text Veronika Ondečková

foto Live nation

VĚŘÍM NA OSUDOVÉ OKAMŽIKY

Kariéra slavné zpěvačky, jejíž hit Luka je notoricky známý po celém světě, je v posledních letech čím dál více spojena s divadelními prkny. Stane se z ní autorka divadelních her na plný úvazek? I na to přišla řeč.

Suzanne Vega se k nám totiž chystá na dva koncerty v netradičních prostorách. Zahraje 4. 6. v Porter Areně v Pardubicích a o den později ve zlínském Kongresovém centru.

Při domlouvávání tohoto rozhovoru padla zmínka, že Suzanne Vega je velmi nezávislá osobnost s nabitým kalendářem. Co je na tom pravdy?

Opravdu? Nenapadlo by mě vyzdvihovat zrovna tyhle vlastnosti, ale něco pravdy na tom asi je. Řekla bych, že jsem poměrně nezávislý člověk a nemám ve zvyku zahálet.

Jakou roli ve vaší kariéře hraje nezávislost umělecká?

Naprosto zásadní. A musím říct, že v tomhle směru jsem vždy měla velké štěstí. Už jako

mladá, když jsem začínala. Můj manažer byl v jednání se zástupci vydavatelství velice neústupný, což se mi mnohokrát vrátilo, tím spíš, že jsem patřila k umělcům, kteří vydávali u major labelu. Možnost ponechat si kreativní kontrolu jsem měla uvedenou přímo ve smlouvě a nebýt toho, žádný kontrakt bych nepodepsala. V porovnání s dneškem jsem tehdy měla nesrovnatelně větší rozpočet, který jsem mohla investovat do nahrávání. Na druhou stranu jsem ale byla vázána mnohem přísnějšími termíny a jinými závazky. Navíc, spolupracujete-li s velkým vydavatelstvím, vždycky je tady ten háček, že pokud se vaše alba neprodávají tak dobře, jak se očekává, nebo je pro něj vaše tvorba až příliš umělecká, dřív nebo později se vás zbaví. Tím jsem si v minulosti také prošla. Už sedm let ale vedu svůj vlastní label, který

Být svým vlastním pánem je k nezaplacení

naštěstí prosperuje dost na to, abych byla svým vlastním investorem a nemusela se z ničeho stresovat. Být svým vlastním pánem je k nezaplacení.

V poslední době prý trávíte hodně času ve studiu, znamená to, že pracujete na novém materiálu?

Ano, to je pravda. S nahráváním jsme zrovna nedávno skončili.

Vaše poslední album vznikalo na různých místech světa. Jak tomu bylo tentokrát?

Jde o diametrálně odlišný projekt, než jakým byla moje minulá deska. Jedná se

o hudbu ke hře, která se objeví na prknech letos na podzim, a nahrávání probíhalo v domácím studiu Duncana Sheika, kolegy, který mi s psaním materiálu pomáhal. Vzhledem k tomu, že jsme se drželi jednoduchosti, všechno probíhalo velice rychle. Za týden jsme měli hotovo.

Jste pověstná svojí pečlivostí a zaměřením na detail. Jak dlouho vám trvalo dát dohromady hudbu pro divadlo?

S psaním písniček jsem začala v roce 2010 a v hlavě jsem je nosila ještě dřív, protože hra Lover Beloved: An Evening with Carson McCullers, o které mluvíme, mě zaměstnávala už dlouhá léta předtím. Teprve když

Věřím, že všechno má své načasování

objevila podobnost se sebou samotnou. Myslíte, že to byl osudový okamžik?

Rozhodně ano. Věřím na osudové okamžiky a na to, že všechno má své načasování. Příběh Carson McCullersové je nesmrtelný, v současnosti ale stále nabývá na významu díky tomu, že se veřejně diskutují práva homosexuálů na uzavírání manželství a svobodné projevování lásky, nebo přetrvávající boj černošského obyvatelstva za rovnoprávnost. Těší mě vědomí, že jméno Carson McCullersové může přispět k prosazování hodnot, jaké vyznávala, i léta po její smrti. Vím, že by to pro ni hodně znamenalo. A pro mě je to jedinečný způsob, jak můžu promlouvat s duší tak významné osobnosti.

Jaký ohlas jste zatím na hru získali?

Setkáváme se se samými pozitivními reakcemi a snažíme se, aby se hra dostala do širšího povědomí. Zhruba před měsícem jsme uspořádali několik workshopů a dostali jsme nabídky od dvou losangeleských divadel, abychom představení zařadili na jejich program, takže jsme spokojení.

Uvažujete o tom, že byste se ve své kariéře soustředila pouze na divadlo?

Ne, to si vůbec nedokážu představit. Hudba je můj život už od dětství. Ale uvidíme, jak se věci vyvinou. Koneckonců nic nebrání tomu, abych se mohla věnovat oběma oblastem. A vidina toho, že se ze mě stane postarší autorka divadelních her, která cestuje po světě a sbírá příběhy, vlastně vůbec není

Jakou zkušenost jste si odnesla z práce na divadle?

Psaní divadelní hry a její realizace pro mě byla v mnoha ohledech novou zkušeností. Jde o velice kolaborativní a specifický způsob práce. Ve hře vystupují dvě postavy: první, která spisovatelku Carson McCullersovou ztvárňuje v jejím mládí, a druhá v pozdějším období jejího života. Mým úkolem byl i dohled nad jejich nastudováním. Díky tomu jsem se ocitla v roli pozorovatele, což jako muzikant obvykle nezažíváte. A to je jenom jeden příklad za všechny. Divadlo a muzika jsou zkrátka dva odlišné světy. Oba ale miluji a doufám, že až diváci hru uvidí, budou z ní nadšení stejně jako já.

Zaujalo mě, jak jste se s osobností Carson McCullersové setkala poprvé: v knihovně při pohledu na její portrét, ve kterém jste

jsem dokončila její finální verzi, mohla jsem se plně soustředit na hudbu. A jelikož představení bude uvedeno letos, spolu s ním se dočkají vydání i písničky. Ve výsledku to tedy bylo šest let, které jsem práci na hudbě věnovala, což je poměrně dlouhá doba, ale byl to pro mě velice příjemně strávený čas.

Smrt i pohřeb Václava Havla mě velice zasáhly

zaujímá důležité místo. Jeho smrt a pohřeb mě velice zasáhly. Během let ale přišla další milá setkání nejen s českými muzikanty, takže těch vzpomínek je opravdu nepřeberně.

Před sebou máte koncert v Pardubicích a další ve Zlíně. Jde o záměr, že hrajete mimo metropoli?

Ne, nevybíráme si. Hrajeme tam, kam nás pozvou. Vždy je ale příjemné poznat nová místa.

Chystáte se věnovat setlist těchto koncertů vaší aktuální desce nebo půjde spíš o průřez diskografií?

Půjde o mix starého s novějším. Nepatřím k umělcům, kteří by se vyhýbali svým raným písničkám, a při výběru jsem poměrně spontánní. Zařazuji to, na co mám zrovna náladu.

I když se věnujete divadlu, čile koncertujete a na svých turné zpravidla nevynecháváte Českou republiku, ke které máte řadu vazeb. Jaká je vaše nejsilnější vzpomínka na Česko?

To vám řeknu zcela přesně, můj největší zážitek pochází z roku 1991. Bylo to krátce po revoluci a v Praze jsem hrála úplně poprvé. Vystupovala jsem tenkrát v sále s kapacitou dvou tisíc míst k sezení, vstupenek se ale prodalo dvakrát tolik. Bylo to šílené, ale úžasné zároveň. Pozorovala jsem ten nekončící dav, jak proudí dovnitř, a měla obavy, jak se tolik lidí vejde do tak malého prostoru. Nakonec se tam ale všichni nějakým zázrakem poskládali a celý koncert vydržela naprosto soustředěná atmosféra, i když to vypadalo jako někde na party. Nic takového jsem nikdy předtím nezažila. Později jsem měla tu čest navázat přátelství s prezidentem Václavem Havlem, které v mém životě

špatná. Vždycky mě bavil proces toho, jak postava ožívá na listu papíru, a věnovat se něčemu takovému naplno můžete v kterémkoli věku. Muzice také, pořád ale jde o odlišný způsob umělecké realizace, a takové zpestření je pro mě vítané.