát albem vine nit volných temp a převažujících melancholických nálad. A jakkoli texty napoprvé cukají koutky a jistě znovu pobouří všechny milovníky seriózního umění, v druhých plánech se z nich vynořují až nečekaně trefné postřehy a glosy dneška. Jako by kapela už nechtěla být vnímána jen jako zábavný společník, kterého navíc netřeba brát vážně.

    Je skvělé, že ani tentokrát trojici neopustila hravost, s jakou zachází se zvuky i přistupuje k absurditám projevujícím se nejen v textech. Možná by albu mezi středními a pomalými kousky slušelo víc tanečně hybných písní, ale na druhé straně o to lépe vyzní neprvoplánové, nenápadně se pod kůži zavrtávající písně jako jsou Žižla či Ohýnek, které si lze s opakováním snadno zamilovat.

    Navzdory všem posmutnělým náladám Midi Lidi nahráli desku, která je plná naděje a optimistického náhledu na svět, se kterým lze překonat libovolný problém. Hudebně konzistentní, aranžérsky pestrou, a nejen díky opakujícímu se motivu koupání letně prosluněnou. Rada z poslední písně je ostatně více než výmluvná: Co pak? Koupák, foťák, froťák!

    Antonín Kocábek

    text

     
     

    1. Tak už se zachraň!

    2. Koupaliště tajemné

    3. Pokec s tátou

    4. Volám

    5. Rande s přírodou

    6. Ten bonbón

    7. Duch

    8. Lux

    9. Žižla

    10. Ohýnek

    11. Prosím, kam?

    12. Pojď ven

     
     

    13

    recenze

    8

  • zpet

    Garbage

    Strange Little Birds

     

    Empty

    Temná a zranitelná

    Garbage servírují temné skladby. I tak je to láska na několikátý poslech

    Je to tak. Pilotní singl Empty je s hymnickými kytarami zřejmě nejveselejší píseň z celého alba. Podle zpěvačky Shirley Manson jde tak trochu o romantické album. Spíš než o klasické lovesongy jde ale o jakési vyrovnávání se se ztrátou lásky či milované polovičky. Autorka se přitom nepřímo vypořádává s negativními stránkami partnerských vztahů, i v mezilidských vztazích obecně, s falší, ublížením, utrpením. Je otevřená, autentická a nebojí se ukázat zranitelnost, slabost či nejistotu.

    Označení „dark“ je rozhodně na místě, protože deska působí velmi temně, až depresivně. Má jít o protipól k výtvorům současné pop kultury, které jsou uměle veselé, zářivé a plné hrané radosti. Deska není snadno uchopitelná, nicméně náročnějšího posluchače chytí za srdce, nikoli na první poslech, ale řekněme třeba na sedmý. Kromě prvního singlu stojí za pozornost zejména song Blackout a arénové hymny We Never Tell a So We Can Stay Alive s výbornými kytarovými linkami.

    Garbage byli vždycky tak trochu jiní a hlavně sví, čehož se drží i na této nahrávce. Hudba je atmosférická a velmi efektně by se vyjímala na nějakém filmovém soundtracku. Přispívají k tomu i silné a poměrně hlasité zpěvy v podání excentrické Shirley Manson, které ční nad všemi hudebními nástroji i doprovodnými efekty. Všemi skladbami se nese nádech gotického zvuku, působí velmi intimně. Album je atmosférické, plné vášní a zvláštní energie. Povedlo se.

    Iva Boková

    text

     
     

    1. Sometimes

    2. Empty

    3. Blackout

    4. If I Lost You

    5. Night Drive Loneliness

    6. Even Though Our Love Is Doomed

    7. Magnetized

    8. We Never Tell

    9. So We Can Stay Alive

    10. Teaching Little Fingers to Play

    11. Amends

     
     
     
     

    13

    recenze

    9

  • zpet

    The Monkees

    Good Times

     

    She Makes Me Laugh

    Vítejte v dobrých časech

    Americká legenda po dvaceti letech křísí ducha šedesátek, ale ani v nejmenším nejde o jejich znavenou resuscitaci.

    The Monkees se sice aktuálně halasně ohánějí číslovkou padesáti let, ale pravdou je, že (v několika etapách) více než polovinu té doby byli ve stavu hibernace. Což má tu výhodu, že, ač je to k nevíře, na nové nahrávce znějí neopotřebovaně, jako kdyby se psal rok 1971, kdy vyhlásili první ze svých dočasných rozchodů. V současné sestavě se nicméně, po smrti Davyho Jonese v roce 2012, sešli tři z původních čtyř členů.

    Jejich písničky mají v sobě zakódovanou bezstarostnost a pohodu, jakou si všichni představujeme ve spojení s plážemi kupříkladu v Kalifornii. Tedy především ti z nás, kteří jsme tam nikdy nebyli. Jsou hybné, optimistické, ale pochopitelně by bylo marné v nich hledat cokoli, co už jsme dávno (a nejen od The Monkees) neslyšeli jinde. A natolik výrazný hit, jakým je léta I´m Believer, by z některé z nich muselo udělat například použití v populárním filmu. Což nic nemění na tom, že se prostě povedly.

    Leccos vysvětluje zjištění, že autorsky se sami členové podíleli jen na několika z nich. Ty zbylé pro ně napsali Noel Gallagher, Paul Weller, Rivers Cuomo z Weezer nebo Ben Gibbard z Death Cab for Cutie. A došlo i na nevydané skladby Neila Diamonda či Carole Kingové.

    V podání popových nestorů však znějí živě, s elánem a až obdivuhodně zábavně. Není tak potřeba probouzet nostalgii – tyhle písničky vedle svých současných kolegyň hravě obstojí. A jestli chce někdo slyšet současnou a nezakomplexovanou poctu svobodomyslnosti šedesátých let, pak v případě téhle nahrávky rozhodně nesáhne vedle.

    Antonín Kocábek

    text

     
     

    1. Good Times

    2. You Bring the Summer

    3. She Makes Me Laugh

    4. Our Own World

    5. Gotta Give It Time

    6. Me & Magdalena

    7. Whatever‘s Right

    8. Love to Love

    9. Little Girl

    10. Birth of an Accidental Hipster

    11. I Wasn‘t Born to Follow

    12. I Know What I Know

    13. I Was There (And I‘m Told
    I Had a Good Time)

     
     
     
     

    13

    recenze

    10

  • zpet

    Richard Ashcroft

    These People

     

    Hold On

    Lekce písničkářství

    Richard Ashcroft sází na kvalitu s potenciálem. A jde mu to i bez The Verve.

    Není jen tím rachitickým týpkem, který kdysi nazpíval megahit Bitter Sweet Symphony. Richard Ashcroft za sebou má už i poměrně dlouhou sólovou dráhu. Koncem května vydal čtvrté studiové album nazvané These People, na němž nabídl desítku skladeb. Na novou muziku od podivína, který se díky rodinnému životu do jisté míry srovnal, se čekalo šest let.

    Deska, jež vznikala v hudebníkově domácím suterénním studiu, má precizní, čistý a velmi silný zvuk, je zajímavě barevná a dobře se poslouchá. O dokreslení písniček v podobě orchestrací se postaral Wil Malone, který má prsty právě i ve většině hitovek z dílny The Verve. Pokud bychom si odmysleli obsah textů, mohlo by se zdát, že jde o svěží, akusticky-rockové romantické album.

    Pokud se ale zaposloucháte do slov, ejhle, je to úplně jinak! Tóny, zvuky, rytmy a melodie působí příjemně pozitivním dojmem, texty jsou k tomu ale zásadním protipólem. Pojednávají totiž o všem špatném, co dnešní doba přináší, přestože je Ashcroft tvořil v podstatě izolovaný od světa, bez mobilního telefonu a připojení k internetu. Jsou plné smrti, výtržností, revolucí, terorismu, politiků se dvěma tvářemi, médií, jež manipulují lidmi. Nechybí ovšem ani slova naděje, snaha najít lék na všechen ten hnus, utrpení a zoufalství tam venku, najít sílu s tím vším, byť třeba jen uvnitř, bojovat a přežít.

    Album These People připomíná doby, kdy byl Richard Ashcroft na vrcholu s bývalou kapelou The Verve. Nejpovedenějším songem je zřejmě skladba Hold On, která má i díky tanečním prvkům velký hitový potenciál. I když… co je pro někoho hitem, může jinému znít jako průměrná synth-popová odrhovačka. Opomenuty nezůstaly ani balady, jako třeba křehká Black Lines.

    Ashcroft na novém albu potvrzuje, že je výborný skladatel a textař. Ví, co chce světu sdělit, a daří se mu to srozumitelně, nevtíravě a s naprostou lehkostí. Natočil folk-rockové album, které si rozhodně v dnešní době, kdy se na hudební scéně vynořuje čím dál víc písničkářů, zpěváků a skladatelů v jednom, zaslouží místo na předních příčkách. A možná by pro mnohé mladíčky s kytarou mohlo posloužit i jako vysoce kvalitní učebnice.

    Iva Boková

    text

     
     

    1. Out of My Body

    2. This Is How It Feels

    3. They Don‘t Own Me

    4. Hold On

    5. These People

    6. Everybody Needs
    Somebody to Hurt

    7. Pictures of You

    8. Black Lines

    9. Ain‘t the Future so Bright

    10. Songs of Experience

     
     
     
     

    13

    recenze

    11

  • zpet

    Michal Ambrož & David Koller

    Srdeční příběh

     

    Srdeční příběh

    Tenhle vlak nezastavíš

    Michal Ambrož se v plné síle vrací na špici klubové scény. I bez Hudby Praha.

    Málokdy je název tak přiléhavý, jako je tomu v případě Srdečního příběhu. Zaprvé jde o společnou a intenzivní práci dvou dlouholetých kolegů a přátel Michala Ambrože a Davida Kollera. Zadruhé jde o kompilační album, které se s citem ohlíží za Ambrožovou tvorbou. Koller přeskočil největší pecky Hudby Praha a Divokýho srdce a sáhl po těch méně známých kouscích, ze kterých vlastně v nové úpravě udělal nové hity. A zatřetí jde o důležitou desku otevírající Ambrožovi opět dveře na koncertní pódia. Hudebník sám tvrdil, že se po jeho nuceném odchodu z Hudby Praha soustředil právě na tuto studiovku, se kterou souběžně sestavil novou kapelu.

    Srdeční záležitost zkrátka dokazuje, že Ambrož a jeho hudba jsou rozjetý vlak, který nikdo kromě strojvůdce nezastaví. Nové aranžmá nejsou jen přežvýkané písně, ale od základů nahrané jinak včetně přístupu autora, který odložil kytaru a soustředil se nyní jen na zpěv. Je to poznat jak na jeho uvolněném projevu, tak na celkovém výsledku. Nově nahrané písně totiž ztratily trochu z původní novovlnné syrovosti a instrumentálně jsou zahrány lépe s rozdílem třídy. Na čemž má samozřejmě lví podíl právě Kollerova produkce, která s citem, ale soustředěně zvýrazňuje Ambrožovu specifickou tvorbu. Až by si člověk přál, aby spolu pracovali i na případné další, tentokrát novým repertoárem nabité desce.

    Jarda Konáš

    text

     
     

    1. Srdeční příběh

    2. Degenerace

    3. Kajuvej

    4. Je to zlý

    5. Skoro bez sebe

    6. Změna je život

    7. Vrať se zpátky

    8. Povolení

    9. Brejle

    10. Sladce spi

     
     
     
     

    13

    recenze

    12

  • zpet

    Paul Simon

    Stranger to Stranger

     

    Writsband

    Radost starého mistra

    Známý písničkář má na nové desce široký záběr i dechberoucí množství nápadů.

    Na albu Stranger to Stranger je znát, že vznikalo pět let. Práce započaly prakticky okamžitě po vydání poslední Simonovy studiovky So Beautiful or So What a novinka je po hudební stránce pestrá, sytá, až kyprá. Působí silně atmosféricky a emocionálně – asi jako když na vrcholku hory roztáhnete náruč a kocháte se sluncem vycházejícím nad údolím. Stačí si poslechnout úvodní skladbu The Werewolf, ve které je zkrátka všechno – od Simonova tichého vypravěčského zpěvu přes široký instrumentální záběr až po košaté sborové pasáže s prvky africké a jihoamerické hudby.

    Nově písničkář koketuje překvapivě i s elektronickou polohou. Dal se totiž dohromady s italským dýdžejem říkajícím si Clap! Clap!, který je podepsaný pod téměř třetinou desky. Jeho samply jsou čitelné, výrazné, ale drží se kontextu world music, čímž skvěle podtrhují nečekaný výsledný zvuk.

    Většinou ale Simon neopouští svou dobře známou polohu citlivého písničkáře, který s radostí malého dítěte experimentuje s exotikou. Slyšíme africké dřevěné dechové nástroje, peruánské perkuse, gospel, velkou roli ale hrají i experimentální nástroje, které před několika dekádami vymyslel skladatel Harry Partch a dnes jsou z nich spíše muzejní rarity.

    Stranger to Stranger je krásná deska. Uklidňující, bohatá, naplňující a je na ní vidět obrovský kus práce. Teď ještě doufat, že s ní Paul Simon zavítá i k nám.

    Jarda Konáš

    text

     
     

    1. The Werewolf

    2. Writsband

    3. The Clock

    4. Street Angel

    5. Stranger to Stranger

    6. In a Parade

    7. Proof of Love

    8. In the Garden of Edie

    9. The Riverbank

    10. Cool Papa Bell

    11. Insomniac‘s Lullaby

     
     
     
     

    13

    recenze

    13

 
×
Čtete:
2016/6
Recenze 2. 6. 2016

Duel

Eddie Stoilow

Jupiter

SMS REC

SMS Recenze

Naživo

Mumford&Sons

Euforie napříč arénou

Naživo

AC/DC

Axl to ustál

Naživo

Mika

Duhový kabaret radosti

Naživo

Noc lovců

hon na jedinečnost

Kalendárium

Památné dny

Tipy

Kam vyrazit?

Festivaly 2016

Festivaly 2016

Festivaly 2016

Červen

Festivaly 2016

Červenec

Festivaly 2016

Srpen – Září

Tiráž

Tiráž

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.